PŘÍMO Z PAŘÍŽE | Byly doby, kdy Barbora Strýcová létala do Paříže jak na porážku. Osm ročníků po sobě nevyhrála na francouzském Open ani zápas. Letos ale dorazila pro doušek živé vody, který tak nutně po čtvrt roce bez vyhraného singlového utkání potřebovala. Černou sérii osmi proher uťala na tom nejdůležitějším, tedy grandslamovém, turnaji. V úvodní den Roland Garros jediná česká zástupkyně v akci svými slovy „vypižlala“ mač proti Japonce Kurumi Naraové (94. na WTA) – 1:6, 6:3, 6:4.
Jak vám bylo po prvním setu, kdy vážně hrozilo, že se černá šňůra natáhne na devět utkání?
„Naštvaná jsem nemohla být, zápas pořád pokračoval, pořád jsem měla šanci vyhrát. Možná jsem první set chtěla hrát nějaký světový tenis, na který jsem vůbec neměla a momentálně nemám. Musela jsem si uvědomit co nejrychleji, protože gamy šly hrozně rychle, že je třeba hrát ošklivěji a nějak to tam vypižlat. Musela jsem něco změnit, hrát to co v prvním setu, by to bylo zase 2:6 a šla bych domů. Zápas byl hroznej. Ale taková výhra se počítá a je pro mě hrozně důležitá.“
Navíc to byl nejdůležitější ze všech předchozích zápasů, protože přišel na grandslamu.
„To je vlastně pravda. Nevyhrála jsem to zrovna nějakým tenisem, ale takhle se to stává. V tenise to tak je.“
Bez vyhraného utkání ve dvouhře jste byla čtvrt roku. Vážně na vás nedoléhaly chmury?
„Mě uklidňovala jediná věc: pořád jsem trénovala a nikdy v průběhu toho čtvrt roku neměla v hlavě, že chci skončit, že na to nemám. Ne. Pořád věřím, že můj turnaj, moje výsledky přijdou. Buď přijdou, nebo ne, ale můžu pak na sebe kouknout, že pro to dělám všechno. Vážně jsem nebyla úplně na dně.“
Pomáhal i debl, v němž se vám daří a jste na 7. místě žebříčku, nejvýš v kariéře?
„Strašně mi pomohl. Já ho hrozně ráda hraju, byl to pro mě taky ukazatel, že hraju dobře. Jen jsem v tom singlu neuměla poskládat víc balónů po sobě. Nebo zahrát něco navíc v momentech, kdy to bylo vypjaté. Ale já vám něco povím---“
Povídejte...
„Mluvíme tady o tom, jako by to byla otázka života a smrti. Pro mě je tenis taky důležitý. Ale když se v tom začnete babrat, tenisový svět vás sežere. Říkáte si, co na to řeknou ostatní, že jsem zase prohrála? To bude hrozný, já dostanu depresi. Někdy mám pocit, že moje rodina to třeba bere v poslední době hůř než já. Přeci nejde o život. Důležité je pro mě si tohle pořád říkat. Tenisový svět je tak nereálný, my žijeme v bublině, to se nedá popsat. Pak když z ní vyjdu, tak jsou pro normální lidi prohrané tenisové zápasy nic.“
Související články
