Během kariéry vystřídal šestnáct klubů ve čtyřech zemích, protihráče a rozhodčí dráždil tvrdými zákroky i drsným slovníkem. Dnes je prý Michal Nehoda zklidněný, na sklonku kariéry se přesunul z útoku na pozici stopera a válí za TJ Těšnovice v I. B třídě. Fotbalový raubíř se v civilu proměňuje v seriózního manažera, jehož naplňuje práce pro rodinnou firmu.
Je mu teprve čtyřiatřicet, špičkový fotbal však zabalil už před sedmi lety. Když si Michal Nehoda po operaci kolena přetrhl achilovku, lékaři mu nedoporučili dál podstupovat zátěž profesionálů. „Když vidím Pavla Horvátha, se kterým jsem hrál v jednadvacítce, mám pocit, že jsem skončil brzy,“ říká jinak spokojený obránce Těšnovic u Kroměříže.
Jeden den jste na návštěvě v rezidenci Pavla Nedvěda v Turíně, druhý den na tréninku či zápase TJ Těšnovice. Jak zvládáte přechody mezi dvěma zcela odlišnými světy?
„Je fakt, že pracovně jezdím po světě a vidím fotbal na té nejvyšší úrovni. Ať už jde o Premier League či francouzskou ligu. Většinou mám jednání u stolu o hráčích a přestupech, návštěva zápasu je spíš okrajová záležitost. Co se týká Pavla Nedvěda, s ním se znám léta, táta ho zastupoval snad od jeho osmnácti let. Byli jsme skoro jako jedna rodina, znají se i naše manželky a děti. Prožili jsme spolu krásné časy.“
Vzpomenete si na nějakou pikantní historku?
„Když jsem hrával druhou ligu za Kroměříž, porazili jsme Kladno 2:0. A Pavel Nedvěd pro mě, tátu, bráchu a pro naše rodiny poslal do Prahy soukromý tryskáč. Pozval nás na oslavu svých narozenin, mohlo mu být tak dvaatřicet nebo třiatřicet. Takže žádné kulatiny. Letěli jsme do Janova, kde nás vyzvedla limuzína s řidičem a odvezla na pronajatou jachtu. Tam jsme strávili dva skvělé dny. Byla to Sodoma Gomora. (smích) Úžasný zážitek na celý život, jako z pohádky. Skákali jsme z lodě do vody, jezdili na skútru, plavali. Pavel měl zrovna volno, takže se také odvázal. On se jinak dost hlídal, zatímco my s bráchou a s tátou jsme na životosprávu nikdy moc nedbali. V té době jsme byli s Pavlem dobří kamarádi. Naše mamka už bohužel jet nemohla, byla vážně nemocná.“
Váš otec, bývalý skvělý útočník, se po její smrti podruhé oženil a bydlí v Ostravě. Jezdí se dívat na utkání Těšnovic?
„Na zápase ještě nebyl. I když jsem hrával na vyšší úrovni, tak se díval jen v televizi. Na tribunu nechtěl chodit, dostával tam od lidí kvůli mně sodovku. Ale už dvakrát přijel do Těšnovic na hody a moc se mu to líbilo. Vepřo-knedlo-zelo, pivo, slivovička, byl spokojený. (úsměv) Když si jdu zahrát, je to pro mě super odreagování. Vyloženě se s klukama pobavíme, a pak si dáme pivo.“
Nastupujete pořád v útoku?
„Už dva roky jsem na stoperu. Když dám gól, tak hlavou ze standardky. Teď mě sice nasadili dvakrát do útoku, ale už na to nemám sílu. Klasicky jsem všechny šance zahodil. Špatná životospráva. (úsměv) Své zkušenosti dnes můžu víc prodat vzadu, v útoku se na vás soupeři zaměřují, brání vás ve více lidech. Nějaké kilo jsem přibral, rychlostně na tom nejsem nijak dobře.“
Pořád střety s vámi bolí?
„Myslím, že jo, kluci z ostatních mančaftů si na to stěžují. S hlavičkovými souboji jsem neměl nikdy problémy a nemám je ani teď. Bolí to hlavně soupeře.“ (úsměv)
Vědí protivníci v I. B třídě, kdo jste?
„Podle jména mě znají, trenér je upozorní. Když jedeme ven, člověk slyší z hlediště klasické pokřiky. Někdy se samozřejmě najde týpek, který je víc připitý a má horší hlášky. To si pak nedám líbit a oplatím mu to. Ale už jsem se hodně zklidnil. Poslední konflikt jsem měl někdy před třemi čtyřmi roky, a to s rozhodčím. Dostal jsem za to trest na pět zápasů.“
Co jste provedl?
„Hodně sprostě jsem mu vynadal. Víte sám, jak to v nižších soutěžích chodí. Někdy hned zjistíte, že nemáte šanci vyhrát. Od první minuty poznám, jak je utkání vedené. Někteří rozhodčí jsou zase mladí, neumí to a bojí se vás. Jen se jim to snažím trošku hlasitěji vysvětlit. (úsměv) Na okresním svazu jim pak řeknou, ať jsou na mě tvrdí a dávají mi karty.“
Proč jste si vybral pro závěr kariéry Těšnovice u Kroměříže?
„Je tam perfektní zázemí, máme skvělé hřiště. Na tréninky jezdím na kole. Postoupilo se z okresního přeboru do I. B třídy, tak vysoko nikdy klub nehrál. Chodí na nás pomalu víc lidí než na třetiligovou Kroměříž. V areálu je dětské hřiště, malá umělá tráva. Na zápasy tak chodí celé rodiny, které mají o zábavu postaráno. V kádru je nás pár starších se zkušenostmi z první, druhé nebo třetí ligy. Postupně zabudováváme do sestavy mladé kluky z okolí. Jdeme čistou cestou, nikam se necpeme.“
Prý jste dělal i asistenta trenéra. Je to tak?
„Jeden čas jsem i trénoval. Ale časově to nešlo skloubit. Nyní máme dva trenéry, brankáře Luďka Juráně a Vlasťu Chytrého (bývalého útočníka Drnovic či Zlína – pozn. aut.). Já už jsem opravdu jen hráč a sponzor. Snažím se materiálně pomoct, zajistím míče, dresy. Platím to vyloženě ze svého.“
Jak moc jste vytížený v agentuře vašeho otce?
„Když je zimní a letní přestupní období, pořád jsme s bratrem někde rozjetí. Během sezony je to volnější. V Kroměříži mám u kamaráda malou kancelář. Můj hlavní revír je na Moravě. V zahraničí nejčastěji pobývám ve Francii. Práce v agentuře mě hrozně baví a naplňuje, zaplaťpánbůh jsem od otce dostal tuhle nabídku. Zkoušel jsem i podnikat, prodával jsem garážová vrata. Ale nebylo to ono, nerozuměl jsem tomu. Jsem moc rád, že jsem mohl zůstat u fotbalu, který dělám celý život.“
