Monfils plakal po roce bez výhry: Jsem dole a vy do mě ještě střílíte!
Za normálních okolností patří k nejzábavnějším tenistům planety. Je to hračička, obvykle dobře naladěný, jeho zápasy plné akrobatických fines bývají pastvou pro oko. Jenže po 1. kole Australian Open Gael Monfils, čtyřiatřicetiletý francouzský veterán, plakal… Byly to slzy frustrace a beznaděje ze sedmé porážky v řadě. Fakt, že na výhru z okruhu ATP čeká už skoro rok, ho drtí. „Rád bych vám řekl, že už tahle noční můra skončila, ale je tu zase,“ rozplakal se Monfils po srdcervoucím krachu s jednadvacetiletým Finem Emilem Ruusuvuorim 6:3, 4:6, 5:7, 6:3, 3:6.
Měl pocit, jako když mu svět padá na hlavu. V úvodním kole Australian Open prohrál naposledy před patnácti lety coby devatenáctiletý junák. A nyní opět.
Mladičký Fin byl jeho tréninkovým partnerem během melbournské karantény, kdy mohli tenisté hrát jen v pevně daných dvojicích. A Ruusuvuori při premiéře na Australian Open zazářil. Monfils využil jen 6 z 23 brejkbolů, napáchal 64 nevynucených chyb. Čím víc se snažil, tím nepřesnější byl.
Loňská pauza kvůli koronaviru ho vyhodila z rytmu možná víc než kohokoliv jiného a on se do něj ještě nedostal. Jaký to obrat oproti startu minulé sezony, během něhož zapsal desátý titul kariéry v Rotterdamu a ovládl 15 z 16 zápasů.
„Snažím se být trpělivý, pracuji, ale chybí mi tempo, správný rytmus. Cítím se mizerně, protože bez sebevědomí si nemůžete na kurtu dovolit, co chcete. Můj forhend neexistuje, servis taky ne. Je to tak evidentní, jsem z toho frustrovaný. A čím víc se snažím, tím je to horší,“ štkal Monfils, jemuž díky zmražení žebříčku na dva roky patří stále 11. místo na světě. Ironie osudu, uvážíme-li, že poslední zápas vyhrál loni v únoru v Dubaji.
Přítel ukrajinské tenistky Eliny Svitolinové viní ze svého nulového sebevědomí také tlak médií. Na novináře se proto také obořil: „Pokaždé, když jdu na tiskovku, mě soudíte. Jsem dole a vy do mě ještě střílíte. Žádná důvěra!“
