Csaplár: Slavia je klub na steroidech. Nejsem český Pepík, ale Barcelona!

Donesly se k němu ironické zvěsti, že objímá stromy v lese. Ale Josefu Csaplárovi jsou tyhle fámy fuk. „Les miluju a kácením pomáhám. Vidíte, co jsme tady už s Tomášem udělali,“ hlásí mezi pokácenými stromy pod strmým kopcem Kozákov kousek od Semil.

Sluníčko svítí, ve vzduchu voní dřevo a další kůrovcové oběti si říkají o vysvobození. Tomáš Janů, držitel tří českých titulů, se chystá na odvětvování, jeho někdejší kouč a viceprezident Unie českých fotbalových trenérů nechá motorovou pilu kvůli rozhovoru ještě chvíli odpočívat.

Jak to, že se z vás stal dřevorubec? Tíhnul jste už dřív ke dřevu a k pile?
„V životě jsem nedržel pilu v ruce.“

Kdy se to ve vás probudilo?
„Když jsem skončil ve Zlíně, jel jsem za jedním z opravdových kamarádů, kterým můžete s čímkoli zavolat ve tři ráno, do Rakovníka. Šli jsme do lesa, měli jsme pilu a řezali jsme stromy. Spíš on řezal, já tu pilu ani nemohl zvednout. To mě nakoplo. Zavolal jsem druhému z kamarádů a říkám mu: Já bych chtěl dělat v lese. Seznámil mě se Slávou Beranem, který má firmu Strombuch, a ten mi to, a pak i Tomášovi Janů, umožnil. Moc mu za to děkujeme.“

Pohltilo vás to?
„Dva dny v týdnu dělám fotbal. Natáčím, stříhám, třídím, co mi chodí z německého fotbalového svazu, z anglické asociace. Vzdělávám se. Po večerech sleduji burzu, což je moje další vášeň. A třetí věc, kterou k tomu mám, je tohle. Potřebuji se provětrat, potřebuji pohyb, a tohle mi přišlo smysluplné. Pomáhám českým lesům a přírodě.“

Muselo z toho být haló, Csaplár kácí stromy.
„Za začátku si mě fotili a nevěřili, že u toho zůstanu. Pan Beran je velký slávista a s ním a s kamarády jsme se sázeli, jak vydržím dlouho. Tipovali čtyři dny, pět, maximálně týden. Sázky jsem vyhrál a jsem tu dodneška.“

Sport magazín: Csaplár, originální trenér a dřevorubec o lese a nepoučitelné české kopané • iSport TV

Má tahle práce něco společného s fotbalem?
„Je strašně rozdílná od fotbalu, ale zároveň mi fotbal připomíná. Můj přístup k budování klubu je totiž stejný. Do lesa nemůžete přijít, udělat tu holinu a jít, s prominutím, do prdele. Musíte nechat klíčové stromy a vysázet nový les. Když přijdu do fotbalového klubu, taky se starám ne jen o to, co je dneska, ale i o to, co bude zítra a pozítří. V lese je to jen s jinou časovou dimenzí – až to teď tady vysázíme, uvidí se za padesát let, co z toho bude.“

Dáváte si asi docela do těla.
„Začátky byly strašidelné. Nemohl jsem ani mrkat. Přijel jsem z lesa domů a seděl v autě. Minutu, dvě, pět. Přijde za mnou žena a ptá se: Co je? Já na ni: Nemůžu vylézt z auta. Fakt jsem nemohl. (směje se) Žena na to: Já nevěděla, že mi bude domů jezdit stoletej stařeček. A tak jsem začal cvičit, protahovat se, dělat core trénink. Ale teď mě trochu bolí loket, malinko jsme přetáhli řezání. Každá pila je na něco dobrá a je obrovský rozdíl, jestli držíte v ruce o dvě nebo tři kila víc.“

