Má výjimečný reflex, v těle dynamiku a mrštnost pantera. Na teplických Stínadlech o tom vědí své. Hlavní scéně českého fotbalu ale zůstávaly jeho schopnosti dlouho utajené. Trenéři s Radimem Ottmarem vyráželi dveře, v Hradci Králové pravidelně. Až loni – v 31 letech – dostal čichnout k pořádné šanci. A využil ji maximálně. „Už jsem nedoufal, že si někdy zachytám v lize,“ říká.
Rukou si prohrábne dlouhé tmavé vlasy a pustí se do vypravování svého příběhu. O složitém výstupu na vrchol a také o vděku, který cítí k současným trenérům Hradce Králové. „Dali mi první opravdovou příležitost, pro ně bych se v bráně snad i zabil,“ upřímně vypravuje gólman, jenž v minulém kole ePojisteni. cz ligy zazářil v Teplicích. „Votroci“ tam díky jeho úchvatným zákrokům vyhráli 1:0.
Je v Hradci po důležitém vítězství trochu klidu?
„Ano, hrozně jsme to potřebovali. V minulých pěti zápasech jsem dostal patnáct branek, všechno jsme prohráli. Už to na mě sedalo, naštěstí se povedly Teplice. Měl jsem tam plno těžkých zákroků, byl to můj nejlepší zápas v životě.“
Jste na vrcholu kariéry?
„Jasně. Chytám ligu, je to hrozně příjemný. Nepřeju si nic jiného, než aby to vydrželo co nejdéle. Věřte mi, že pro to dělám maximum. Čím jsem byl starší, tím víc jsem v ligu přestával doufat. Myslel jsem si, že to nikdy nepřijde, že už je pozdě. Všichni dávají přednost mladým a mně už táhlo na třicet… Už jsem skoro přemýšlel, čím se budu živit.“
Měl jste konkrétní představu?
„Na divizní úrovni bylo ve fotbale rok od roku míň peněz. Udělal jsem si zkoušky a rozhodl se zkusit finanční poradenství pro sportovce. Bylo to krátkodobé, spíš přechodná věc. Šel jsem do toho s cílem zlepšit si finanční gramotnost, především s ohledem na budoucnost. Rozšířilo mi to obzory.“
Proč jste se v Hradci tak dlouho nemohl prosadit?
„Byl jsem ve škatulce a těžko se mi z ní vylézalo.“
Všichni vás měli za prcka, který to se svými 183 centimetry nikam nedotáhne?
„Přesně tak. Nikdo mi nevěřil. Doteď mám pocit, že pořád musím někomu něco dokazovat. Jestli mám na druhou ligu, jestli mám na první ligu... Provází mě to celou kariéru. Díky tomu ze sebe každý den dovedu vymačkat to nejlepší.“
Kdyby byl větší, chytil by to. Víte, že tuhle větu pořád slyším v ochozech hradeckého stadionu?
„Těm lidem se ale vůbec nedivím. (směje se) Podívejte na Fabiena Bartheze. Měříme stejně, 183 centimetrů. A aniž bych se k němu chtěl přirovnávat, tak asi také slova o malém vzrůstu slyšel celý život. Pochybuji, že ho v Manchesteru United s takovými parametry plácali po ramenou a tvrdili mu, jak je skvělý gólman.“
Naučil jste se s tím žít?
„Když to slyšíte celý život, přestanete to řešit. Pár šrámů na duši si s sebou nesu, někteří lidé se ke mně nezachovali hezky, ale to se stává. Musel jsem se s tím vyrovnat. Nakonec jsem se ze všeho odrazil a šel dál.“
V Hradci o vás řadu let neměli zájem, neustále jste slyšel odmítavé reakce. Nebylo to na budku? Copak jste nikdy neměl chuť s chytáním seknout?
„Přišel jsem na přípravu, odchytal ji slušně, srovnatelně s ostatními, ale vždycky mě vyhodili. Pokaždé to bylo obrovské zklamání. Celý život si ale říkám, že něco špatné je pro něco dobré. V nižších soutěžích jsem vždycky narazil na lidi nebo na klub, kde to velice dobře fungovalo. Byly tam skvělé party lidí, mecenáši v Týništi, v Nové Pace a v Živanicích mě finančně drželi při životě a já si říkal, že to musím zase a zase zkusit.“
To jste si tak věřil, že na ligu máte?
