Legenda, fenomén i příklad. Češi vzpomínají na setkání s Federerem

Pavel Kovač, čtyři roky Federerův osobní fyzioterapeut

Pracovali jsme na poker face

„Roger má až neuvěřitelnou pohybovou koordinaci. S jakou přirozenou lehkostí hrál tenis, je nevídané. Je to prostě tenisový fenomén, který se rodí jednou za několik desítek let. Právě díky pohybové koordinaci vypadal tenis v jeho podání jako jednoduchý sport. Díky tomu nebylo jeho tělo zdaleka tak přetěžované jako u jeho největších soupeřů. Ti mají hru postavenou na síle a vynikající fyzické kondici, kdežto Roger na přirozeném pohybu. A tak Roger, i když je o šest let starší než jeho největší soupeři, například Nadal nebo Djokovič, vydržel hrát tak dlouho bez fatálních zdravotních problémů.

Že poslední dobou měl víc zdravotních potíží, je prostě daň za léta, která věnoval sportu v absolutní světové špičce. Organismus s přibývajícím věkem samozřejmě hůře regeneruje. Ale co mám informace, tak původní zranění kolene, které na sklonku kariéry měl, vůbec nesouviselo se sportem.

Na začátku naší spolupráce měl Roger potíže s achillovou šlachou a třísly, ale v krátkém čase jsme tyto problémy odstranili. A dnes to již snad mohu prozradit: Roger vyhrál dvakrát Wimbledon, přestože měl vážný problém se vzpřimovačem trupu.

Co mně na Rogerovi nejvíc imponovalo? Jeho chování. Vystupoval jako gentleman a dodneška se to nezměnilo. Když jsme se naposled viděli na Laver Cupu, choval se vůči mně stále jako gentleman. Byli jsme spolu čtyři roky a věřte, nevěřte, jeden na druhého jsme nikdy nezvýšili hlas. Nebylo to vůbec potřeba, vždycky jsme se domluvili. Spoustu věcí jsme spolu konzultovali a on moje názory respektoval. Některé moje rady určitě dodržoval ještě po letech, co jsme spolu ukončili spolupráci.

Na začátku naší spolupráce jsme zapracovali na tom, aby nedával najevo své emoce soupeři, tedy na takzvané poker face. Mluvili jsme o tom mnohokrát, snad tři čtvrtě roku, než to vnitřně vstřebal a začal používat při zápasech. Musel k tomu prostě i vlastními herními zkušenostmi sám dospět. Potom i s pomocí poker face ničil soupeře, protože jim jednoduše nedal najevo, co si myslí, zdali je nespokojený, nebo nervózní. To bývá v individuálních sportech velice důležité pro dosažení vítězství.

K tomu, aby Roger podával vynikající výkony, potřeboval být spokojený i v osobním životě. Tuto pohodu mu zajistila manželka Mirka a jeho máma Lynette. Mirka pochází z bývalého Československa. Sama hrála tenis na velice slušné úrovni. V její další kariéře ji však zastavilo zranění. Roger a Mirka se k sobě neuvěřitelně lidsky hodí. Roger má neskutečný vztah i s maminkou Lynette a v uvozovkách servis, který syn dostal od rodičů, tak úplně plynule přešel na Mirku.

U nejbližších Roger hledá inspiraci, uvolnění a také se s nimi rád podělí o úspěchy a radost. Jako kdyby tenis nehrál pouze pro sebe a diváky, ale pro ně.

Největší zážitek s Rogerem? Wimbledon. Kdykoliv se objevím na tomhle turnaji a vidím mezi vítězi jeho jméno vyryté zlatým písmem na tabuli vítězů, říkám si, ano byl jsem tam s ním. Tento zážitek je na celý život a nikdo vám jej již nikdy nevezme.

Vzpomenu si také například na situaci z Paříže. Trénovali jsme tehdy na kurtu Suzanne Lenglen. Šlo o volnější trénink den před zápasem. Mezi přihlížejícími diváky byl i devítiletý klučina. Když Roger dotrénoval, chlapec se zeptal, jestli by si s ním mohl chvíli zahrát. A tak si s ním Roger chvíli lehce zahrál. Lidi nadšeně tleskali.

Potom někdo z diváků přišel s tím, jestli volejem trefí plechovku s tenisáky postavenou na druhé straně kurtru. Roger tedy šel na středovou čáru, trenér mu nahrál z druhé strany tenisový míček a on ji trefi l na první ránu. Následoval nadšený potlesk přítomných.

