Když se před dvanácti měsíci snažil najít své singlové „já“ a osamocen na kurtu procházel temným obdobím proher, na chodbě při turnaji v Monte Carlu se srazil se slavným Indem Leandrem Paesem. A pak téměř do roka a do dne políbil Lukáš Dlouhý pohár pro nejlepší pár ve čtyřhře na French Open.
Jako teprve čtvrtý Čech v historii.
Že jsou deblisté pouhými turisty, kteří ukrajují z finančního balíku hvězdám dvouhry? Na tohle vám šestadvacetiletý Lukáš Dlouhý odpoví po svém.
Rozhovor vznikal na dva díly, tenista totiž jede skoro nonstop. Nejdřív trénink, pak ještě posilovna. „Pracovat se musí,“ smál do telefonu v anglickém Eastbourne, kde se pokusí kvalifikovat do dvouhry a spolu s Paesem bude hvězdou čtyřhry. Šikula se zlatou rukou na kurtu a vtipálek v šatně, to je šampion French Open Lukáš Dlouhý.
Po pařížském finále jste působil hodně mimo sebe. Už jste si uvědomil, co jste dokázal?
„Po zápase bylo moc emocí, všichni mi psali gratulace. Teď už je to lepší. Naplno jsem si uvědomil, že jsem vyhrál grandslam. Moc lidí tohle říct nemůže. Je to super zážitek, každému doporučuji.“
Bezkonkurenčně je to váš největší úspěch kariéry, že?
„Rozhodně. Ale doufám, že nezůstane jenom u toho jednoho.“
Titul z French Open, to si zasloužilo velkou oslavu. Jaká byla?
„Nic velkého. V Praze jsem zašel na dobrou véču s kamarády. Když se nám povede ještě něco pěkného ve Wimbledonu, dá se pak oslava spojit a bude i větší.“
Plánoval jste, že do repliky poháru pro vítěze Roland Garros nalijete kořalku. Povedlo se?
„Kořalka nebyla, jenom šampaňské. Ale nic velkého, šlo jen o symbolický přípitek. Fakt není čas, jeden turnaj končí, druhý začíná. Teď už jsem v Eastbourne, kde hraji kvalifikaci singlu a pak debl. Vlastně co jsem se vrátil do Prahy, musel jsem hned trénovat. Rozhodně jsem nechodil s nosem nahoru a neobrážel návštěvy, aby mě lidi plácali po ramenou. Jen v neděli, den po finále, jsem si dal volno a od té doby zase makám.“
| LUKÁŠ DLOUHÝ |
| Narozen: 9. 4. 1983 v Písku Výška a váha: 185 cm, 88 kg Na žebříčku čtyřhra/dvouhra: 6./246. Nejvýš na žebříčku čtyřhra/dvouhra: 6./73. Tituly čtyřhra/dvouhra: 6/0 Bilance ve čtyřhře: 115:67 Bilance ve dvouhře: 21:51 Největší úspěchy - čtyřhra: vítěz French Open (2009, s Paesem), finále French Open 2007, s Víznerem), finále US Open (2007, s Víznerem), finále US Open (2008, s Paesem), 5 dalších deblových titulů (2006 - Costa Do Sauipe, Estoril, 2007 - Umag, Costa Do Sauipe, 2008 - Bangkok). Dvouhra: 3. kolo na French Open ve dvouhře (2006). Prize money: 1 928 045 USD Záliby: hokej, kolečkové brusle, film |
„Rozhodně, sledoval jsem ho poctivě.“
Vy jste oblíbeným Federerovým sparingpartnerem, i nyní při French Open jste s ním často trénoval. Nebylo vám líto, že jste ho pro finále nerozehrál?
„Psali mi, jestli bych Federera ještě před finále nerozehrál. Ale už jsem měl objednanou letenku, tak jsem odpověděl: Sorry. Ale fandil jsem mu na dálku. Je to pro něj největší mezník kariéry.“
To nakonec bylo letošní French Open i pro vás. Po třech neúspěšných grandslamových finále jste konečně získal titul. Napadlo vás před rokem, když vás indický parťák Leandr Paes oslovil, že by to mohlo směřovat k něčemu velkému?
