Novotná: Jsem zpátky v Česku. Už natrvalo
Archív•Zdroj: Archív
Slavný „kakáč“, který Jana Novotná před jedenácti lety ve Wimbledonu získala, jel lodí přes Atlantik. Stejně jako ostatní majetek legendy. Tenistka se po dvaceti letech přestěhovala do rodného Brna, už si došla i pro občanku.
„Začíná nová kapitola mého života,“ vyhlíží budoucnost, v níž by se nebránila pomoci českému tenisu.
Co vás přimělo k návratu do Česka?
„Přemýšlela jsem o tom delší dobu. Řekla bych, že čas na Floridě jsem přetáhla tak o dva roky. Přišlo to úplně přirozeně. Už tolik nehraju tenis, nepotřebuju být tolik v kondici a v prostředí, kde se tenisové akce nabízí a je jich podstatně víc. Rozhodla ale především touha být blíž rodině, věčné cestování mezi Amerikou a Brnem už mě unavovalo. Nastal správný čas na změnu a velice mě těší, že jsem si byla opět vyzvednout občanský průkaz. (smích) Byl to moc hezký pocit. Někdy prostě člověk k takovým rozhodnutím dojde v poklidu, i za takové krize se mi podařilo velmi dobře prodat moji nemovitost na Floridě a ukončit tam trvalé bydliště. Jsem ráda, že se nemusím z Londýna vracet na Floridu, jenom sednu do auta nebo na vlak a jedu domů.“
Kde jste se v Česku usídlila?
„Trvalé bydliště budu mít v Brně, tam mám své zázemí. Ale možností s někým tenisově pracovat bude v Evropě určitě podstatně víc. Ještě uvidíme, jaké se naskytnou příležitosti a kde se usídlím.“
Přemýšlíte o kariéře trenérky?
„Nejsem si jistá, co bude. Situace je hodně nová a doba zrovna není ideální, protože každý se teď drží zpátky. Ale jsem otevřená jakékoliv příležitosti a cokoliv by se naskytlo, bylo by fajn.“
Jste v kontaktu s někým z českého tenisového svazu?
„To je zajímavá otázka, spousta lidí hlavně ze zahraničí se mě ptá, jak to, že něco nedělám pro český tenis. Nevím proč. V Česku jsem se moc nezdržovala a s nikým jsem kontakt neměla. Ale musím říct, že ani já jsem nevyvinula aktivitu, nechci to svádět na jednu stranu. Spíš jsem se soustředila sama na sebe. Ale jak říkám, doba je teď trošku jiná a uvidíme, jaké příležitosti se naskytnou. Buď z České tenisové federace nebo ze zahraničí.“
Vy byste se práci pro český tenis nebránila?
„Určitě ne. Chtěla bych dělat něco nového, zajímavého, zažít nějakou změnu. Hodně jsem si odpočinula a mám větší nadhled.“
Velké hvězdy minulosti, jež by chtěly českému tenisu pomoci, se vždy střetnou se svazovým předsedou Ivo Kaderkou. Martina Navrátilová i Hana Mandlíková s ním mají špatné zkušenosti. Znáte ho?
„Několikrát jsme se potkali, ale osobně se vlastně neznáme. Nechtěla bych to komentovat, můj pohled je opravdu ze strašné dálky. Kontakt s českým tenisem mám minimální. Ale přijde mi, že je tam skupina lidí, kteří si do toho nechtějí nikoho pustit, aby někdo tu možnou slávu třeba ani neměl. To je škoda.“
Zahraniční novináři se mě hodně ptají: Proč nevyužijete Kodeše, Mandlíkovou, Novotnou a další?
„Je to zajímavé. Třeba francouzská federace je úplný opak. Ta zaměstná a zaangažuje všechny bývalé hráče, aby pomohli mladým. A podívejte se, jak velké množství mladých mužů a žen z Francie se teď v tenise objevuje. To je neuvěřitelné. Česko je v tomhle… Je to naše mentalita, každý jenom svoje, úspěch neúspěch, ale nikoho si nepustím do svýho rajonu. A to je škoda. Ale pravda je, že hodně záleží na tenistkách samotných. Aktivita musí jít od nich, federace může jen pomoct.“
Jaký je váš pohled na současný český tenis? Velcí šampioni z minulosti jsou k němu dost kritičtí.
