Jak se zrodil Wimbledon
VIDEO, FOTOGALERIE - Historie Wimbledonu se začala psát velmi nenápadně již roku 1868. Asi jen málokdo tušil, že se rodí první krůčky nejslavnějšího tenisového turnaje, jaký planeta Země zná.
Anglický Kriket klub začal svojí historii psát před 141 let jako oddíl věnující se výhradně kriketu. O sedm let později přijal do názvu a mezi své činnosti i tenis a zrodil se název, který dlouhá léta turnaji dominoval - Anglický kriketový a tenisový klub.
Na jaře roku 1877 se zrodila myšlenka uspořádat na travnatém povrchu premiérový ročník v tenise. Potom, co se zodpovědní činitelé dohodli na základních pravidlech turnaje, jako byla výška sítě a vzdálenost čáry pro podání, nic nebránilo tomu, aby premiérový ročník Wimbledonu otevřel své brány.
První rok existence turnaje se mohli vzájemného klání zúčastnit jen muži a premiérový titul si tak připsal domácí Spencer Gore. Pavouk tvořilo 22 tenistů a za finále museli diváci zaplatit vstupné jeden šilink. Pro zajímavost. Rozhodujícímu duelu přihlíželo v roce 1877 dvě stě příznivců bílého sportu.
Ale turnaj se ujal dokonale. O pět let později se aktivity klubu soustředily především na tenis a slovo kriket dokonce na nějakou dobu zmizelo s oficiálního názvu turnaje. V roce 1899 bylo spíše díky tradici do názvu vráceno a od té doby v něm zůstalo.
Popularita Wimbledonu vzrůstá
Relativně velmi brzy po vzniku turnaje se na scéně objevily ženy-tenistky a to již v roce 1884. První šampiónkou se stala Maud Watsonová a konkurenci ji vytvořilo dvanáct soupeřek. Ve stejném roce spatřila světlo světa i mužská wimbledonská čtyřhra.
Popularita Wimbledonu rostla strmým tempem, což se nejvíce projevilo na přelomu 19. století. V roce 1905 se první vítězkou, která nepocházela ze starého kontinentu, stala Američanka May Suttonová. O dva roky později si svůj triumf zopakovala.
Ve stejném roce převzal vládu nad londýnským turnajem další zámořský tenista - Australan Norman Brookes. Aniž si to tenkrát dokázal někdo představit, od té doby dokázali Wimbledon vyhrát jen dva domácí hráči - Arthur Gore a Fred Perry, mezi ženami zvedly nad hlavu slavnou trofej k radosti domácích fanoušků Kitty McKane Godfreeová, Dorothy Roundová, Angela Mortimerová, Ann Jonesová a Virginia Wadeová.
Zájem o wimbledonská klání začal být takový, že si vyžádal přestěhování turnaje od nynějších míst. Ani hlediště pro čtrnáct tisíc diváků však nestačilo uspokojit zájem Londýňanů a o tom, kdo získá lístky, rozhodoval los.
Krásné momenty zápasu mezi Federerem a Nadalem v roce 2006.
Londýn dobývá Francie
Dvacátá léta minulého století jednoznačně ovládli ve Wimbledonu francouzští tenisté. "Čtyři mušketýři" v podání Jeana Borota, Jacquese Brugnona, Henriho Cocheta a Rene Lacosteho vyhráli během deseti let šestkrát londýnský turnaj, o pět titulů se podělili ve čtyřhře.
Domácím fanouškům udělala radost alespoň Kitty McKaneová, která nenašla přemožitelku v letech 1924 až 1926. Poté již převzala vládu nad turnajem Američanka Helen Willsová.
Sláva Wimbledonu rozhodně neuhasínala ani ve třicátých letech. Legendární Bill Tilden dobyl své třetí vítězství ve svých 38 letech, v roce 1931 díky Cilly Assemové se své první vítězky dočkalo i Německo. O rok později si mohli organizátoři spokojeně mnout ruce. Wimbledon navštívilo poprvé v historii přes 200 000 diváků.
Roky 1934 až 1937 byly zatím posledními, kdy si mohlo londýnské publikum užít vlády svých tenistů. Během této doby získali hráči z Ostrovů 11 titulů, o které se postarali především Fred Perry a Dorothy Roundová. Během této doby získala Velká Británie také třikrát po sobě Davisův pohár.
Poslední tři roky před druhou světovou válkou kraloval Wimbledonu Američan Donald Budge. Mezi ženami se absolutní vlády chopila Helen Willsová-Moodyová, která zde vyhrála neuvěřitelných osm titulů. Revoluci do ženského tenisu však přinesla Alice Marableová, která poprvé předvedla londýnským příznivcům tenisu hru servis-volej.