„Říkal jsem si, že nejsem tak špatnej, abych to jednou nemohl dokázat. Povzbuzovalo mě i okolí. Všude, kde jsem chytal, se divili, proč nejsem jinde. To mi také pomáhalo. Fotbal miluju. A ať jsem chytal krajský přebor, nebo nyní ligu, nikdy jsem nic neošidil. Pořád jsem na sobě pracoval. Možná i proto, že jsem cítil závazek k lidem, kteří mě do klubu vzali. Pro mecenáše to nebylo zadarmo, peníze mi museli dávat z vlastní kapsy a ani ve snu by mě nenapadlo někam nepřijít, jak se to v divizích běžně dělává. Mám to asi jinak nastavené. Oni mi dali příležitost pokračovat v kariéře, za což jim jsem nesmírně vděčný. Kdyby mi nepomohli, ligu nechytám.“
Ještě někomu jste vděčný?
„Stoprocentně současným trenérům v Hradci Králové. V klubu mi jako jediní věřili a dali mi první velkou šanci v životě. Kvůli nim bych se nechal v brance snad i zabít. Chci jim splatit důvěru, kterou ve mně mají. Často si říkám, že to může být můj poslední zápas a tak k tomu i přistupuju. Nepodcením sebemenší detail. Dělám věci na maximum.“
Byl jste někdy tak na dně, že jste chtěl skončit s fotbalem?
„Byla i špatná období. Na divizní úrovni je to hlavně otázka peněz. Kolikrát jsem přemýšlel, jestli čas nestrávit něčím jiným, jestli moje chytání má smysl. Ale nikdy jsem s tím neseknul a po těch letech už vím, že to smysl mělo. Brankář potřebuje jediné: chytat. A já chytal všude, kde jsem byl. Mám za sebou stovky zápasů, nosím v hlavě plno zkušeností. V Turnově mně borec tak hrozně nadával, urážel moji rodinu, až jsem ho chytil pod krkem. Teď už mě nic nerozhodí.“
Nepovídejte, že před prvním ligovým startem proti Bohemians se vám neklepala kolena?
„Vážně ne. Hrozně jsem si to užíval. Skvělá atmosféra, výborný stadion, i lidi byli v Praze slušný. Byl to veliký zážitek.“
V hlavním městě jste mohl zakotvit v zimě 2014, kdy jste odešel na zkoušku do Viktorie Žižkov, ale v přípravném duelu se Spartou jste jemně řečeno vyhořel.
(rozesměje se) „Pamatuju si to jako včera. V Hradci mě nechtěli, tak jsem si něco sháněl. Zavolali ze Žižkova, jestli bych to u nich nechtěl zkusit. Do branky jsem vlezl z plné přípravy, nohy z medu. Pětadvacet minut bylo dobrých, něco jsem chytil, pak mi ale David Lafata dal za sedm minut tři góly a bylo po srandě. Ještě jsem dostal další tři a o poločase šel dolů. Hrůza, děs. Říkal jsem si, že jsem asi moc nepřesvědčil…“
Na Žižkově jste potkal trenéra Jindřicha Trpišovského. Jaký na vás udělal dojem?
„Mladý progresivní trenér, který má svoji vizi, jak fotbal dělat. Existují trenéři, kteří jedou podle zkušeností, ale on ne. Valil na nás moderní prvky, hledal pořád něco nového. Měl přirozený respekt. Ve Viktorce tehdy byla strašně složitá situace. Byla úplně bez peněz a on svojí osobností udržel v kabině koncentraci na práci, což za těchto podmínek bylo až nemožné. Pro hráče by dýchal.“
Na gólmana máte neobvykle vybranou techniku, mužstvu dovedete pomoct s přesnou rozehrávkou. Neměl jste být spíš útočník? Tam by 183 cm nevadilo…
„V Týništi jsem v poli půl sezony hrál, jednou jsem dokonce za Hradec nastoupil v přátelském zápase v útoku. Je to už pravěk. Áčko tehdy vedl Petr Uličný. Když přečetl sestavu, tak ještě dobrý. Ale pak zahlásil: rohový kop zleva Černý, zprava Ottmar. To mě málem odnesli. (směje se) Kopl jsem si asi tři rohy a dal jeden gól po nahrávce od Filipa Klapky. Na branky jsem měl čuch.“
Hradec moc gólů nestřílí…
„Za mlada jsem byl rychlejší a vytrvalejší. K hráčům v poli jsem měl strašně blízko, klidně jsem vydržel běhat celý zápas. Tenkrát bych si na ligu věřil, ale nyní je to neřešitelné. Je to o návycích, o práci s prostorem. Celý život stojím ve vápně, fotbal vidím jinak. Dřív jsem si klidně kopl penaltu, teď bych do toho nešel. Ani za stavu 3:0 nebo 4:0. Gólman má být v brance, tak se tím řídím. V mém věku si už nepřeju blbosti. Chci jen v brance vydržet co nejdéle.“
