Kodeš z tribuny radil, kam podávat. A řekl, proč Čechům svědčí Wimbledon
PŘÍMO Z LONDÝNA | Po roce se Jan Kodeš opět raduje z českého úspěchu v All England Clubu. Markétu Vondroušovou střídá v roli hrdinky Barbora Krejčíková. Osmasedmdesátiletý veterán ji povzbuzuje přímo z hráčské lóže, ve které nebude chybět ani během sobotního finále Wimbledonu proti Italce Jasmině Paoliniové (15:00). A nejen to.
Zápasy Krejčíkové opět silně prožíváte v jejím boxu. Při semifinále s Rybakinovou bylo slyšet, jak Barboře radíte, kam podávat.
„Zavolal jsem na ni, tak se aspoň odreagovala. Dávala dvojchyby, tak jsem na ni zavolal: První servis, první servis. Ona se otočila a řekla: Kam? Já na to: Kamkoli. Třeba eso! A ona ho tam dala, ten game vyhrála. Srovnala na 3:3 a pak ji brejkla.“
Čímž si otevřela cestu do finále. Co čekáte od něj?
„Ve finále je důležité, jak se s tím vypořádají psychicky a jak zvládnou atmosféru. Wimbledon ještě nevyhrály, ale Bára je ve výhodě, protože už jeden grandslam má. S tím se hraje líp. Myslím, že by měla vyhrát, ale člověk nikdy neví.“
Jak se vám líbí Paoliniová tenisově?
„Má strašně dobré nohy, které jsou na trávě ohromně důležité. Vyběhá kraťasy, loby, všechno. Je to typická Italka. Hrála dobře už v Paříži, kde ve čtvrtfinále porazila Rybakinovou, takže má taky sebevědomí. Ale s Vekičovou měla ve čtvrtek prohrát. V duchu jsem si přál, aby vyhrála Vekičová, protože ona se tolik nehýbe. Forhendem to sice zabíjí, je velká a má servis, ale taky vám dá pár bodů zadarmo. S Paoliniovou je dobré to, že nedává esa, nezískává body lacino jako Rybakinová, takže se bude hrát. Proto bude důležité, aby Bára hrála dobře ve výměnách. Bude to boj. Vekičová by byla výhodnější soupeřkou, Paoliniová je nevyzpytatelná, protože je bojovná. Do posledního balonu bude lítat. A takové hráčky jsou nepříjemné, protože všechno vrací. Bára musí hrát dobře. Věřím, že to dá.“
Tak jako kdysi její trenérka Jana Novotná. Už jí jste v All England Clubu fandil.
„Pamatuju si, jak mi řekla: Pane Kodeš, nebrečte, já to tady stejně vyhraju. V roce 1993 měla finále s Grafovou, kdy vedla 4:1 a 40:15. Pustila balon do autu, ale on byl dobrý. Po finále brečela, protože prohrála, já jsem taky brečel. A za pět let tady opravdu vyhrála.“
O to samé se pokusí Krejčíková. Vy se znáte dobře, že?
„Známe se dlouho. Snažil jsem se jí pomáhat už na Roland Garros, které vyhrála. Vždycky jí něco napíšu, dali jsme si v Praze párkrát oběd. Ale nechci o tom moc mluvit, protože holky to nemají moc rády.“
Registrujete, že má další český úspěch ve Wimbledonu velký ohlas?
„Membeři mě potkávají a říkají: Jo, my jsme tě viděli, jak jsi fandil. Czechs are in the final again. Já se tvářím, že to je skoro normální. Když Bára vyhrála jeden grandslam, proč by nemohla vyhrát druhý? Je to dobrá hráčka. Jedna věc je ale vtipná.“
Povídejte?
„Jim vadí česká jména - Vondroušová, Krejčíková…. Navrátilová musela vyhrát tři Wimbledony, aby se vůbec naučily vyslovovat její jméno.“ (smích)
Linie českých úspěchů ve Wimbledonu je dlouhá. Proč jsou Češi tak úspěšní na trávě, když je v Česku jen pár travnatých kurtů?
„Je to takovou českou šikovností. To platí i v hokeji. A ta šikovnost se na trávě projeví víc. Dobré nohy, dobrý cit, umět zahrát loby, kraťasy… Na antuce se to nedá tak uplatnit, tam je výměna dlouhá a rozhoduje větší rána. Tady záleží na šikovnosti a šikovných tenistů jsme měli a máme spoustu.“