Jak vidno, jedete naplno.
„Nechci ze sebe dělat extradřevorubce, který by radil všem dřevorubcům. To vůbec! Klobouk dolů před nimi. Ale s Tomášem jsme se intenzivně učili. Pořídil jsem si neprořez kalhoty, přilbu, sekery, profi pily, prostě top vybavení za nemalé investice. Když něco dělá Csaplár, je to od A až do Z s háčkem. A když se pro něco rozhodne, nevzdává se. Teď to zase vezmu k fotbalu.“

Klidně.
„S Tomášem jsme říkali, že ať je fotbal, jaký je, tak jste z něj zvyklý na únavu, na bolest. Jste zvyklý na práci o sobotách, nedělích. My jsme tady byli o sobotách i nedělích, i když lilo. Nemáme problém někam odjet na tři dny, být sami a makat. Když jsem seděl s chlapy v hospodě a oni vykládali, jak těžký je dělat v lese, řekl jsem jim, že je to těžký, ale já jsem dělal tři roky natvrdo v uranových dolech.“

Normálně jste fáral, je to tak?
„Zpočátku jsem jako fotbalista fáral v Příbrami míň, ale když těžba končila, dělal jsem tři roky rabováka.“

Prosím?
„Rabovák dělá demontáž. Likvidujete, co po lamačích v podzemí zbylo. Pod zemí zůstanou lutny, potrubí na vodu, na vzduch, koleje, troleje, pakování, dřevo. A protože jsem člověk zvídavý, dostal jsem se na měsíc i k lamačům na dobývky nebo na komíny a poznal jsem tu dřinu. Přeskočím zpátky do hospody na finále. Chlapům povídám: ‚Kluci, tohle jsou lázně. Když si jenom vezmete, že lamač na uranu musí zajet kilometr a půl pod zem, pak musí někam tři kilometry dojet, potom vylézt po žebříku dvacet metrů na dobývku. A tam v malém prostoru jedete cyklus - navrtám, naláduju, odpálím, vyfedruju, a pokud to padá, tak ještě vydřevím. A pak zase to samé.‘ Navíc k nejbližší záchraně se můžete dostat za dva kilometry. V lese to jsou proti tomu fakt lázně.“

Neměli by si fotbalisté na den tyhle lázně zkusit? Nejsou zhýčkaní luxusním servisem?
„Moje zkušenost je taková, že to nejde. Když tady budou jeden den, stejně to nepochopí. Ale fotbalisté jsou a nejsou zhýčkaní. Tady Tomáš byl vždycky neskutečný dříč. V mých týmech byla většina dříčů. Mně je ale blbý říct, že fotbal je dřina.“

Pro vás byl, je a bude zábavou?
„Když jsem trénoval, všichni mi říkali: Ty dřeš, jsi na stadionu od rána do večera, pak studuješ do noci nebo děláš rozbory. Opakoval jsem jim, že jsem nikdy neměl pocit, že dřu. A teď to mám stejně i tady v lese. Než vyjdu kopec ke kůrovcovému oku, na kterém teď děláme, budu nadávat. To vám garantuju, protože táhnete pily, a to fakt není sranda. Ale v lese nedřu, mě to baví! Až mě to přestane bavit, odevzdám to a půjdu. Nebudu dělat nikdy nic napůl. Zároveň ale rád používám, co říkal doktor Hána v Příbrami: Děláme fotbal s lidskou tváří. Obecně, a teď jdeme ke kořenům, jsem člověk, který neumí mít radost, když lidi kolem něj nemají radost. Potřebuju, aby vás to bavilo. V čem si myslíš, že jsi dobrý? Jak bys chtěl hrát? Tomáš mě zná jako trenéra od píky. A teď před sebou vidíte hráče, který má v Liberci tři tituly. A ono jich moc není.“

Jste na hráče stejně přísný jako na sebe?
„Nesnáším flinky. Musíte být sakra génius a sakra přinášet mančaftu nějakou přidanou hodnotu, abych se prostě někdy otočil zády, jako že to nevidím.