Adam Ondra potvrdil pověst nejlepšího světového lezce a v pouhých osmi dnech volným přelezem, při němž neopustil stěnu, vylezl na vrchol slavné stěny Dawn Wall v masivu El Capitan v Yosemitech. Dosavadní rekord Američanů Kevina Jorgesona a Tommyho Caldwella překonal o jedenáct dní.
Osm dní bojoval ve stěně, ale v noci na úterý Adam Ondra svou misi dokončil, dole v údolí yosemitského parku si dal zaslouženou večeři a zvedl telefon.
Jak slavíte?
„Zatím jsme dole v údolí pouze několik hodin, akorát jsme si dali večeři. Zatím to byla jenom nějaká pizza. Nabídka večeří je tady v yosemitském údolí poměrně omezená. Za chvíli si jdeme odpočinout do postele.“
Už o víkendu jste překonal Wino Tower, poslední složitější místo na trase, jaké byly poslední délky k vrcholu?
„Už předevčírem jsem překonal nejtěžší délky, zbývalo mi posledních jedenáct lehčích. Pak byl velký otazník počasí, protože jsme čekali, kdy můžeme vyrazit. Včera to vypadalo, že bude pršet, nakonec nepršelo. Ráno mělo být pěkně, ale probudili jsme se do pesimistické mlhy.“
Ovlivnilo vás to?
„Váhali jsme, jestli to stojí za to, jestli délky nebudou mokré. A mokré rozhodně byly, bylo to náročnější, než kdyby skála byla stoprocentně suchá. Ale počasí stálo při nás. Sněžit začalo až v momentě, kdy jsem dolezl k vrcholovému stromu. Kdybychom to museli zabalit v posledních relativně lehkých délkách, byla by to škoda.“
Jaké to bylo na vrcholu?
„Je to trošku jiné, než když vítězím na závodech, kde je jenom jedna cesta a v momentě, kdy dosáhnete posledního chytu, je tam obrovská radost, která proudí do žil. Tady byla radost ředěná. Každou délkou jsem se dostával výš a výš a uvědomoval jsem si, že úspěch je blíž a blíž. Když jsem dosáhl vrcholu samotné stěny, byla to možná pomalejší úleva. Nebo, byl to určitě nepopsatelný pocit a radost, zároveň to bylo smícháno s obrovskou únavou posledních osmi dní.“
Jste dvojnásobný mistr světa ve sportovním lezení na obtížnost na umělých stěnách, jaká pro vás byla první zkušenost s velkou skalní stěnou kategorie big wall?
„Mě ta cesta překvapila, myslel jsem si, že bude o něco jednodušší. Ne v tom, co to vyžaduje v tom fyzičnu, ale myslel jsem, že samotný styl lezení bude trošku méně specifický. Považoval jsem se univerzálního lezce a snažil se lézt co nejvíc stylů lezení. Yosemitské lezení je specifické.“
V čem?
„Na prvních délkách je žula hodně ohlazená, postupuje se na miniaturních vstupech, je tam hodně lezení po spárách a bočních chytech. Je to pro mě nový styl, trvalo mi týdny, než jsem věděl, jak na to. Potupně jsem přišel na to, jak délky lézt, abych se neunavoval, jako se mi ze začátku dařilo. Předtím jsem ulezl půlku délky a byl naprosto vyčerpán. Používal jsem víc síly, než bylo potřeba.“
Na trase vás čekalo dvaatřicet lanových délek, přičemž kritický okamžik jste zažil na nejtěžších délkách 14 a 15, které vás zastavily. Jak vás ten problém ovlivnil?
„Délky 14, 15 jsou nejtěžší, ale zároveň mají nejostřejší chyty. Když je člověk nedá na první pokus a nedá je na druhý pokus, je otázka, jestli zkoušet další pokus. Nebezpečí, že si udělám díru do bříška prstu, je veliké. Když se udělá díra do bříška prstu, musí se zalepit tejpovací páskou, nebo se čeká den, dva, tři, než se taková ranka zhojí. Člověk to má v hlavě.“
Byla to velká nesnáze?
„Naštěstí, i když jsem ve čtvrtém dni čtrnáctou délku nevylezl, moje kůže na prstech vyvázla bez zranění, což mě uklidnilo. Cítil jsem, že další den to mohlo vyjít. Štěstí, že se to podařilo na první pokus, pošetřilo mi to kůži na prstech, abych dal následující patnáctou délku, která je, co se týče ostrosti chytu, ještě ostřejší. Tam to bylo napínavé velmi. Na první pokus se mi podařilo spadnout z posledního kroku, kde to bylo psychické selhání.“
Jak jste reagoval?
„Kůže na prstech byla hodně na považování. Naštěstí jsem se rozhodl dát ten samý večer další pokus a podařilo se. Což jsem bral jako zázrak, i ten se počítá…“
Jaký máte vztah k průkopníkům Tommy Caldwellovi a Kevinu Jorgesonovi, kteří Dawn Wall volným přelezem jako první zdolali vloni v lednu?
„Určitě je hrozně respektuju, že vůbec objevili tuto linii. Linií pro technické lezení je spousta, ale najít kudy se dá lézt jen s použitím vlastní síly, není žádná sranda. Mají obrovský respekt, že se do toho pustili a podařilo se jim cestu najít. Dawn Wall od pohledu vypadá jako hladké zrcadlo. Měl jsem strašnou výhodu, že jsem věděl, kudy lézt.“
Vy jste rekord vašich předchůdců vylepšil o jedenáct dní, kolik prostoru ke zlepšení v Dawn Wall zbývá?
„Z hlediska lezení je důležité, že je to vylezeno volně. Já to neberu tak, že jsem smetl předchozí výkon, že jsem to vylezl za poloviční čas. Sám Tommy Caldwell by to vylezl o pár dní rychleji, protože několik dní čekal na Kevina, než vyleze patnáctou délku. V Yosemitech se hraje na to, když je cesta vylezená za dvacet čtyři hodin. Dawn Wall asi je vymezitelná za dvacet čtyři hodin, ale zatím je to asi daleko za mou výkonností. Neříkám, že by to někdy v budoucnu nešlo. Je otázka, jestli budu mít motivaci pro vyzkoušenou cestu, nebo si zkusím najít vlastní linii.“