„Všichni si to uvědomujeme. Když vedu debaty s Martinou Navrátilovou, hodně nás to mrzí. Česká republika vždycky reprezentovala na všech grandslamových turnajích až do konce, měli jsme vždycky top five hráče. Nic si nenalhávejme, teď vznikla mezera. Vidíte to vy sám i naši lidi. Šance dostat se do světové elity je obrovská, ale mě hrozně překvapuje neochota obětovat tenisu úplné maximum. S Martinou jsme se shodly na tom, že když jsme hrály my, šlo nám úplně o všechno. A to mi dnes chybí.“
Vraťme se k vašemu stěhování do Brna. Měla na vaše rozhodnutí vliv i hospodářská krize? Amerika při ní krvácí asi nejvíc ze všech zemí.
„Nebyl to hlavní důvod. I když situace v Americe je horší, než si kdo myslí. Florida je třeba nejvíc zasažena úpadkem v nemovitostech. Ale já se o stěhování rozhodla už před dvěma lety a teď do sebe tak všechno zapadlo.“
Vy jste člověk, který se hodně zabýval finančními trhy a obchodoval. Jak jste krizi prožívala?
„Byla jsem připravená na to, co se může stát. Můžu říct, že jsem v této krizi neztratila ani dolar. Z toho mám největší radost, protože když jsem viděla, kolik lidí přišlo o peníze a majetek, bylo to šokující.“
Jak jste to dokázala?
„Byly to ohromné pohyby. (smích) Musela jsem dělat hodně dramatických akcí a zásahů, v jednom momentě už to dobře nevypadalo. Při velkém kolapsu bank se všechno bortilo, přesunula jsem všechno do Evropy a najednou bum, i Evropa byla během jednoho týdne zahlcená. Jednu chvíli to bylo dramatický. Ale vždycky jsem se na to dívala takto: I kdyby se stalo to nejhorší, nebyla bych první ani poslední, kdo o peníze přijde. Jsem ještě mladá, tak bych holt musela jít znovu do práce.“ (smích)
Po kolika letech jste si vlastně byla vyzvednout český občanský průkaz?
„Po dvaceti. Byl to zvláštní pocit. Myslím, si, že na městském úřadě v Brně mě všichni rádi přivítali a všechno proběhlo úplně bez problémů.“
Měla jste mrazení v zádech, dojalo vás to?
„Znáte mě, když něco dělám, všechno mám dopředu rozmyšlené. Spíš mi to přišlo jako formalita Ale hrdě jsem celé rodině ukázala občanku i nový řidičák. (smích) Víte, pocit, že jsem Češka i Brňanka, ve mně vždycky byl, tohle bylo jen takové jeho oživení.“
Dovedete si představit, že v Česku už vydržíte celý život?
„Určitě jo. Pokud budou rodiče zdraví, bratr a jeho rodina také, vždycky si zůstaneme nablízku. Čím je člověk starší, tím je cestování horší a chybí mu kontakt s rodinou.“
Bydlíte v domě, nebo v bytě?
„Mám žlutý domeček se žlutým pejskem.“
Americe je život pohodlnější, nebude pro vás Česko tvrdou realitou?
„Zvlášť tam, kde jsem bydlela, byl život opravdu superpohodlný. Až moc. Teď je to fajn. Člověk si musí v obchodě zabalit svůj nákup. Nebo ten žetonek na vozík… (smích) Říkám si: Holt člověk tady musí myslet, to se pak nedivím, že tady jsou lidi fit a nejsou obézní jak v Americe, protože každý musí na všechno myslet, odnosit si nákup. Je to dobrodružství a mně se líbí.“
Oceán vám nechybí?
„Na to se ptají všichni. Nechybí ti beach a běhání po ní? Ne, proč? Běhat chodím do lesa.“
Jednou jsem se stěhoval a řekl jsem, že podruhé už to dělat nebudu. Máte podobnou zkušenost?
(smích) „Z kontinentu na kontinent je to ještě mnohem horší. Plánování, papírování, nakládání kontejneru. Vymýšlení, jak věci dopravím z Antverp domů. Potřebujete stohy formulářů, desítky potvrzení. Hrůza.“
Kolik jste měla kontejnerů?
„Jeden velký na loď. Když přijel, byl obrovský. Nejsem typ člověka, který shromažďuje věci, ale když tam naložíte dvanáct raket, pětadvacet párů tenisek, najednou krabic přibývá a přibývá…“
A ještě k tomu poháry…
„No poháry, ježišmarja… Když je stěhovák balil, chytal se za hlavu. To je křišťálu, jak to zabalíme? Říkala jsem si, že poháry se už stěhují naposledy. Ať už budu kdekoliv, poháry zůstávají u rodičů doma.“
Přežily všechny cestu?