„Hned jsem si řekl, že je to jeden z nejlepších deblistů světa a mohlo by nám to spolu klapat. V tu dobu jsem byl asi devátý na světě v deblu a napadlo mě, že bych to mohl dotáhnout možná ještě výš.“
Deblové páry se často dávají dohromady za kuriózních situací – mezi řečí při setkání na chodbě a podobně. Jaké to bylo s vámi?
„Já loni na začátku roku debla skoro vůbec nehrál a soustředil se na singl. Dal jsem si jen dva turnaje s Frantou Čermákem a dva s Berďou. Neměl jsem stálého parťáka pro čtyřhru, a tak nějak mi to bylo jedno. Až mě Leander potkal na schodech v Monte Carlu a ptal se, jestli pořád ještě nikoho nemám a jestli bych to nechtěl zkusit s ním. To se nedalo odmítnout.“
Pro čtyřhru je důležité, aby si spoluhráči sedli i lidsky. Povedlo se to mezi vámi?
„To se u nás povedlo na dvě stě procent. Funguje to mezi námi skvěle. Každá volná chvíle, co jsme spolu, je velká sranda.“
O šestatřicetiletém Paesovi se vypráví, že je to velký svéráz a noční pták, který všude chodí pozdě. Jaké s ním máte zkušenosti vy?
„Nevím, jestli já jsem ho dal do latě, ale za ten společný rok přišel pozdě na trénink snad jednou . Když jdeme na večeři, tak už je to horší, ale do práce přijde vždycky včas.“
Seznámili jste se blíž i v soukromí? On už má manželku, malou dcerku.
„V Indii jsem za ním nebyl, ale znám se s jeho manželkou i malou Aiyanou. Vždycky si s ní hraju a někdy jí dokonce musím i volat. Když jí zatelefonuje strejda Lukas, tak je šťastná.“
Paes musí mít hodně dobrý vztah k Česku, vždyť v kariéře si zahrál s kupou českých spoluhráčů, že?
„Rozhodně. Hrál s Martinou (Navrátilovou), s Dammíkem (Martinem Dammem), Efou (Davidem Riklem) a dalšíma. Myslím, že mu česká nátura vyhovuje.“
On je možná nejlepším deblistou současnosti. Čím je tak výjimečný?
„Má neskutečné sebevědomí. Za každých okolností věří, že můžeme vyhrát. Když se mi trošku nedaří, vždycky mě zvedne. Drží nás tak nad vodou.“
Pomohl vám tak i v letošním finále? Přeci jenom jste při titulovém boji na grandslamu třikrát byl a třikrát to nevyšlo.
„Spíš nám pomohlo, že jsme změnili přístup k zápasům. Nehleděli jsme na to, jestli jde o první kolo nebo finále, ale chtěli jsme si zápas hlavně užít. V tom byl předtím trochu problém. Loni jsme spolu hráli finále US Open, já hrál celý turnaj dobře, ale poslední zápas mi nevyšel. Na kurtu prostě nebyla pohoda. Teď v Paříži to bylo ale úplně jiný.“
Čím to?
„Prostě jsme si uvědomili, že úspěch není v tom, aby hrál každý za sebe to nejlepší, ale že musíme hrát týmově. To strašně pomohlo.“
I ve čtyřhře lze být egoistou?
„Určitě. Dřív jsme se spíš snažili každý hrát na svojí půlce a nedrželi jsme spolu. Nebo jsme si někdy pohledem vyčítali zkažené údery. Sice jsme byli pořád dobří kamarádi, ale na kurtu to občas zaskřípalo. Teď jsme to změnili a výsledkem je titul.“
Jak dlouho chce hrát Leandr ještě tenis?
„Do olympiády 2012 v Londýně. Bylo by fajn vydržet do té doby spolu.“
S Martinem Dammem měli ve čtyřhře rozdělené role tak, že šikula Paes kraloval na síti a český spoluhráč tvrdil muziku od základní čáry. Máte kurt rozdělený podobně?
„V podstatě jo. On je u sítě neporazitelný, já se sice na ní taky zlepšil, ale určitě jsem pořád ještě lepší zezadu.“
Ale i vy jste takový hračička, ne?
„Jasně, ale to není na škodu. Většinou tvrdím muziku zezadu, a když už si soupeři myslí, že hraju jenom rány od základní čáry, tak vytáhnu nějaký ty svoje kulišárny a překvapím je.“
O vás se říká, že máte ohromný cit v ruce. To je dané od přírody?
