Sourozenci Mrázkovi vyhlíží MS v Praze: Na Romea a Julii bychom nejeli kvůli předsudkům
Rozhovor probíhal na soustředění v České Lípě, normálně však sourozenci Daniel (22) a Kateřina (18) Mrázkovi trénují hlavně v Itálii. Jsou juniorští mistři světa a bývalí držitelé juniorského světového rekordu v tancích na ledě. Sami ale vědí, že tohle nic neznamená. Příští rok je čeká málo vídaný trojboj. Kromě olympiády a MS v Praze také evropský šampionát. „Přechod mezi seniory byl drsnější. Byli jsme přemotivovaní,“ přiznávají oba takřka jednohlasně. Kromě přípravy na velké akce roku 2026 v rozhovoru probírají i celkově krasobruslařský život. A když zrovna nejsou na ledě, důležitou roli v jejich životech mají třeba opera, šití nebo pečení.
Váš hlavní tréninkový stan je v Itálii pod italskými trenéry. Jak se to přihodilo?
Kateřina: „Měli jsme štěstí, protože, když jsme s tanci začali pod trenérkou Bárou Řezníčkovou, tak ona se s italským koučem Matteem Zannim znala a odjeli jsme brzy do Itálie, abychom se zlepšili. Jsou tam nejlepší podmínky.“
Daniel: „Trenérka s námi dělala už dřív choreografii zvlášť, když jsme začínali každý sólo. Mně bylo šestnáct, ségře třináct. Zeptala se nás, jestli nechceme spolu dělat tance. Ještě bych ale zmínil, že tohle jsme nejdřív absolvovali v Praze, a bylo to hrozné. Nebyl dostatek prostoru. Někdy na nás i křičeli, že jako pár zabíráme na ledě moc prostoru a při tréninku je těžké se nám vyhnout. Tak jsme se rozhodli jet do Itálie.“
A pro tu možnost přejít k tancům bok po boku jste se nadchli od začátku?
Daniel: „To ne. Byl jsem tehdy zraněný a prodělal jsem mononukleózu. Dlouho jsem ale nevěděl, proč se pořád cítím unaveně, pak na to přišli. Dal jsem si pod dohledem lékařů dlouhou pauzu. Jenže mě bolela dál achilovka. Asi půl roku. Vyžádal jsem si rezonanci, kde se zjistilo, že nemám půl chrupavky. Nejdřív mi řekli, ať neskáču tři týdny, po další kontrole tři měsíce. Nakonec mi řekli, neskákej rok. Došlo mi, kam to vede. Uvědomil jsem si, že není rozumné tělo pokoušet. Tak jsem se zeptal Káti, jestli nebudeme dělat tance, kde se neskáče.“
Kateřina: „To se stalo v době covidu, takže byl čas na rozmyšlenou. Zimáky byly zavřené. Docela dobře jsem bruslila, ale nebyla jsem kdovíjaký skokan. Proto jsme se rozhodli, že zkusíme tance.“
V čem jsou italské podmínky tedy lepší? Nekřičí na vás, ať uhnete?
Daniel: „V Praze třeba máte nějaký klub, kde je spousta trenérů. Oni to sice umí, ale nikdo si nepomáhá. V Itálii je nějaká kooperace. Trenéři si navzájem říkají názory a pomáhají si v rámci tréninkové skupiny.“
Takže, když se bavíme o lepších podmínkách v Itálii, jde o lidský kapitál, není to o tom, že by u nás nebyly stadiony?
Kateřina: „Vlastně obojí. Na zimáku, kde bruslíme v Itálii, tak máme třeba osm hodin denně na ledě pro dvanáct párů v naší tréninkové skupině.“
Daniel: „Někdy je to taky časově míň. Osobně si ale myslím, že je to hlavně o lidech. A vysvětlím proč. Když jsme do Itálie přišli v roce 2021, tak jsme začínali někdy trénink i v 5.35 ráno. Náš italský trenér je úkaz. Je velmi pracovitý a moc si ho za to vážím. V Česku jsem zažil trenéry, kteří třeba chodili pozdě, nebo byli během mé jízdy na mobilu. Když jsem byl pak už starší, vadilo mi to. V Itálii přijdeme třeba o minutu pozdě a už ukazuje na hodinky.“
Přitom se říká, že Češi jsou pracovití a Italové mají na všechno čas.