Wimbledon během války
Válečné události pochopitelně přerušily slibně se rozvíjející wimbledonskou tradici. Prostory turnaje sloužily pro různé účely civilní obrany a k celé řadě vojenských účelů, včetně ambulantních zařízení.
Změnám neuniklo ani nejbližší okolí slavného turnaje. Pozemky byly využity pro hospodářské účely jako byl chov prasat, slepic, hus, králíků a podobně. V říjnu roku 1940 zasáhla centrální dvorec jedna z bomb, která ho výrazným způsobem poničila.
Wimbledonská tradice ožívá
Válka skončila, ale zdevastovaný Londýn se z jejích následků vzpamatovával ještě dlouho dobu. Wimbledon nebyl výjimkou. Bombardováním zničený areál se podařilo do původního stavu uvést až v roce 1949.
Ani nucená přestávka však nic nezměnila na vládě amerických tenistů. Mezi šampióny se v padesátých letech zapsali Ted Schroeder, Tony Trabert, Louise Brough, Maureen Connolly a Althea Gibson, který se stal prvním tenistou tmavé pleti, kterému se podařilo vyhrát slavný turnaj.
Roky 1956 až 1970 se nesly zcela v moci australských tenistů. Lew Hoad, Neale Fraser, Rod Laver, Roy Emerson a John Newcombe si udělali z britského turnaje vlastní šampionát.
Naproti tomu americká nadvláda mezi ženami pokračovala až do roku 1959, kdy ji utnula Maria Buenová z Brazílie. Své australské kolegy napodobila o rok později Angela Mortimerová a Ann Jonesová.
Padesátá léta přinesla i značný nárůst letecké dopravy, který umožnil podstatně většímu množství tenistů účastnit se turnajů v Evropě. Počet tenisových klání začal výrazným způsobem vzrůstat po celém světě, stejným tempem rostl i zájem fanoušků o tenis.
Představitelé londýnského turnaje chtěli na celosvětové změny reagovat otevřením turnajů pro všechny tenisty (do té doby se Wimbledonu stejně jako ostatních grandslamových turnajů mohli účastnit jen amatéři), zatím však bezúspěšně. To se stalo skutečností až v prosinci roku 1969, kdy byl londýnský turnaj, stejně jako všechny ostatní ve Velké Británii, otevřen všem tenistům. Roku 1968 se tak Rod Laver a Bilie Jean Kingová stali prvními vítězi v otevřené éře. A odměna pro vítěze? 26 150 liber.
Rok 1973 "proslul" bojkotem 81 členů profesionální tenisové asociace, která vyústila v neúčast celé řady nejlepších hráčů. I přes absenci hvězd navštívilo wimbledonská klání přes 300 000 diváků. Vítězem mužské dvouhry se stal Jan Kodeš, pohříchu zatím poslední český či československý vítěz Wimbledonu mezi mužskou ekipou. V ženách si talíř za první místo odnesla Bilie Jean Kingová.
Zatím posledním českým vítězem slavného Wimbledonu je Jana Novotná, která v roce 1998 porazila ve finále s Francouzskou Tauziatovou.
Rekordy Wimbledonu
V roce 1980 se Björn Borg stal prvním tenistou historie, kterému se podařilo v otevřené éře získat slavný pohár pětkrát po sobě. O osmadvacet let později jeho výkon zopakovala současná světová dvojka Roger Federer.
Nejmladším hráčem, který ovládl travnaté kurty v Londýně, se stal v sedmnácti letech Boris Becker, kterému zároveň patřil primát vítěze, jenž dominoval jako nenasazený hráč.
V roce 1987 se česká rodačka Martina Navrátilová stala první tenistkou, která vyhrála ženskou dvouhru šestkrát v řadě a o tři roky později vyrovnala rekord Wimbledonu, když dosáhla svého devátého vítězství.
Americká legenda Pete Sampras pro změnu dosáhl plnou polovinu svých grandslamových triumfů ve Wimbledonu, když zde zdvihl nad hlavu pohár pro vítěze hned v sedmi případech.
A je třeba nezapomenout ani na Gorana Ivaniševiče, který získal v roce 2001 jako jediný tenista v historii titul jako hráč, který do turnaje nastoupil jen díky "divoké kartě" od pořadatelů.
Wimbledon se bez jakýchkoliv pochyb může pyšnit primátem nejslavnějšího turnaje světa. I když i on najde mezi tenisovými příznivci dost svých odpůrců, těch, kteří ho uznávají a oceňují jako vrchol tenisového světa, je mnohem více.
Jsme na startu dalšího z jeho ročníků a fanouškům českého tenisu lze popřát jediné: skvělá tenisová představení a příjemnou zábavu. A tajné přání na konec. Určitě by neškodilo, kdyby český tenis našel nové nástupce Jany Novotné či Jana Kodeše.
