ROZHOVOR - Krasobruslař Tomáš Verner si plánoval, jak s koučem zapracují na tom, aby se zlepšoval a přitom pošetřil zdraví. Jenže tělo bylo proti. Kvůli vyhřezlé ploténce trpěl bolestí, nemohl pořádně spát a sedět a bez potíží odtrénoval jen dva a půl týdne.
Nedávný závod Grand Prix v Japonsku, kde skončil pátý, zatím zůstane jeho posledním. Chce se dát do kupy a ani dlouhá cesta mu neprospěla. „Nejsem zpátky v nejhorším stádiu, ale úplně dobře se mi teď nedaří,“ říkal po návratu do Toronta, kde žije a trénuje. „Ještě mám před sebou několik rehabilitací, tak doufám, že to zase spravím.“
Co vás přesně trápí?
„V polovině srpna jsem odletěl do Los Angeles na takový kemp, kde jsem začal mít problémy s dolní částí zad, s páteří. Nevěděl jsem, co s tím je, byl jsem u několika doktorů, nikdo si s tím nevěděl rady. Dva týdny jsem skákal a bolesti se jen zhoršovaly a zhoršovaly. Až jsem přiletěl zpátky do Toronta, kde udělali celkem rychle a jasně diagnózu. Vyletěla mi ploténka.“
A té vyhřezlé ploténce týdny skákání jistě nepomohly.
„Vůbec. Takže jsem to pomaličku dával dohromady v Torontu. Po několika týdnech jsem byl schopný se vrátit zpátky do tréninku, ale bohužel ploténka zase vyletěla. To se opakovalo ještě dvakrát. Dva a půl týdne před Japonskem jsem byl poprvé schopen se zařadit do normálního tréninku a trénovat souvisle bez potíží. To si bohužel vybralo svou cenu v krátkém programu, nebyl jsem ještě dost připravený. Volná jízda byla o něco lepší, ale taky ještě ne v plné parádě. Ukázaly se dvě věci.
Jaké?
„Potřebuju ještě trochu rehabilitovat a srovnat si záda a potřebuju daleko víc času strávit tréninkem, protože jsem ztratil dva měsíce z přípravy, v čemž na mě mají všichni ostatní náskok. Udělám vše proto, abych do příštího závodu nastoupil už v plné formě.“
 |
Ovšem kde to bude, to teď asi moc neplánujete, že? Měl jste startovat na Grand Prix v Moskvě příští týden, ale z té jste se odhlásil.
„Na jednu stranu potřebuju závodit, získat zpátky jistotu na ledě, ale na druhou je pro mě teď hlavní spravit záda, abych zcela určitě na vrcholy sezony byl v pořádku a mohl absolvovat přípravu tak, abych byl schopen konkurovat nejlepším. Poslední tři roky jsem se vždycky podíval do finále Grand Prix a nemyslím si, že mi to přineslo tolik, kolik mi může v tuhle chvíli dát kvalitní trénink a soustředění se na hlavní cíle.“
Navíc vyhřezlá ploténka, to je celkem nebezpečná záležitost.
„Je. Prvně se spekulovalo o tom, jestli jsem si ji celou nepoškodil, nezlomil ji nebo se tam neudálo něco horší. Lékaři mi potom řekli, jaké bych měl symptomy. Naštěstí žádné takové jsem neměl. Ale je to problém, který se vleče dlouho. Minimální doba uzdravení je šest týdnů. A tím se myslí rehabilitace a ne sportování. Ty jsem k dispozici neměl, žádný sportovec nemá. Ani doktoři neočekávali, že bych je poslechl na slovo a šest týdnů se válel na zadku.“
Takže jste chodil na led?
„Ano. Ale nemohl jsem dělat piruety, skákat. Nemohl jsem dělat skoro nic, ale byl jsem na ledě tak, abych neztratil kontakt se svým prostředím. Nefunguje to tak, jako že se člověk naučí jezdit na kole a nikdy to nezapomene. Krasobruslení je přeci jen trochu jiné. Ale nemohl jsem toho moc dělat a teď to manko potřebuju dohnat. Hlavní je, aby záda nezlobila, protože mi ploténka vyskočila ještě dvakrát za sebou a to bylo depresivní. Teď se to lepší, takové obtíže nemám, ale záda nejsou silná. A hlavně mi chybí flexibilita.“
Omezují vás potíže i v běžném životě?