Kateřina: „Když tohle někomu vyprávíme, tak to řekne každý. Popravdě, v části Itálie, kde žijeme, jsou lidé leniví. Tam se nepracuje, ale zrovna náš pan trenér je výjimka a krasobruslením žije. Jsme rádi, že ho máme.“
A co znamená krasobruslení pro vás dva?
Kateřina: „Je to celý můj život. Začala jsem bruslit ve čtyřech letech. Je to vášeň a součást mě, které se nikdy nezbavím.“
Daniel: „Kdybych měl definovat sám sebe, řeknu, že jsem krasobruslař. O tom sportu hodně přemýšlím a podřizuju mu skoro vše. I když jdu domů z tréninku, koukám na videa, v čem bychom se mohli zlepšit. Je to ale těžké v tom, že jsme na ledě opravdu hodně. Před pár lety ještě v juniorech jsem fakt chtěl moc úspěch. Toužil jsem po vítězství. To se i povedlo na juniorském MS 2023. V seniorech nám ale došlo, že to nepůjde hned.“
Střet s realitou
Drželi jste skoro tři roky světový rekord v počtu bodů mezi juniory. To je velká věc, ne?
Kateřina: „Když jsme ho překonali, tak já to ani nevěděla. Řekl mi to až Dan. Byl to hezký pocit, ale neupínali jsme se na to. Bodování v krasobruslení se totiž často mění. Jednotlivé elementy mohou mít potom z roku na rok jinou hodnotu a najednou může být jednodušší nebo naopak těžší na určité body dosáhnout. Takže já osobně byla určitě ráda, že jsme to pár let drželi, ale nijak jsem neprožívala, když nás letos Italové překonali.“
Daniel: „Když jsme trénovali na to juniorské MS 2023, tak jsem říkal, pojďme pracovat tak, jako bychom šli pro světový rekord.“
Kateřina: „Tohle si teda nepamatuju.“ (smích)
Daniel: „Bylo to samozřejmě nastřelené ode mě. My jsme poprvé zajeli světový rekord na juniorské Grand Prix v Ostravě. Přitom jsme ale nezajeli kdovíjaký program. Možná to bylo i tím, že jsme byli v Česku, tak to pomohlo. Bylo to hustý, ale není to atletika. Pořád náš sport posuzují rozhodčí.“
Když se podíváme na váš vývoj od roku 2023 k dnešku. Jste spokojení?
Kateřina: „Myslím, že jo. Přechod mezi seniory byl drsnější, než jsme si možná představovali. Střet s realitou. Šli jsme do toho motivovaní jako juniorští mistři světa. A najednou ty závody nebyly tak ideální, dostávali jsme nižší body. Přišlo zklamání, ale mentálně nás to posunulo, řekla bych.“
Daniel: „Podle mě jsme byli až moc přemotivovaní po titulu v roce 2023. Osobně jsem chtěl až moc. Výsledky, které od té doby máme, bych neoznačil za dobré, ale ani za tragédii.“
Tak třeba letos v Bostonu už na seniorském MS jste skončili dvanáctí. Je to úspěch?
Kateřina: „Čekali jsme asi míň. Když jsme hodnotili naši sezonu a sezonu konkurentů, tak jsme věděli, jak si zhruba stojíme. Nakonec to bylo spíš milé překvapení.“
Daniel: „V Bostonu to určitě nebylo perfektní, ale předvedli jsme dobré výkony. Před námi jsou prostě páry, které v minulosti taky byli mistry světa v juniorech. Navíc mají už zkušenosti. Někdy se pořád těm stejným párům přibližujeme, ale zatím jsme je nikdy neporazili.“
Kromě olympiády, která je sama o sobě vrcholem, vás čeká příští rok i domácí MS v Praze. Je to pro vás velká věc?
