Turtenwald v Kazachstánu: Úplatky i psí maso
ROZHOVOR - Gólem v rozhodujícím zápase pomohl svému týmu k titulu, ale po sezoně přesto musel odejít. Český fotbalista Vít Turtenwald má za sebou exotické angažmá v kazašském týmu Tobol Kostanaj, kde se společně s Filipem Klapkou stali prvními Čechy, kteří vyhráli místní titul.
Rád by v klubu zůstal, jenže cizinci nad 30 let a 300 dnů nemůžou podle tamních pravidel dostat v Kazachstánu smlouvu. A Turtenwaldovi bude v březnu 31 let.
„Jinde žádné takové pravidlo není, ale musím to respektovat,“ říká obránce známý z Příbrami i obou pražských Bohemians.
Věděl jste o tomhle pravidlu, když jste do Kazachstánu před rokem šel?
„Věděl, ale doufal jsem, že by se mohlo zrušit. Tam se ty pravidla mění každý rok, tvrdili, že je to tak na 90 procent jisté. Nakonec to nezrušili a já musel jít. V Kazachstánu je to se smlouvami těžké. Ani domácím hráčům nedávají kontrakty delší než na jeden rok, respektive na deset měsíců. Dva měsíce je tam dovolená, takže kluby hráče v té době nevyplácí. V podstatě je tam nemožné získat delší smlouvu než na deset měsíců. Byla to pro mě ale dobrá zkušenost, zvyknul jsem si. Je tam bezpečno, nic nám s manželkou a malou dcerkou nechybělo.“
Prý jste ale zažil docela zajímavý přílet na místo. Co se stalo?
„Jel jsem tam narychlo, čekal jsem na vízum a letenku jsem měl jenom do Astany. Volali mi z klubu, ať si vezmu nějaké dolary, že budu muset z Astany letět ještě do Kostanaje, což je asi 750 kilometrů. Všechny letenky byly vyprodané, nedostal jsem se ani do vlaku nebo autobusu, musel jsem jet taxíkem.“
Celých 750 kilometrů?
„Přesně tak. Asi po třech hodinách jízdy jsme vletěli do sněhové závěje vysoké metr a půl, takže konec cesty. Čekali jsme na dalšího taxíka. Přijeli tři mladí kluci, naložili mě a jelo se dál.“
Proč byli tři?
„Fotbalistů, a vůbec sportovců, si tam hodně váží. První taxikář jim řekl, že jsem fotbalista, tak si ten další vzal bráchu a kamaráda. Chtěli se seznámit, takže se mě snažili opít. Trochu jsem se bál, když jsme zastavili, že jdeme na jídlo do motorestu. Jen si to představte: jedete stepí, najednou jste v lesích, tma a před námi se objevila polorozpadlá chajda. A oni, že tady výborně vaří. Koukal jsem, co to je. Objednali jídlo a postavili přede mě flašku vodky. Tu já vůbec nepiju, ale skleničku jsem si s nimi dát musel.“
Co bylo dál?
„Zase jsme po čase vyrazili, ale oni si vzpomněli, že by chtěli jet do kasina. Říkal jsem jim, že musím být co nejdřív v Kostanaji. Tak mě zase předali, už třetímu taxikářovi. Celá cesta trvala 15 hodin. Do auta mi koupili tři piva a dali mi číslo na nějaké jejich známé, kdybych něco potřeboval. Oni jsou opravdu hodně přátelský národ.“
A jak umí slavit? Získali jste titul, to muselo být veselé.
„Oslavy mě docela zklamaly. Bezprostředně po zápase to bylo fajn, ale pak jsme kvůli počasí nemohli odletět. Druhý den nás na letišti čekali fanoušci, večer jsme měli slavit pohromadě, ale přišlo nás tam jenom sedm. Zbytek někde slavil ve skupinkách. Já tam byl s Filipem Klapkou a pár Kazachy. Ty bych v pití přirovnal k Rusům, to je neskutečné, co vydrží. Určitě víc než my, vezmou si vodku a jsou k nezastavení.“
O Kazachstánu se říká, že se tam ve fotbale hodně uplácí, zažil jste to?
„Ano, děje se to tam. I když rozhodčí peníze berou, tak moc nepomáhají. Peníze se tam dávají až po zápase, vezmou si je od týmu, který vyhraje. V podstatě pískají rovinu, a pak si jdou pro peníze podle toho, jak zápas dopadne.“
Skrývají to vůbec?
„Možná se o to snaží, ale jde jim to špatně. A to se týká hlavně klubů. Nám ale za celou sezonu pískli jednu spornou penaltu, jinak nám nepomáhali. Měli jsme tam pět domácích reprezentantů. Celý nároďák, kromě jednoho hráče, působí v kazašské lize. Nenutí je to nikam odcházet, peníze tam mají dobré. Náš kapitán měl základní měsíční plat 30 tisíc dolarů (asi 530 tisíc korun) a nemusí se nikam stěhovat.“
Jsou úplatky rozšířené v celé zemi?
