Toni Nadal: Já jsem Rafaelův šéf!

Z ničeho nedělat vědu a ctít disciplínu, to jsou železná pravidla, podle kterých se od tří let řídí i světová jednička Rafael. Jeho strýc to prozradil v unikátním interview pro časopis Tennis.

Z něj poznáte, kde se bere neskutečná motivace i psychická odolnost španělského fenoména. Tu prokázal Nadal i ve čtvrtek v Indian Wells, když odvrátil pět mečbolů proti Davidu Nalbandianovi a postoupil po setech 3:6, 7:6, 6:0 do čtvrtfinále. Strýce Toniho takový obrat překvapit nemohl.

Jaké jsou vaše nejsilnější trenérské stránky?
„Psychologie a disciplína, jak na kurtu tak v životě. Jsem s Rafaelem (Toni nikdy svého synovce neoslovuje přezdívkou Rafa) od té doby, co byl malé děcko. V některých věcech jsem velmi striktní a má rád normální život. Neuznávám hry na hvězdu. Když řeknu, že Rafael musí po tréninku zamést kurt, tak to udělá. Nikdy mu nenosím ani tašku s raketami. Proč? Vždyť jsme na stejné úrovni. Tedy vlastně já jsem ještě výš, protože jsem starší.“

Není v takovém přísném přístupu problém?
„Proč? Rafael mě neplatí (Toni je obchodním partnerem Nadalova otce Sebastiana, jenž vlastní restauraci a sklenářskou firmu). Náš obchod se dobře rozvíjí, nepotřebuji peníze. Když mi Rafaelův otec říká, že mi musí platit, vždycky odpovím: nechci peníze od Rafaela, protože chci zůstat šéfem v týmu. Kdyby mi dával výplatu, už by to tak nemuselo být.“

Rafaelův styl hry je velmi neortodoxní. Musel jste určitě čelit hodně velké kritice a tlaku okolí, aby ho změnil, když byl malý. Jak jste to zvládl?
„Zajímavé je, že daleko víc jsem se s tím začal setkávat, když už byl Rafael dobrý. Manažeři, trenéři, novináři, hodně lidí přicházelo s tím, co by měl změnit. Vždy se snažím naslouchat všem názorům, ale většina věcí, kterou lidé říkají, není nic hodnotného. Ale stalo se i to, že nám jeden člověk na kurtu dával tipy na to, jak zlepšit Rafaelův servis. A dva jsme nakonec opravdu do hry přejali. Nemám s tím sebemenší problém. Čtyři oči vidí víc než dvě.“

Jaký je váš vztah s Rafaelem? Nesnaží se nyní, když je starší a nejlepší na světě, přebírat vůdčí postavení v týmu?
„Kdepak. Má jednu výbornou vlastnost a tou je disciplína. Když mu řeknu, že musí něco udělat, udělá to. Vždycky! Nemám rád nedisciplinované kluky. Ale můj synovec je velmi dobrý člověk.“

Občas se stane, že mladí sportovci, když poznají slávu, začnou rebelovat. Zažil jste to s Rafaelem někdy?
„Ne. Jsme jeden tým, ale já se obyčejně snažím říkat přesný opak toho, co tvrdí Rafael. Proč? Protože ho každý plácá po zádech a vnucuje mu, jak je dobrý. Vždycky mu říkám: Ano, jsi dobrý hráč, první na světě. Ale já jsem zase inteligentnější než ty. Víte, dnešní děti nemají vůbec žádný respekt ke starším lidem. Ale pro mě je tohle strašně důležitá věc. Pode mnou Rafael nikdy nezlomil jedinou raketu. Když byl mladší, jednou s ní zkusil hodit. To jsem mu ale dal: Co si myslíš, že děláš? Tohle je drahá věc. Vím, že tě rakety nic nestojí, ale jiné lidi ano. Tak se podle toho chovej. A znáte playstation? Když hraje s kamarády, občas hodí ovladačem a rozbije ho, protože prohrál. Se mnou si tohle ale nedovolí. Vím, že ovladač stojí sotva dvacet dolarů, ale jsou to peníze a tolik lidí nemá vůbec nic.“