Kateřina: „Jsem neskutečně ráda a strašně se těším. Když jsme třeba byli v Ostravě na tom juniorském Grand Prix, tak to pro mě bylo nejvíc emoční a silné. Doufám, že přijde spousta diváků a podpoří nás, protože během sezony přece jen jako Češi takovou podporu nemáme. Pro zahraniční fanoušky bude lákadlem i Praha jako taková. Když jsme se s někým bavili, tak všichni se shodli, že je to jedno z nejkrásnějších měst.“
Daniel: „Moc o tom nechci přemýšlet, protože všichni kolem mluví o tom, jak je pro nás Praha důležitá. Chci si užít tu atmosféru. Rád bych zajel to, na co máme. Tlak už jsme ale cítili v Bostonu, kde jsme museli zajet dobře, abychom se kvalifikovali na olympiádu. Je každopádně super, že je to v Praze. Říkal jsem na svazu, ať udělají něco za deset let ještě, až budeme v top mistrovské formě, abychom bojovali o nejvyšší příčky.“
Takže máme počkat deset let a pak budou Mrázkovi mistři světa?
Kateřina: „Tak to se neví, ale bylo by to fajn.“
Tlak ale bude určitě stoupat. Jak jste nastavení mentálně? Kdo koho kočíruje?
Kateřina: „Záleží závod od závodu, jak člověk zvládne věci kolem vstřebat. Je důležité umět zpracovat stresové situace.“
Daniel: „Mám určitě větší problém než Káťa na závodě snášet trému. Jsem tam a teď to musím zajet. Není to pro mě ideální. Někdy pomůže i hudba, kdy se do toho člověk ponoří víc jako do show, jako by to byla exhibice. Pak se mi jede líp.“
Danieli, říkal jste mi, že pracujete s mentálním koučem. Co je náplní?
Daniel: „Směřuju pomalu i tuto přípravu už k MS a olympiádě. Bavili jsme se třeba spolu o ambicích na olympiádu. Říkal jsem mu, že nemám žádná očekávání. On mi na to odpověděl, že musím víc snít. Proto řeknu, že by byla první desítka super, ale když se to nepovede, nic se neděje. Učím se s ním dávat si cíle trochu vyšší.“
Ještě v lednu je pak ME, takže vás čekají tři velké akce po sobě. Jak náročné bude udržet top výkonnost?
Kateřina: „To bude hodně těžké. Máme i trenéra na suchou přípravu, který dbá na to, aby křivka výkonnosti byla zrovna v tom období nejvyšší.“
Jak vlastně vypadá suchá příprava krasobruslařů?
Daniel: „Záleží na období. Když víc jezdíme na ledě, tak je suchá lehčí.“
Kateřina: „Když to zobecníme, tak máme posilovnu s důrazem na kluky kvůli zvedačkám, různé tance jako třeba hip hop, pak samozřejmě balet, abychom správně drželi tělo, zvedali nohy. Poprvé v této sezoně jsme měli i herecké soustředění s jednou italskou herečkou, kdy jsme třeba předváděli různá zvířata a podobně.“
Romeo a Julie? Ne, kvůli předsudkům
Je asi unikát, že v Česku máme teď dva vyrovnané sourozenecké páry v tancích na ledě. Drží vás konkurence Taschlerových v bdělosti a posouvá vás kupředu?
Kateřina: „Asi měsíc po sezoně odešli jinam, do té doby jsme trénovali společně a motivovali jsme se navzájem, to bylo fajn, ale kamarádství tam úplně nebylo. Nefungovalo to, ale přesný důvod, proč odešli jinam, nevíme.“
Daniel: „Motivovalo nás to. V Itálii byli dřív. Když jsme přišli, už s Matteem trénovali. Chtěli jsme je dohnat. Asi vždycky jsme chtěli najít to, co dělají lépe než my a zlepšit se. Některé věci zase děláme lépe my. Teď už se moc nevídáme.“
Jako sourozenci spolu trávíte hodně času. Jak často se vás zmocní ponorka?
Kateřina: „V každém vztahu, ať už je jakýkoliv, si myslím, že nějaká hádka tu a tam musí být. Bez ní to nejde. My jsme na sebe zvyklí odmala, takže máme opravdu dobrý vztah. Hádáme se většinou kvůli nepochopení. Kolikrát chceme na ledě totéž, ale mluvíme na sebe jinak. Většinou to skončí rychle a jedeme dál.“
Kdo z vás dvou je ten dominantnější?
Daniel: „Na ledě určitě já, mimo led a doma Káťa.“
Kateřina: (smích) „To zní fakt blbě, ale je to tak.“
Doba je taková, že mladí často u vrcholového sportu nevydrží. Kde jste vzali motivaci setrvat?