„Když jsem byl malý, dělal jsem všechny sporty a na všechny míčové sporty jsem byl šikovný. Prostě mě strašně baví zkoušet údery, o kterých si třeba někdo ani nedokáže představit, že zahrát jdou. To je přeci krásný pocit, když člověk vyhraje balon kulišárnou, kterou soupeři nečekali.“
Pro ATP jste uvedl, že vaším nejoblíbenějším úderem je kraťas. Sedí to?
„Tak takhle přesně se to říct nedá, ale hrozně se mi líbí, když dá člověk ve výměně dva kraťasy, dva loby a ten třetí už soupeř nedoběhne.“
Vy jste jako malý hrával závodně i hokej. Na jaké úrovni?
„Hrál jsem doma v Písku asi do čtrnácti let, dostal jsem i pozvánku na soustředění výběru kraje, takže se dá říct, že už jsem něco uměl. Pak sice dostal přednost tenis, ale hokej si zahraju pořád strašně rád.“
Co jste hrál?
„Nejdřív obránce. Jenže pořád mi nadávali, protože jsem vzal puk, projel celý hřiště a dal gól. Pak už mě těžko drželi vzadu, takže jsem se vypracoval na centra nebo pravý křídlo. A dával jsem hodně gólů, to mě bavilo.“
Proč nakonec tenis vyhrál nad hokejem?
„Když jsem kvůli tenisu nepřišel na hokej, tak mě hned dali do třetí lajny. Sice jsem pořád patřil k lepším, ale bohužel mě to přestalo bavit.“
A vidíte, nakonec jste stejně skončil u týmového sportu...
(smích) „Ale já mám strašně rád týmové soutěže. Ať už je to čtyřhra, extraliga nebo Davis Cup.“
Jasně, ale na začátku kariéry jste si asi nepředstavoval, že z vás bude deblový specialista, že?
„To rozhodně ne, ale když to teď jde líp v deblu, tak proč toho nevyužít a nepokračovat v něm.“
Zvlášť když si také vyděláte víc peněz coby elitní deblista než stý hráč dvouhry. Za titul z Paříže jste inkasoval 4,2 milionu korun.
„Jistě, to nezastírám. Rozhodně si žiju líp, než kdybych byl stý na světě ve dvouhře. Prize money jsou dělaný tak, že se dobří deblisté rozhodně nemají špatně. Ale samozřejmě nikdo už nevidí naše náklady. Nedostaneme nic zadarmo, z prize money si platíme celou sezonu. A to taky není levná záležitost.“
Za co rád utrácíte?
„Rád vyrazím na dobré jídlo, zajdu do kina nebo si popovídat s kamarády do baru. Člověk taky někdy musí vypnout. Někdy si vyjedeme s kamarády na čtyřkolky, i když je to nebezpečný. Baví mě taky motokáry a rychlá auta.“
Iveta Benešová si loni za 3. kolo na French Open pořídila sporťák. Neplánujete něco podobného?
„Já už si auto koupil loni - bavoráka. Trochu jsem teď pokukoval i po něčem rychlejším, ale když jsem si ho půjčil, úplně mě to odradilo. Za prvé bych několikanásobně překročil rychlostní limit, za druhé se pohybuji spíš po Praze, kde rychlý auto člověk nevyužije.“
Pro někoho je označení „deblový specialista“ až hanlivým výrazem. Jak to vnímáte vy?
„Pro mě to taky býval hanlivý výraz. Když jsem byl v první stovce ve dvouhře a zároveň padesátý ve čtyřhře, přišlo mi padlý na hlavu, když o mně někdo mluvil jako o deblistovi. Ale na druhou stranu se teď není za co stydět. Když jsem šestý na světě, tak ať mi říkají, jak chtějí. Ostatní by určitě byli rádi na mém místě.“
Vy jste po sezoně 2007 ukončil úspěšnou deblovou spolupráci s Pavlem Víznerem kvůli tomu, že jste se chtěl víc prosadit ve dvouhře. Proč to nešlo?
