Když si Petra Kvitová sundá během zápasu čelenku, je to znamení, že jde do tuhého. A také se zvyšuje naděje, že se zápas překotí směrem české lvice. „Často to funguje,“ usmála se Petra Kvitová. Jako nyní na US Open. Za stavu 4:5 odhodila elastickou ozdobu, vzápětí konečně brejkla Ukrajinku Katerynu Kozlovou a už se neohlížela zpět. Kvitová prošla do 3. kola (7:6 (3), 6:2), v nezvyklých podmínkách se cítí čím dál pohodlněji.
Povězte, je to podvědomé gesto, nebo to děláte úmyslně, že letí čelenka dolů?
„Zkouším něco změnit a často to funguje. Už za stavu 3:4 jsem přemýšlela, že čelenka půjde dolů. Ale říkala jsem si, že ji zvládnou brejknout i s ní. Když se to nepovedlo, tak jsem si řeklo: Jo, teď už ji musím zahodit, abych něco změnila. Já vím, že je to úplná blbost, ale někdy to prostě pomáhá.“
Jak těžké bylo otáčet první set proti Kozlovové, jež kladla statečný odpor?
„Už před zápasem jsem se cítila hodně nervózně, asi to na mě nějak dolehlo. Proto jsem strašně ráda, jak jsem zápas zvládla, i když první set nebyl úplně optimální. Bojovala jsem tam trošku sama se sebou, prohrála jsem si servis a strašně jsem se snažila, abych to mohla nějak otočit. Nechtělo se mi první set prohrát. Byla jsem strašně ráda, že jsem ji brejkla na stav 5:5 a zahrála dobrý tiebreak. S těmi jsem se v minulosti docela prala. Po něm už se hra hodně změnila, uvolnila jsem se. Všechno je spojené s hlavou. První set jsem chybovala, dala dost dvojchyb, pak už to bylo něco jiného. Odfoukla jsem si, uklidnila jsem se, chodil mi servis a hrála jsem agresivněji.“
Poprvé jste si vyzkoušela atmosféru a nezvyklou scénu na centrkurtu. Jaký dojem na vás udělaly technické inovace?
„Vnímala jsem je, jen když jsem vcházela na kurt. Když už jsem hrála, moc jsem je neregistrovala. Viděla jsem jen televizi, kde je spousta lidí, co fandí. Zvláštnější mi ale přišlo, že hraji na centru a v boxech sedí sem tam nějací trenéři nebo hráčky a hráči. To je zvláštní, normálně se takhle na zápasy druhých nechodíme dívat.“
Jak jste se zdokonalila v sebepovzbuzování, které je bez diváků nutné?
„Jsem hráč, kterého diváci strhnou. Na to se pořád musím koncentrovat, že jsem na kurtu sama se sebou a povzbuzovat se. To je momentálně to nejdůležitější a pořád se to učím. Na druhou stranu to v sobě mám, vždycky jsem na kurtu bojovala, teď to ze sebe musím jen dostávat trochu násilněji.“
Ve čtvrtek vás čeká volný den. Jak ho strávíte?
„Ve volných dnech na tenis nejezdím, je to hodina sem a hodina zpět. Spíš se snažím odpočívat, zajdu si do fitka zacvičit a zaběhat. Pořád jsem aktivní, nemůžu celý den ležet. Vždycky něco vymyslím, koukám na televizi nebo si čtu.“
Jak moc si dáváte pozor, abyste se nenakazila? A jaké je vůbec čekání na výsledek testu?
„Nepříjemné. Než přijde esemeska, mám zvláštní pocit. A když vidím, že mi píšou, úplně trnu, jestli je test negativní nebo pozitivní. Dávám si obrovský pozor. S nikým se nestýkám, nechodím k jiným lidem blízko, nosím roušku. Dezinfikuju si ruce tak stokrát denně. Pořád o tom přemýšlím, byla by hrozná škoda, kdybych musela skončit na turnaji. To bych se fakt naštvala.“
Zvlášť, když se po dvou vyhraných zápasech dostáváte do pohody. Podařilo se vám v New Yorku dostat do vašeho obvyklého grandslamového módu?
„I když tu nejsou diváci, připadám si dost podobně. Minulý týden jsem si tady (při náhradě za turnaj v Cincinnati) připadala jako na přípravě. Na zahřívací akci, když to řeknu blbě. Teď vím, že se koná grandslam a doléhá to na mě. V prvním zápase asi tolik ne, ale ve druhém jsem nervy cítila. Tak to má být, takže jsem svým způsobem ráda.“
Po zápase jste odpalovala míče do pustého hlediště. Naučila jste se mávat po vítězství do kamery. Zvykáte si na nové okolnosti?
„Zvykám si, ale je to nepříjemné. Když přicházíme na kurt, ohlašují nás jako vždycky. Vlastně nevíme, pro koho to dělají. Trochu mě překvapilo, když jsem musela pinkat míče do prázdných sedaček. Ale nemá cenu to moc řešit.“
Související články