„První dva měsíce byly opravdu špatné, to se mi špatně spalo, měl jsem problémy sednout do auta, dojet na halu, vystoupit z auta. Každé sezení pro mě bylo utrpením. Dlouho jsem tu čekal na magnetickou rezonanci. Nejlepší by bývalo bylo sednout na letadlo, doletět domů a udělat ji doma, ale nemohl jsem absolvovat let. Doktoři mi řekli, že bych se měl vyhýbat sezení, neměl bych sedět déle než patnáct minut denně, což je velmi obtížné vydržet. To jsem nemohl respektovat, protože jen patnáct minut mi zabere jedna cesta z domova na halu. To narušilo můj běžný život. Ne tak, že bych nemohl dělat vůbec nic, ale bolesti v zádech jsou podobně jako bolesti zubů nepříjemná záležitost. Nezbavíte se jí celý den, provází vás všude. Nikomu bych to nepřál. Není jednoduché se toho zbavit a trvá to dlouho.“
Co všechno jste pro zlepšení dělal? Prý jste využil také akupunkturu?
„Našel jsem kontakt na paní, která spolupracovala s Elvisem Stojkem v době jeho závodění, kdy měl velké problémy s třísly, koleny a tak dále. Přistupuje k akupunktuře tak, že neléčí jen bolest, ale snaží se zaktivovat celé moje tělo tak, aby si pomohlo samo. Ono může, jen ho musíte trochu pošťouchnout. První stádium rehabilitace bylo u chiropraktika, který musel ploténku zase vrátit zpátky, což zabralo jeden týden. Pak jsem chodil na fyzioterapie, kde jsem se učil různá cvičení, abych záda posiloval, ale nepoškozoval. A taky jsem musel posilovat břišní svaly, což bylo velmi obtížné, protože jsem nemohl hýbat zády. Poslední stádium je akupunktura a pomáhá asi nejvíc.“
Kolik času denně strávíte cvičením?
„Teď už moc ne, hodinku a půl denně. Půl hodiny ráno, potom půl hodiny po trénincích na ledě a půl hodinky večer.“
Tak trochu to vypadá, jako byste si vyměnili role s Michalem Březinou. Zatímco loni měl problémy on a vynechal půl sezony, teď se mu daří v Grand Prix jako vám loni.
„Tak nějak. Michal vynechal všechny Grand Prix, já se chtěl vrátit. Nemyslím si, že to byl úplný propadák, ale není to bruslení na mé úrovni. Měl bych předvádět trochu lepší výkony, ale teď je to limitované zdravím. Musím ho napravit tak, jak to udělal Michal. Dal se do kupy, přijel na Evropu a na svět. Na Evropě mu to ještě nevyšlo, ale na světě už parádně. Tak nějak to plánuju udělat já.“
Přes všechny potíže si udržujete pozitivní náladu. I to je pokračování změny po vašem loňském přesunu do Toronta, který vám zjevně prospěl?
„Mám radost ze života. A to, že se někdy trápím, neznamená, že bych ztratil pozitivní energii.
Ono by to ani jinak nešlo. Poslední dva měsíce nebyly vůbec příjemné. Paní doktorka mi říká, že jsem jeden z nejlepších pacientů, protože na sobě opravdu pracuju a fyzioterapii dělám sám a velmi aktivně. To však není tím, že bych byl dobrý pacient, ale tím, že bolesti byly k nevydržení a já udělám cokoli, abych se jim do budoucna vyhnul. Jediný problém je, že mi nikdo z doktorů nemůže garantovat, že už se to nikdy nevrátí. Záda jsou jednou oslabená. Budu se modlit a dělat všechno proto, aby se to nikdy nevrátilo.“
Pomáhá vám k lepší náladě i to, že vaše přítelkyně Nathalie Péchalatová je vám teď blíž poté, co se přesunula z Moskvy do Detroitu?
„Nejenom Nathalie je v Detroitu, ale také Pasquale Camerlengo, jeden z mých choreografů. Návštavy Detroitu spojuju s bruslením a soukromím, to je potěšení na druhou. Je to ulehčení mého osobního života. Každý druhý víkend mám možnost jet do Detroitu. Většinou vyrážím ve čtvrtek večer, abych mohl celý pátek bruslit s Pasqualem. Víkend trávím s Nathalií. To je daleko jednodušší než si telefonovat po skypu s osmihodinovým posunem mezi Moskvou a Torontem.“