„Protože mi nějaký čas trvalo, než jsem si zase zvykl na zákonitosti dvouhry a dostal je do sebe. Bohužel to nepřidá na sebevědomí, když člověk objíždí malé turnaje a prohrává na nich. Já to nesl špatně a psychicky jsem klesnul dost hluboko. Chtělo vydržet ještě dýl, v podstatě se odrazit ode dna a jít nahoru. Bohužel, já to nevydržel. I proto, že za mnou přišel Leandr a začalo se nám dařit v deblu. A to už pak člověk na dvouhru nemá čas.“
Mrzí vás to, nebo jste realista a víte, že je lepší být šestým tenistou světa ve čtyřhře než stým ve dvouhře?
„Tak kdybych si mohl vybrat, jestli budu padesátý v singlu nebo v nejlepší desítce v deblu, tak by pravděpodobně vyhrál singl. Ale musím být realista, zatím na padesátku v singlu nemám.“
A stále doufáte, že jednou budete mít? Budete se ještě pokoušet prosadit sám na kurtu?
„Rozhodně. Když bude na turnaji šance, přihlásím se i do dvouhry a uvidím, jak to půjde. Věřím, že když se podařil takový úspěch a vyhrál jsem grandslam, třeba by mi to mohlo v hlavě pomoct i ve dvouhře.“
Ve dvouhře jste byl nejvýš na 73. místě. Někteří experti ale tvrdí, že jste příliš mohutný, nemáte rychlost a pohyb, abyste se v ní víc prosadil. Souhlasíte?
„Tak to bych se rád pobavil s tím, kdo to říká, protože tohle si určitě nemyslím. Spíš je problém, že teď nemám odehráno dost singlových zápasů.“
Napadlo vás někdy, proč vlastně ve čtyřhře vynikáte?
„Moje výhoda je v tom, že dokážu ryzí deblisty přehrát od základní čáry. Když stojím vzadu, moc výměn si proti mně neuhrají, a to je pro ně vražedné. Samozřejmě když se pak proti nám postaví dobří singlisté, tak už je to vyrovnanější, ale ty zase přehraju tím, že mám deblovější myšlení.“
Je vám teprve dvacet šest let a mezi elitními hráči čtyřhry jste ještě zelenáč. Berou vás tak?
„Dřív říkali: to je ten mladej, co to umí, ale debla moc nehraje. Ale za poslední rok už mě začali brát jako plnohodnotného deblistu.“
Získat jste si je musel i svojí věčně dobrou náladou. Jak to děláte?
„Ráno sice nevstávám s úsměvem na rtech, ale opravdu jsem spíš taková pohodová nátura. Přijde mi to lepší než se stresovat. Jsem takový věčný optimista.“
Jaký humor máte nejraději?
„Od všeho trošku. Spíš jsem člověk, který když někam vyrazí, tak je s ním legrace a dokáže bavit společnost. Přijde mi to lepší, než abych někde seděl jako pecka.“
Co oblíbené komedie nebo seriály?
„Vyznávám českou klasiku. Třeba si pustím Chalupáře, Nudu v Brně, Účastníky zájezdu, Vratné láhve.“
Je legrace i v tenisové šatně?
„V šatně je právě největší sranda. Samozřejmě první týden grandslamu je tam tolik lidí, že se žádná sranda dělat nedá. Ale my většinou zůstáváme do konce a pak už se to rozjede. Všichni už jsou uvolněnější, už něco dokázali.“
Dělají si tenisté naschvály? Pamatuji se, jak Francouz Llodra vyskočil nahatý ze skříňky na protihráče.
„To se dělá. My jsme zase na Turnaji mistrů obrátili Björkmanovi skříňku vzhůru nohama a všechno jsme mu v ní přeházeli. On je takový pečlivka, který si rovná všechno do komínků.“
Kdo další je podobný vtipálek?
„Třeba Tursáč (Rus Dimitrij Tursunov). Ten mluví s Paesem indicky, jakoby s přízvukem, kterým opravdu hovoří Indové. S Llodrou je taky dobrá zábava. Pak už je to těžší. Španělé a Jihoameričané se ostatních straní, ti se baví sami se sebou. A taky ne každý se s každým snese.“
Vy vycházíte ale se všemi dobře, ne?
„Pro mě není fakt problém bavit se s kýmkoliv a dobře si s ním popovídat. Vždyť tenis je hlavně zábava.“