Daniel: „Neumím si představit nic jiného než dělat vrcholově krasobruslení. Chtěl bych, aby nám to vydrželo dlouho. Proto ani nevnímám tak velký tlak na té blížící se olympiádě, protože bych rád startoval třeba ještě na dalších třech potom. Baví mě to. Jsou tam i těžké chvíle, ale když je překonáte, tak se na ně pak hezky vzpomíná. Není všechno jen sladké a něžné, jak vidí divák. Ta horská dráha mě naplňuje.“
Kateřina: „Mamka vlastně ani nechtěla, abych začala tak brzy. Vyprávěla mi ale, že když jsem viděla Dana, tak už v těch čtyřech letech jsem jí prosila, abych mohla bruslit. Každý sport je dřina. Hezké je pak setrvat, což nezvládne každý.“
Takže maminka vás oba přivedla ke krasobruslení?
Daniel: „Ano, byla to mamka. Ona taky bruslila, ale skončila poměrně mladá, protože šla na vysokou školu.“
Kateřina: „Byla i naší úplně první trenérkou, která nás naučila všechny ty základy.“
Kolik máte choreografií na sezonu a dle čeho si vybíráte hudbu?
Kateřina: „Jsou dva programy na sezonu. Rytmický tanec a volná jízda. Rytmický tanec má každý rok dané období, ze kdy musí ta hudba být. Loni jsme třeba jezdili na Beatles, protože jsme mohli volit z let padesátých až sedmdesátých. Tyhle podmínky určuje Mezinárodní bruslařská unie (ISU). Letos jsou devadesátky, takže máme AC/DC.“
Takhle mají kritéria dána i muži, ženy a sportovní dvojice, nebo jen tance?
Kateřina: „Takhle to mají jen tance. Jsou v tomhle takové specifické.“
Daniel: „Jmenuje se to rytmický tanec. My jsme AC/DC kombinovali s Aerosmith, ale byl tu jeden rozhodčí, který nám řekl, že pro něj to není dost rytmické. Že je to za něj příliš lyrické. V tom rytmickém tanci by to mělo být takové trochu tuc, tuc, tuc.“
Kateřina: „Ještě doplním, že ve volné jízdě si pak může pár vybrat, co chce.“
Krasobruslení je často o nějaké vášni. Není to u sourozenců problém?
Kateřina: „Jak se na to člověk dívá, že jo. Někdo nás bere tak, že bychom nemohli jezdit na něco romantického. Kdo nás ale nezná, tak by pak do nás neřekl, že jsme sourozenci, když nás vidí na ledě. Já to beru profesionálně. Kolikrát jsme už u sebe byli hodně blízko obličej na obličej. Nedělá mi to problém.“
Daniel: „Já prostě cítím hudbu a vyjadřuju, co cítím. Kdybych jezdil s někým jiným, tak bych to vyjadřoval podobně. Důležité je propojení. Jezdíme volnou jízdu třeba na Malagueňu, což je takové paso doble, kdy toreador tancuje s býkem, takže tam je vášeň mezi ženou a mužem. Jsme schopni to na ledě ukázat. Nikdo z trenérů ale nechce, abychom třeba jezdili na Romea a Julii kvůli předsudkům. Všichni rozhodčí totiž vědí, že jsme sourozenci. Už předem si řeknou, že to nebude fungovat.“
Jak odpočíváte? Čím relaxujete?
Kateřina: „Docela se zajímám o šití. Mám svůj šicí stroj a chtěla bych si sama ušít věci třeba na trénink. Taky si myslím, že je fajn umět si něco sama opravit. A pak taky ráda peču.“
Daniel: „Já zpívám. Oba jsme chodili do zušky. Hráli jsme na klavír, zpěv mi docela šel, Kátě zase tolik ne.„
Kateřina: „Jo, to je pravda, tolik mi to nešlo." (smích)
Daniel: „Zpíval jsem tedy do třinácti, ale potom jsem to nestíhal s krasobruslením. Zhruba před rokem a půl jsem napsal tomu učiteli na zpěv, jestli si mě pamatuje. Musím teda říct, že jde o operní zpěv, takže když jsme v Česku, někdy zajedu domů do Nymburka za ním. Když jsme si třeba volali večer před rozhovorem, tak hned potom jsem šel právě ke klavíru zazpívat si.“