Jsem rád, že jsem měl to štěstí spolupracovat s takovým sportovcem, ale hlavně člověkem, jakým Roger Federer je. Je to světová celebrita, která skutečně něco dokázala, a přesto zůstala normální a lidská. Je vhodným vzorem pro všechny ostatní lidi na celém světě.“

Jaroslav Navrátil, nehrající kapitán Česka v Davis Cupu

Hrál neuvěřitelně lehce. I díky raketě

„Pokud jde o Federera z trenérského pohledu, jeho tenis byl úplně jednoduchý. Hrál lehce. Když to srovnám třeba s Rafaelem Nadalem, ten se hrozně nadřel. Roger ne. Dovedl hrát na všech površích. Navíc je skvělý i lidsky. Na to, že je Švýcar, je velmi přístupný, věnuje se charitě. Opravdu je to formát.

Když se na něj mám podívat trochu odborně, jeho poznávacím znamením byl určitě bekhend. Lidí, kteří ho tak bravurně zvládají jednou rukou, je na okruhu hrozně málo. V závěru kariéry bekhend ještě víc vyladil, byl opravdu obdivuhodný. Dokázal z něj zahrát i fantastický obranný čop. Celkově byla jeho technika úžasná, neměl moc slabin. Výborně se pohyboval, dokázal jít na síť, zlepšil servis. Forhendem si soupeře tlačil. A ten jeho přehled! Měl skvělou předvídavost. Tím se může pochlubit opravdu jenom málokdo. Tím byl výjimečný, hlavně díky tomu získal dvacet grandslamových titulů.

A čím to, že se tolik nenadřel? Je to hlavně o technice. Hrál neuvěřitelně lehce, což souviselo i s tím, že celou dobu byl věrný raketě Wilson. Ty jsou tvrdé, ale na druhé straně mu všechno hrozně lítalo. Z trenérského pohledu, jak už jsem zmiňoval, hrál jednoduchý tenis. Nenadřel se. Bylo jedno, jestli hrál první, nebo pátý set. I díky tomu měl tak dlouhou kariéru. A vlastně až do posledního roku se mu vyhýbala zranění. Tělo na rozdíl od ostatních tolik nezatěžoval.

Když jsme proti Švýcarům hráli Davis Cup, probírali jsme s Tomášem Berdychem i Radkem Štěpánkem, jak na něj. Neměl moc rád, když se na něj tlačilo a musel hrát obranu. Protože pokud měl čas a tvořil si, na kurtu vás rozebral, pak šel na síť a bylo vymalováno. Když s ním člověk hrál, musel víc riskovat, aby měl nějakou šanci. I za cenu toho, že bude víc chybovat. Protože jakmile Roger hrál to, co potřeboval, moc se toho proti němu vymyslet nedalo.

Bekhend byl jeho ideální úder, ale těžko se mu dalo hrát i přes forhend, protože ten měl taky vynikající. Opravdu se dalo těžko něco radit. Snad jenom mu to zkusit dát na bekhend, aby se bránil, a jít na síť…

Rogera dávám za příklad mladým hráčům. Protože pro každého trenéra je nejdůležitější technika. Tu on měl precizní. Ale jde i o jeho vystupování. I celkově o to, kam tenis posunul. Pomohl rovněž ostatním tenistům, protože je zastupoval v hráčské radě ATP. Roger je prostě legenda. I mně se na něj moc hezky dívalo. Jeho tenis jsem si náramně užil. Jsem jeho fanoušek. Líbí se mi i Djokovič s Nadalem, ale pokud jde o mix tenisu, stylu a vystupování, Federera jsem měl nejradši.

Ovšem jde hrozně těžko říct, kdo je nejlepším tenistou všech dob. Pokud bychom vzali v úvahu jenom antuku, řeknu, že tam je nejlepší Nadal. Ve Wimbledonu vládl Roger. Djokovič má zase o jeden grandslamový titul víc než Švýcar. Nesmíme zapomenout na Roda Lavera. Takže bych diplomaticky řekl, že mezi pět nejlepších tenistů v historii Federer určitě patří.

Taky je třeba připomenout, že mohl mít ještě o dva grandslamy víc. Třeba ztratil finále Wimbledonu v roce 2019, kdy měl dva mečboly na Djokoviče, vedl při vlastním podání 40:15. V těchto momentech býval nejlepší a nejsilnější, ale zrovna tady se mu to nepovedlo. Dolehlo to na něj. Jestli si dobře vybavuju, zkazil i jeden lehký bekhend. Neodehrál to tak lehce jako během utkání. Takže se ukázalo, že i u takového velikána je hlava důležitým faktorem.

V posledních třech letech tak hrozně moc chtěl přidat další grandslam, že už ho to svazovalo. Skončil na dvaceti, chtěl jich víc, ale už to nešlo. Proti němu mluvilo i to, že už byl o něco starší, nebyl tak výbušný. Navíc každý chtěl jeho skalp, protože se s ostatními velikány přetahoval, kdo bude mít víc titulů.“

Premium

Tenis

Osudová žena Mirka: zlatnice z Bojnic, bez které by se fenomén RF nezrodil

Premium

Tenis

Berdych o Federerovi: V šatně působil jak velké dítě, ale lidsky mi byl blízký