Vychoval jste jednoho z nejlepších tenistů historie. Jak jste ale získal tenisové vzdělání? Četl jste knihy, sledoval videa?
„Trénoval jsem už předtím. A měl jsem nadějné kluky. Jeden byl dokonce na chvíli druhým juniorem ve Španělsku. Víte, pro mě je sport velmi jednoduchý. Koncept je jasný: pošli míček tvrději a blíž k čáře než soupeř. Ale všichni kolem tenisu – trenéři, novináři, fyzioterapeuti, dělají ze hry větší vědu, než ve skutečnosti je. To my jsme nikdy nedělali. I když už byl Rafael velmi dobrý hráč, nevěděl, jaké používá struny. Nebo jednou si Carlos Costa (Nadalův agent) vzpomněl, že bychom měli zvážit Rafaelovy rakety. Ukázalo se, že všechny jsou jinak těžké. V některých případech i o dvacet gramů. S tím by ostatní tenisté nemohli hrát. Ale když jste zvyklí, že je vše moc jednoduché a perfektní, těžko se vyrovnáte s problémy, když začnou jít věci špatně.“

O vašem synovci se říká, že sice není dokonalým hráčem, ale k dokonalosti dotáhl umění vyhrávat zápasy. Je tak psychicky odolný a vždy motivovaný. Kde se to v něm bere?
„Ovlivňují to dvě věci: jeho psychická odolnost je dána od přírody. A za druhé, už od útlého dětství opravdu tvrdě pracoval. Trénovali jsme se špatnými balony, na špatných kurtech se špatným odskokem. Hodně se z toho naučil. Když se mu teď nedaří, nikdy neviní raketu, struny nebo kurt. Jen sám v sobě hledá chyby, proto je na sebe tak tvrdý.“

Když jste si uvědomil, že z Rafaela bude výborný hráč, nutil jste ho už od mládí dobře jíst, strečovat, rehabilitovat?
„Strečing? Co to je? Nic takového jsme nepotřebovali. Chci, aby byl tenis úplně normální věcí. Rafael může jíst, co chce. Nelíbí se mi ta myšlenka, že abyste se stal dobrým hráčem, musíte jíst jen zdravé věci. A už vůbec nemám rád, když jsou z desetiletých dětí takoví profesionálové. Stanou se z nich pak vybíraví a zmlsaní lidé. Myslíte, že Maradona jedl jen samá zdravá a vybraná jídla, když jeho rodiče byli tak chudí, že si nemohli nic dovolit? Hráči jsou dobří proto, že jsou dobří a ne proto, že dobře jedí. Dám vám příklad: byli jsme v Paříži v hale Bercy. Rafael si nesl před zápasem s Hanescem čtyři čokoládové croissanty. Carlos Costa mě prosil, ať mu něco řeknu. Proč? Tohle je pro nás dobré, říkám mu. Jen ať je mu špatně a příště už to neudělá.“

Je to podle vás ideální přístup?
„Určitě. Vyčítám Rafaelovi, že mu fyzioterapeut před každým zápasem kontroluje tašku, jestli je všechno na svém místě. Proč? Až s tenisem skončí, bude se muset o sebe starat sám. Ať si nezvyká na takové manýry. Vy, já, kdokoliv jiný – všichni jsme stejní a jsme si rovní. V to věřím. Třeba nikdy nekontroluji, jestli má Rafael připravené a vypletené rakety na zápas. To je jeho problém. Nikdy s nimi nechodím k vyplétačům, protože on na to má čas taky, tak proč bych obstarával jeho povinnosti? A když si zapomene vzít vodu na trénink? Tak prostě nebude pít. Takhle vychovávám nejen jeho, ale také své děti.“

Je těžké mu vštípit takové věci, udržet ho nohama na zemi? Přeci jen je velkou světovou hvězdou...
„Když jde Rafael k doktorovi, vezmou ho vždy přednostně. Když jdeme do Disneylandu u Paříže, pustí nás vchodem pro zvláštní hosty. Nebo když hraje na Mallorce golf, může jezdit vozíkem tam, kde ostatní chodí pěšky. To všechno jen proto, že je to Rafael. Snažím se mu vysvětlit, aby si na takové věci nezvykal, protože až s tenisem skončí, přijde o ně. Lepší je žít stále jako normální člověk. A on to bere, tyhle věci vždy přijímal moc dobře.“