„Naštěstí jo. I wimbledonská trofej jela kontejnerem. Do letadla by mě s ní snad ani nepustili. Tak říkám: Aj ten wimbledonskej kakáč musí jet na lodi a snad se nepotopí. Všechno nakonec dobře dopadlo a teď můžu začít novou kapitolu života.“ (smích)
Co vás přimělo k návratu do Česka?
„Přemýšlela jsem o tom delší dobu. Řekla bych, že čas na Floridě jsem přetáhla tak o dva roky. Přišlo to úplně přirozeně. Už tolik nehraju tenis, nepotřebuju být tolik v kondici a v prostředí, kde se tenisové akce nabízí a je jich podstatně víc. Rozhodla ale především touha být blíž rodině, věčné cestování mezi Amerikou a Brnem už mě unavovalo. Nastal správný čas na změnu a velice mě těší, že jsem si byla opět vyzvednout občanský průkaz. (smích) Byl to moc hezký pocit. Někdy prostě člověk k takovým rozhodnutím dojde v poklidu, i za takové krize se mi podařilo velmi dobře prodat moji nemovitost na Floridě a ukončit tam trvalé bydliště. Jsem ráda, že se nemusím z Londýna vracet na Floridu, jenom sednu do auta nebo na vlak a jedu domů.“
Kde jste se v Česku usídlila?
„Trvalé bydliště budu mít v Brně, tam mám své zázemí. Ale možností s někým tenisově pracovat bude v Evropě určitě podstatně víc. Ještě uvidíme, jaké se naskytnou příležitosti a kde se usídlím.“
Přemýšlíte o kariéře trenérky?
„Nejsem si jistá, co bude. Situace je hodně nová a doba zrovna není ideální, protože každý se teď drží zpátky. Ale jsem otevřená jakékoliv příležitosti a cokoliv by se naskytlo, bylo by fajn.“
Jste v kontaktu s někým z českého tenisového svazu?
„To je zajímavá otázka, spousta lidí hlavně ze zahraničí se mě ptá, jak to, že něco nedělám pro český tenis. Nevím proč. V Česku jsem se moc nezdržovala a s nikým jsem kontakt neměla. Ale musím říct, že ani já jsem nevyvinula aktivitu, nechci to svádět na jednu stranu. Spíš jsem se soustředila sama na sebe. Ale jak říkám, doba je teď trošku jiná a uvidíme, jaké příležitosti se naskytnou. Buď z České tenisové federace nebo ze zahraničí.“
Vy byste se práci pro český tenis nebránila?
„Určitě ne. Chtěla bych dělat něco nového, zajímavého, zažít nějakou změnu. Hodně jsem si odpočinula a mám větší nadhled.“
Velké hvězdy minulosti, jež by chtěly českému tenisu pomoci, se vždy střetnou se svazovým předsedou Ivo Kaderkou. Martina Navrátilová i Hana Mandlíková s ním mají špatné zkušenosti. Znáte ho?
„Několikrát jsme se potkali, ale osobně se vlastně neznáme. Nechtěla bych to komentovat, můj pohled je opravdu ze strašné dálky. Kontakt s českým tenisem mám minimální. Ale přijde mi, že je tam skupina lidí, kteří si do toho nechtějí nikoho pustit, aby někdo tu možnou slávu třeba ani neměl. To je škoda.“
Zahraniční novináři se mě hodně ptají: Proč nevyužijete Kodeše, Mandlíkovou, Novotnou a další?
„Je to zajímavé. Třeba francouzská federace je úplný opak. Ta zaměstná a zaangažuje všechny bývalé hráče, aby pomohli mladým. A podívejte se, jak velké množství mladých mužů a žen z Francie se teď v tenise objevuje. To je neuvěřitelné. Česko je v tomhle… Je to naše mentalita, každý jenom svoje, úspěch neúspěch, ale nikoho si nepustím do svýho rajonu. A to je škoda. Ale pravda je, že hodně záleží na tenistkách samotných. Aktivita musí jít od nich, federace může jen pomoct.“
Jaký je váš pohled na současný český tenis? Velcí šampioni z minulosti jsou k němu dost kritičtí.
„Všichni si to uvědomujeme. Když vedu debaty s Martinou Navrátilovou, hodně nás to mrzí. Česká republika vždycky reprezentovala na všech grandslamových turnajích až do konce, měli jsme vždycky top five hráče. Nic si nenalhávejme, teď vznikla mezera. Vidíte to vy sám i naši lidi. Šance dostat se do světové elity je obrovská, ale mě hrozně překvapuje neochota obětovat tenisu úplné maximum. S Martinou jsme se shodly na tom, že když jsme hrály my, šlo nám úplně o všechno. A to mi dnes chybí.“
Vraťme se k vašemu stěhování do Brna. Měla na vaše rozhodnutí vliv i hospodářská krize? Amerika při ní krvácí asi nejvíc ze všech zemí.