„Myslím, že se to dá přirovnat k minulému režimu u nás. Když jsme s Filipem Klapkou letěli domů, tak nás nechtěli pustit, protože Filip měl u sebe víc peněz, než je povoleno, čímž porušil zákon. Měl jít k soudu. Policajt se zeptal, jestli může mluvit jako chlap a řekl si o peníze. Napsal na papírek částku, Filip mu těch 500 dolarů hodil na stůl a mohli jsme pokračovat.“
Zažili jste v Kazachstánu také rituální zabíjení zvířat na hřišti?
„Čtyřikrát tam zapíchli berana. Celý tým stojí vedle hřiště v kruhu, podříznou ho, pak se modlí. Ale nikdo vás k tomu nenutí. Já se na to díval dvakrát. Oni sice tvrdí, že si beran není vědomý toho, že jde na smrt, ale myslím, že to ví moc dobře, podle toho, jak se tam mrskal.“
Tyhle zvyky, to je velká odlišnost od Česka, stejně jako to, že jste neměli u týmu kustoda. Je to pravda?
„Byl tam člověk pro všechno, ale o věci se staral jen před zápasem. Po tréninku jsme na báze přišli do místnosti, kde bylo pět praček, naházeli jsme tam věci a než jsme odcházeli, tak jsme si je pěkně vyndali a rozvěsili. Člověk na to není zvyklý, ale dá se to skousnout.“
Je Kazachstán obecně lepší štace, než česká liga?
„Hlavně co se týče peněz. To, co dostanete tam, můžete mít tady tak ve Spartě. Když vezmete nejlepší kazašský klub Aktobe, tam mají hráči i smlouvy se základním platem 50 tisíc dolarů měsíčně (asi 900 tisíc korun).“
A jak je na tom kazašská liga fotbalově?
„Jsou tam výborní fotbalisté, techničtí, rychlí, důrazní, vždyť v roce 2007 vyřadili Liberec z Poháru Intertoto. Největší problém je tam ale taktika. Tím jsou nedotčení, to je tragédie. Pro mě to bylo první půlrok těžké. Byl jsem v klubu sám, až pak přišel Filip Klapka, hrál defenzivního záložníka, dokázal se vrátit do svého prostoru. Kazaši jsou v tomhle líní, vrací se klidně v chůzi. To je problém. I když na ně zařvete, stejně půjdou pěšky.“
Před pár dny byl trenérem národního týmu Kazachstánu jmenovaný Miroslav Beránek. Co ho tam podle vás čeká? Udělal dobře, že nabídku vzal?
„Finančně asi udělal dobře, ale ta jejich taktická vyspělost... A to měli německého trenéra. Pan Beránek to tam bude mít hodně těžké, asi bude občas pěkně na nervy. Když jim něco vysvětlí, oni to pochopí, budou vědět, co po nich chce. Otázka je, jestli to budou plnit. Mají úplně jiné návyky. Ale prostředí je tam hezké. Může se těšit třeba stadion v Astaně, ten je nádherný, má kapacitu 30 tisíc lidí a podobný jsem u nás nebo ve střední Evropě neviděl. Nádhera.“
Jaký má vůbec český fotbal v Kazachstánu zvuk?
„Znají Nedvěda, Rosického, Baroše, Čecha, Řepku. Mají přehled, jsou do fotbalu blázni. Jsou tam schopní sledovat čtyři fotbaly za den.“
Co teď bude s vámi? Smlouva vám skončila a trénujete s Dobřichovicemi, které hrají středočeskou I. A třídu.
„Trénuje tam můj kamarád, nabídl mi, ať si jdu s nimi zaběhat, zahrát fotbal do haly. Člověk to přece jen lépe skousne v partě, než když někde běhá sám. A já se potřebuji nějak udržovat, chci ještě hrát. V Dobřichovicích možná jednou zakončím kariéru, ale teď čekám na nějakou nabídku. Rýsuje se tam Řecko, Slovensko, i něco z Česka.“
Předpokládám, že byste preferoval zahraničí. Je to tak?
„Určitě, ještě rok bych si někde zkusil. Člověk pozná jiný styl života, mentalitu. Třeba v lednu jsem byl na testech v Uzbekistánu. Měli odejít dva stopeři, ale nakonec se rozhodli, že zůstanou, takže pro mě nebylo místo. Zažil jsem tam ale jednu zajímavou zkušenost. Na hotelu byli nějací Korejci, kteří se mě ptali, jestli jsem někdy jedl psa a dali mi ho ochutnat.“
To bych asi odmítnul.
„Já o tom taky přemýšlel, ale přinesli to hezky upravené a nebylo to vůbec špatné. Nevím ale, co to bylo za rasu. Jen říkali, že jedí spíš ty menší.“
