Štěpánek: Jako když vás postaví ke zdi

Radek Štěpánek polkl jeho 78 nechytatelných servisů s tváří hráče pokeru, odvrátil čtyři mečboly a po šesti hodinách odcházel jako vítěz. „Nejspeciálnější výhra v životě,“ vyznal se pak na tiskové konferenci, kde vysílený popíjel džus a kousal housku.

Povězte, jaké to je čelit takové bouři es?
„Je to jak když vás někdo postaví ke zdi a začne po vás střílet. Podobný pocit jsem měl dneska já. Věděl jsem, že podává náramně, že musím být trpělivý. Ale také jsem si byl jistý, že si dokážu udržet své podání a čekal na šanci. Jakmile přišla, skočil jsem po ní.“

Jde vůbec nějak během zápasu vyvést Karloviče z jeho rytmu na podání?
„Snažil jsem se nabourat jeho servisový rytmus tím, že jsem si stoupl mimo dvorec, pak jsem se rozběhl do kurtu. To je jediný, co člověk může udělat, aby takhle servírujícího hráče mohl rozhodit. Aby se mu snažil dostávat do podvědomí, že něco je jinak. A párkrát to zafungovalo.“

Zůstal jste trpělivý, nedával najevo negativní emoce. Jak moc těžké ale bylo po každém esu se otočit a jít si stoupnout na druhou stranu kurtu?
„Něco vám řeknu. Pamatuju si první zápas po začátku mé spolupráce s Petrem Kordou. Asi tři dny poté jsem hrál s Ivaniševičem. Petr mi říkal: Ať ti dá klidně 150 es, ale ty jsi tam od toho, abys vyhrál poslední bod. A já nakonec vyhrál. Tahle zkušenost mi v hlavě zůstala a dneska mi pomohla.“

Velkou pomocí byli i čeští fanoušci, kteří překřičeli ty chorvatské, že?
„Byl jsem ohromený, kolik našich fanoušků tady bylo. Chtěl bych jim strašně moc poděkovat. Byli nedílnou součástí našeho týmu. Hrajeme utkání v Chorvatsku, kde se čekalo bouřlivé publikum a přitom to bylo naopak. Cítil jsem se tady skoro jako doma a strašně moc bych chtěl těm lidem poděkovat. Za to, že vydrželi fandit celou dobu, i když to třeba zrovna nebylo čtyřikrát ideální. Hrát před takovým publikem a v takových emocích je to, pro co člověk dělá tenis. Davis Cup miluju pro tuhle atmosféru a člověk pak dokáže ještě víc, než na co možná má.“

Překvapilo vás, že Chorvatů nepřišlo na tenis tolik a čeští příznivci je dokázali překřičet?
„Hodně mě překvapilo, že čeští příznivci byli daleko víc slyšet než chorvatští. Vlastně jsem si už během týdne říkal, kde se asi ti chorvatští fanoušci vezmou, po celé Poreči po nich nebylo ani vidu. Pak jsem vešel na dvorec a všude kolem jsem viděl jen české vlajky a dresy. Paráda.“

Hlasitá podpora vás musel vzpružit i při čtyřech odvrácených mečbolech. Jak jste je vlastně zvládl smazat?
„Kecal bych, kdybych říkal, že jsem nevěděl, že šlo o mečboly. Ale snažil jsem si to nepřipouštět a hrát jeden bod za druhým. Snažil jsem se nepustit do hlavy, že je situace taková. A zvládl jsem to bravurně, na jedničku. A pak jsem proměnil šanci, kterou jsem měl. A proto jsem zvítězil.“

Kam byste tenhle zápas ve své kariéře zařadil?
„Emočně? Jako nejlepší v kariéře. Snad společně s výhrou nad Švýcarskem v baráži o elitní skupinu Davis Cupu. Asi to nebyl nejkrásnější zápas, který fanoušci mohli viděli. Někdy je mohl možná i nudit. Ale i tohle k tenisu patří. Za celou dobu jsem ani jednou nezapochyboval, pořád jsem si věřil. Musím být šťastný, že to dopadlo právě takhle. Ivo je teď asi hodně zklamaný, musím ale zdůraznit, že k němu cítím obrovský respekt a že to, co jsme dneska předvedli, byl boj do posledního dechu.“

Byl to možná i nejbláznivější zápas, jehož jste byl kdy účastníkem, že?
„Určitě. Asi to nebyl pohledný zápas, samé bum bum. Ale takový už je Karlovičův tenis. Byla to věc trpělivosti, boj do posledního momentu. Když jde do tuhého, nesmíte si nic připouštět. Taky už mám s pětiseťáky nějaké zkušenosti. Zvládl jsem to prostě výborně takticky.“

Co vás psychicky během utkání drželo nad vodou, že jste pod jeho palbou nerezignoval?
„Říká se, že fyzička je psychička. Člověk musí být psychicky připraven. Jakmile mu odpadne hlava, odpadne i tělo. Jsou to jeden, dva míče a může být po zápase. Celých šest hodin jsem zůstal pozitivní. Chtěl jsem přinést bod. S Karlovičem je to výhradně otázka hlavy.“

Jste po šestihodinovém duelu hodně unavený? Zvládnete sobotní čtyřhru?
„Popovídáme si o tom po Tomášově zápase. Ale přijel jsem sem vyhrát tři body. Je jedno, jestli na cestě za nimi uhraju jeden zápas, dva, tři, jestli budu na kurtu šest hodin, deset, nebo víc. Udělám pro postup všechno.“

Ironií osudu jste odehrál nejdelší zápas kariéry krátce poté, co jste se s Berdychem hecovali, kdo kdy nastoupil v jakém maratonu. Vzpomínáte?
„Hned jsem si na to vzpomněl. Tehdy jsem mu říkal, že jsem v Rusku hrál pětiseťáky s Južným a Davyděnkem. Ale co je to proti tomuhle. Teď se můžu v debatách o nejdelším zápase naparovat. Vždyť dneska jsem před zápasem říkal, že mířím na osmihodinovou odpolední šichtu. A skoro jsem to trefil.“

Karloviče jste ničil hrou do bekhendu. Byla to taktika?
„Věděl jsem, že bekhend je jeho slabší úder. Chtěl jsem se tam ještě daleko víc tlačit z jeho druhýho servisu. Ale bylo to strašně těžký. Musím říct, že obíhaný forhend z bekhendovýho rohu hrál úplně fantasticky a tlačil mě do mého forhendu. Bylo to těžký.“

Před proměněným mečbolem jste si zatancoval. Proč?
„Bylo to spontánní. Chtěl jsem se co nejvíc uvolnit. Je blbost říct, že jsem si z toho chtěl udělat legraci, ale prostě jsem chtěl situaci odhlečit a mně vždycky tohle pomáhá. Člověk cítí, jak se to v takové atmosféře svírá a potřebuju se uvolnit.“

Po konci duelu jste políbil ukazováček a namířil ho k nebi. Jaké mělo gesto význam?
„Řeknu vám to takhle: Znamenalo to pro mě strašně moc.