PŘÍMO Z LONDÝNA | Poprvé od roku 2015 postoupila do 3. kola Wimbledonu. Po zranění ruky a s neexistující přípravou. Zatím dobré, usmívala se dvojnásobná šampionka All England Clubu Petra Kvitová poté, co skolila Kristinu Mladenovicovou 7:5, 6:2. Stále však nemá pocit, že by si mohla troufat na velké věci. Spíš hraje s obavou, zda jí v levém předloktí nepíchne a nepřijde o turnaj.
Máte pověst hvězdy, která potřebuje přežít úvodní kola a pak už dokáže v turnaji nadělat paseku. A teď už máte první dvě překážky za sebou…
„Zatím ten pocit, že bych tady mohla něco udělat, vůbec nemám. Třetí kolo je pořád ještě začátek turnaje. Na druhou stranu každý zápas je pro mě důležitý i kvůli tréninku. Jak v prvním kole tak i dnes, čím déle jsem hrála, tím to bylo lepší. To je dobré vědět. Můžu se do formy dostat, i když jsem tak dlouho netrénovala a ani ve volných dnech to tady nepokouším.“
Nikdy nevíte, co přijde. Ale berete letošní Wimbledon jako zvlášť nevyzpytatelný, žijete ze dne na den, z hodiny na hodinu?
„Já bych řekla, že je to spíš z minuty na minuty. Může přijít chvíle, kdy budu set a 3:0 nahoře, a budu muset zápas skrečovat. Je to hrozně zvláštní. Jsou chvíle, kdy se bojím, že to může přijít kdykoli. Najednou mi to skočí do hlavy a nevím, jak se z toho vymanit. Takže mi to zase chvilku trvá, než pustím hlavu zpět do hry a přestanu přemýšlet o ruce.“
Jak jste zvládla střet s Mladenovicovou?
„Dneska na mě létaly mnohem větší rány, byly delší přestřelky. Ruka si musí odpočinout. Stejně jako celé tělo, které dost cítím. Nemůžu říct, že by to bylo s rukou lepší nebo horší. Prostě stále setrvalý stav.“
Mladenovicové jste nastřílela 24 winnerů, z toho 8 es. Čtyři jste vtěsnala dokonce do jednoho gamu na začátku utkání. To je úctyhodné, ne?
„Nevím, jestli se mi to vůbec někdy povedlo. Čučela jsem dost. Klapalo to tam hezky. Navíc to přišlo ve výborný moment. Prohrávala jsem 0:2, v prvním gamu jsem dala dvě dvojchyby, takže esa přišla vhod.“
Rychlý brejk jste se neustále snažila smazat, ale povedlo se vám to, až když jste přežila tři setboly soupeřky. Byl to zlom?
„Za stavu 3:4 se mi ji nepovedlo brejknout, což mi vzalo hodně energie. Naštěstí musela set doservírovat, nevyužila setboly. Moc jsem to neřešila, šla jsem do toho. Dala jsem jeden forhendový winner na lajnu, což se počítá, i když to není úplně ideální. Když jsem jí podání konečně vzala, spadlo to ze mě. Celý set jsem bojovala, abych brejk dostala zpátky. Důležité bylo, že jsem ho hned potvrdila a jí to psychicky stáhlo dolů.“
Vážíte si vítězství víc vzhledem k tomu, co předcházelo turnaji?
„Je to tak. Už jen nastoupit do prvního kola pro mě byl docela zázrak. O to větší, že jsem ten zápas vyhrála. A potom i tenhle druhý. Nechci říct, že jsem tentokrát uvolněnější, ale dobře si uvědomuju, že jsem tady vůbec nemusela hrát. Je to na jednu stranu fajn. Na druhou když už jdu na kurt, tak pohoda končí. Dokud zdraví drží, tak chce člověk bojovat na sto procent.“
Z grandslamů jste měla v posledních letech mindrák. Pomohl vám letošní marš do finále Australian Open se ho zbavit, být lépe psychicky nastavená?
„Možné to je. Strašně dlouho jsem čekala, až konečně prorazím na grandslamu. Od té doby jsem odehrála pár super turnajů a zápasů. Celkově šla nahoru moje hra, průměrná úroveň se zvedla. Melbourne mi asi trošku pomohlo, spadlo to ze mě. Vím, že to ve mně pořád je, že můžu zahrát dobře i na velkých turnajích. Ale tady si na sebe nedělám tak velké tlaky. Tráva je můj povrch, ale já od sebe tentokrát vážně moc neočekávám.“
