Kdo ví, třeba neměl daleko k tomu, aby to v Česku zabalil, vrátil se do Bosny a vlastenecky zapadl někde na předměstí Sarajeva. Jenže to by nebyl Muris Mešanovič. Houževnatý typ, o němž se po všech koutech říká tohle: „Spadne tisíckrát, vždycky vstane. A nebrečí!“ Anebo že „je skromný, pracovitý, bezproblémový“. Teď se rve s osudem ve Slavii. Střídá, ale gól za těch pár minut stihne skoro vždycky.
Měl před očima Davida Lafatu . Viděl, jak skvělý střelec vyhrává jednu královskou korunu za druhou. A pak taky Edina Džeka . Hrdinu všech bosenských fotbalistů, k němuž se touží přidat každý Balkánec. Zní to možná bláznivě, ale Muris Mešanovič k němu má hodně blízko.
Bylo mu sotva patnáct. Kluk ze Sarajeva vystoupil z fotbalové školy Bubamara a přetáhl si ho k sobě úspěšný manažer Irfan Redžepagič. Agent, který měl pod sebou už tehdy Džeka, ale ten byl ještě neznámým útočníkem Željezničaru.
I Mešanovič se Redžepagičovi zalíbil, a tak si ho vzal k sobě do Radniku Hadžiči, malého klubu na jižním předměstí Sarajeva, který koupil, a který dodnes sportovně řídí.
„Od doby, kdy Edina přivedl do Teplic, jsem Irfanovým hráčem i já, zastupuje mě. Žije teď v Bosně, ale voláme si pořád, stará se, jak se mám,“ vypráví Mešanovič o vztahu s vlivným manažerem.
Úloha právě Redžepagičovy osobnosti vůči českému fotbalu se posílila v době, kdy se seznámil s Jiřím Plíškem. Českým trenérem, který v roce 2004 vedl Željezničar a o sedm let později i konkurenční sarajevský FK. Od té doby začali do Česka proudit bosenští hráči, a mezi nimi i v létě 2006 Mešanovič.
„Začínal jsem v céčku jabloneckého dorostu, bylo to těžké. Měl jsem šestnáct let, nikdy jsem nebyl tak dlouho od rodičů, potom v Jihlavě jsem musel překousnout i těžké zranění,“ vzpomíná útočník.
„Věděli jsme, že tu je sám, že to má složitější. Ale ono ani s ním to nebylo jednoduché. Přišel k nám s Anesem Haurdičem, chlapi z Bosny jsou asi zvyklí, že se o ně ženské starají 24 hodin denně, v tomhle smyslu přijít k nim na pokoj, když jsme byli na soustředění, chtělo hodně odvahy,“ směje se František Komňacký, osudový kouč, který Mešanoviče vytáhl v zimě 2008 do první ligy. „No byl to binec, co vám mám povídat,“ pokračuje dál. „Ale respektovali jsme, že se se vším potřebuje srovnat, že taky hodně dodržuje ramadán, takže při obědě bylo 22 vepřových plátků a pak separé nějaká ryba. Žádný problém.“
Ze začátku se rval s kondicí, tu hlavně musel dohánět. Ale stačilo pár měsíců a s tehdejším spoluhráčem Adamem Hlouškem při vytrvalostních výbězích dobíhal daleko před prvními. „Všechno šel nadoraz, bylo vidět, jak je zaťatý, jak dře. Byl mladý a starších si vážil, hodně toho od nich na tréninku schytal, od těch Homolů a Fukalů. Ale vždycky se zvedl a nikdy se nevztekal,“ vzpomíná Komňacký.
Už tehdy se mu přihodilo něco, co se dá naroubovat na dnešní dobu. Jablonec měl totiž pod palcem David Lafata, útočník jako hrom, a ač Mešanovičova výkonnost rostla, přes Lafatu to šlo jenom stěží.
Tehdejší sportovní manažer Josef Jinoch pak ze severu odcházel, a když se usadil v Jihlavě, Mešanovič byl mezi prvními, na koho funkcionářský mazák ukázal.
„Prošel toho se mnou hodně, musím říct, že jsem mu za hodně v mé kariéře vděčný a přemýšlím o něm pozitivně,“ říká 26letý střelec.
Takže, z Jablonce do Jihlavy. A z Jihlavy potom v lednu 2016 do Slavie. Do týmu, kde je ikonou Milan Škoda , takže zase platí, že probít se do základní jedenáctky je kříž. „Ale dřu dál. I když s tím nejsem spokojený, vždycky myslím na tým, odvést pro něj maximum,“ ujišťuje.
V téhle sezoně ve všech soutěžích dal devět gólů, průměrně mu stačí zhruba 55 minut na jeden zásah. Je skvělým nástrojem na lámání zápasů. „Že umí dávat góly, to dobře víme,“ ubezpečuje slávistický trenér Jaroslav Šilhavý , že ví, co v Mešanovičovi vězí. Obránci ho prý nesnášejí, protože má výborný pohyb a je těžké ho vůbec kopnout, trefi t.
A i kdyby, tak by se stejně zvedl, to je jisté. Na horizontu možná potichu vyhlíží kariéru, jakou kdysi v Teplicích nastartoval jeho krajan a kamarád Džeko. Jeho cílevědomost a houževnatost mu těžko přikáže menší cíl.