„Nebyl to hlavní důvod. I když situace v Americe je horší, než si kdo myslí. Florida je třeba nejvíc zasažena úpadkem v nemovitostech. Ale já se o stěhování rozhodla už před dvěma lety a teď do sebe tak všechno zapadlo.“
Vy jste člověk, který se hodně zabýval finančními trhy a obchodoval. Jak jste krizi prožívala?
„Byla jsem připravená na to, co se může stát. Můžu říct, že jsem v této krizi neztratila ani dolar. Z toho mám největší radost, protože když jsem viděla, kolik lidí přišlo o peníze a majetek, bylo to šokující.“
Jak jste to dokázala?
„Byly to ohromné pohyby. (smích) Musela jsem dělat hodně dramatických akcí a zásahů, v jednom momentě už to dobře nevypadalo. Při velkém kolapsu bank se všechno bortilo, přesunula jsem všechno do Evropy a najednou bum, i Evropa byla během jednoho týdne zahlcená. Jednu chvíli to bylo dramatický. Ale vždycky jsem se na to dívala takto: I kdyby se stalo to nejhorší, nebyla bych první ani poslední, kdo o peníze přijde. Jsem ještě mladá, tak bych holt musela jít znovu do práce.“ (smích)
Po kolika letech jste si vlastně byla vyzvednout český občanský průkaz?
„Po dvaceti. Byl to zvláštní pocit. Myslím, si, že na městském úřadě v Brně mě všichni rádi přivítali a všechno proběhlo úplně bez problémů.“
Měla jste mrazení v zádech, dojalo vás to?
„Znáte mě, když něco dělám, všechno mám dopředu rozmyšlené. Spíš mi to přišlo jako formalita Ale hrdě jsem celé rodině ukázala občanku i nový řidičák. (smích) Víte, pocit, že jsem Češka i Brňanka, ve mně vždycky byl, tohle bylo jen takové jeho oživení.“
Dovedete si představit, že v Česku už vydržíte celý život?
„Určitě jo. Pokud budou rodiče zdraví, bratr a jeho rodina také, vždycky si zůstaneme nablízku. Čím je člověk starší, tím je cestování horší a chybí mu kontakt s rodinou.“
Bydlíte v domě, nebo v bytě?
„Mám žlutý domeček se žlutým pejskem.“
Americe je život pohodlnější, nebude pro vás Česko tvrdou realitou?
„Zvlášť tam, kde jsem bydlela, byl život opravdu superpohodlný. Až moc. Teď je to fajn. Člověk si musí v obchodě zabalit svůj nákup. Nebo ten žetonek na vozík… (smích) Říkám si: Holt člověk tady musí myslet, to se pak nedivím, že tady jsou lidi fit a nejsou obézní jak v Americe, protože každý musí na všechno myslet, odnosit si nákup. Je to dobrodružství a mně se líbí.“
Oceán vám nechybí?
„Na to se ptají všichni. Nechybí ti beach a běhání po ní? Ne, proč? Běhat chodím do lesa.“
Jednou jsem se stěhoval a řekl jsem, že podruhé už to dělat nebudu. Máte podobnou zkušenost?
(smích) „Z kontinentu na kontinent je to ještě mnohem horší. Plánování, papírování, nakládání kontejneru. Vymýšlení, jak věci dopravím z Antverp domů. Potřebujete stohy formulářů, desítky potvrzení. Hrůza.“
Kolik jste měla kontejnerů?
„Jeden velký na loď. Když přijel, byl obrovský. Nejsem typ člověka, který shromažďuje věci, ale když tam naložíte dvanáct raket, pětadvacet párů tenisek, najednou krabic přibývá a přibývá…“
A ještě k tomu poháry…
„No poháry, ježišmarja… Když je stěhovák balil, chytal se za hlavu. To je křišťálu, jak to zabalíme? Říkala jsem si, že poháry se už stěhují naposledy. Ať už budu kdekoliv, poháry zůstávají u rodičů doma.“
Přežily všechny cestu?
„Naštěstí jo. I wimbledonská trofej jela kontejnerem. Do letadla by mě s ní snad ani nepustili. Tak říkám: Aj ten wimbledonskej kakáč musí jet na lodi a snad se nepotopí. Všechno nakonec dobře dopadlo a teď můžu začít novou kapitolu života.“ (smích)
