Kvitová po šokujícím krachu: Sama sobě jsem největší soupeřkou
PŘÍMO Z LONDÝNA | Toužila zase pochodovat s talířem Venus Rosewaterové. Ale nevyhrála ani zápas a na cestu dostala od Bělorusky Aleksandry Sasnovičové kanára (4:6, 6:4, 0:6). Tak zoufale končil letošní Wimbledon pro Petru Kvitovou. A nebylo těžké určit, co za to může: její grandslamová tréma.
Byla to porážka způsobená především ve vaší hlavě?
„Bylo to první kolo a nervy zase pracovaly. Bojovala jsem sama se sebou. Byl jsem sama sobě největší soupeřkou. Snažila jsem se, ve druhém setu to změnila, ale ve třetím mi rychle utekla a už jsem se s tím nevyrovnala.“
Už jste říkala, že na gradslamech možná chcete až příliš, byl to i tento případ?
„Ano, zase. Nejspíš jsme chtěla až moc. Vtipkovala jsem, že snad grandslamy příští rok vynechám (smích). Ale vážně, slíbila jsem si, že budu trpělivá a zase to zlomím. Tenis je o grandslamech, ale teď mi to na nich nejde. Zkusím to příště.“
Co nervy způsobují?
„Neměla jsem čistou hlavu. Moc jsem přemýšlela. Ruka pak nešvihá, jsem stažená, nepohybuju se dobře... Snažila jsem se najít rytmus a uklidnit se. To se mi povedlo ve druhém setu, ale znovu se to vrátilo a nemohla jsem s tím nic dělat. Nehrála jsem agresivně, míče byly krátké. Nehrála jsem údery, jak bych si přála. Samozřejmě jsem smutná, chtěla jsem vyhrát, ale možná až moc. Jak už jsem řekla dřív, už mám letos pět titulů a všechno další je bonus. Navíc já už svůj největší životní zápas vyhrála, ten je víc než grandslamová výhra. Proto se usmívám.“
Jsou ve Wimbledonu nervy horší než v New Yorku či na Roland Garros?
„Wimbledon je pro mě jiný grandslam, chci tady hrát dobře, což je špatně. Je to tak, tady to je horší.“
Opravdu nesete vyřazení tak statečně, jak to navenek vypadá?
„Snažím se, samozřejmě jsou okamžiky, kdy tak statečná nejsem, ale já si pořád myslím, že tenis umím, jen mě občas prostě nervy přebijí.“
Dřív jste spolupracovala s psychologem Michalem Šafářem, děláte stále na mentální přípravě?
„Dělám.“
Stejně intenzivně?
„Ano, neřekla bych, že ani míň nebo víc. Věnuji se tomu podle potřeby, jak se cítím. Je to každodenní práce.“
Jde o slovenského mentálního kouče?
„Je to Čech, který žije na Slovensku. Ale nechci jmenovat.“
Co se dá dělat s takovými nervy? Těžko si můžete zakázat, aby vám nezáleželo na grandslamech.
„Je to něco, co musím překonat, protože tohle mě asi bude potkávat často.“
Přesně řečeno čtyřikrát do roka.
„To je hrozná představa. Fakt víc nevím, co bych k tomu řekla. Třeba v Birminghamu jsem se cítila úplně jinak než tady, ale tak to prostě je. Je to grandslam a každý má nervy trochu jiné.“
Je to o to víc frustrující, když formu máte, jen vás zastavuje vaše vnitřní brzda?
„Je, to máte pravdu. Ale mám výbornou sezonu, nebudu se z toho hroutit. Vím, že hraju dobře.“
Dřív jste měla pověst tenistky, která hraje právě na grandslamech nejlépe. Co bylo tehdy jinak?
„Možná jsem to tak neřešila, neuvědomovala jsem si tíhu grandslamu. Tu jsem si začínala uvědomovat od té doby, co jsem tady poprvé vyhrála. Strašně ráda bych si to zopakovala, o to větší mi to přináší nervy a bere vnitřní šťávu.“
Nemělo by to být naopak? Už jste to dokázala, v podstatě máte splněno.
„Mělo by to tak být, souhlasím. Ale není.“
Jak reagovali vaši trenéři Vaněk s Vydrou?
„Kluci mě jen objali, probere se to až jindy.“
Na co se teď těšíte?
„Na volno. Na to se těším už od French Open, potřebuju si odpočinout, vypnout hlavu od tenisu. Měla jsem toho od začátku sezony dost.“
Zraněná nejste?
„Ne, jsem v pořádku. Teď cítím, že jsem tuhá, ale není to tak, že bych měla nějaký velký zranění. Z tohohle pohledu je to super, tělo drží, i svaly jsou dobře připravený. Teď potřebuju ale oddech. Bude to vlastně první volno, které letos budu mít.“
Kam vyrazíte?
„S kamarádkou pojedeme k moři, tam budu číst a vypnu.“
