15 LET OD NAGANA | Ten moment má snad každý v živé paměti. Rychlý výpad od mantinelu, pár rychlých temp, střela švihem a - GÓÓÓÓÓL! Jaromír Jágr padá na led, hned je zpátky na nohou a v euforii salutuje. Právě vyšvihl typickou akci ze své dílny, vítěznou brankou zlomil čtvrtfinále s Amerikou a odpálil zlatou naganskou explozi. Smazal tím i své osobní prokletí ze Světového poháru 1996. „Strach z blamáže nás hnal dopředu,“ vzpomíná i po 15 letech. Tehdy se podřídil mužstvu, jako ostatní. I proto Češi okouzlili.
Do památné olympiády si v národním týmu moc radosti neužil. Také z toho důvodu k turnaji upínal takovou pozornost. „Moc jsem chtěl přesvědčit, že dovedu hrát i za reprezentaci,“ říká Jaromír Jágr v rozhovoru pro Sport. „Na ty krásné okamžiky, které jsme tam všichni prožili, se nedá zapomenout,“ říká 41letý útočník, jenž nevyloučil ani účast v Soči za rok.
Co nikdy nezmizí?
„Ten pocit fenomenálního úspěchu, který pobláznil celý národ. I my hráči jsme si tehdy vážili, že jsme byli schopní lidi dát dohromady. To už je holt naše povaha... My Češi se semkneme, jenom když se povede něco mimořádného, nebo když je obří průšvih a je potřeba si vzájemně pomoct. Třeba při povodních. Tehdy to naštěstí byla ta první varianta.“
Uvítání na Staroměstském náměstí jste následně po Naganu zažil po titulech mistrů světa ještě dvakrát. Ale poprvé to bylo nejlepší, že?
„Byla to nádhera! Jen mě mrzí, že jsme si to s fanoušky nemohli užít déle. Nebyl čas si to vychutnat, byl frmol. Do Prahy jsme se dostali pozdě, druhý den už jsme se museli vrátit do NHL. My, kluci z Pittsburghu, jsme letěli na zápas do Montrealu. Navíc v zámoří už to nikoho nezajímalo, zvlášť poté, co jsme vyhráli my... Takže ta bezprostřední euforie rychle vymizela.“
Co s vámi udělá, když někde na internetu uvidíte záběry z olympiády?
„Spíš se pousměju tomu, jak se hokej změnil. To už je skoro jiná hra. Rychlost, tvrdost... A navíc se tehdy téměř nic nepískalo, nic se netrestalo. V dnešním pojetí už je to spíš basketbal. Někdo se vás dotkne a hned jdete házet trestné body.“
Kolikrát jste ze záznamu viděl ten váš památný gól Američanům?
„Sorry, já si nedělal čárky! Příště se polepším... (usměje se) Zas tolikrát jsem na to nekoukal. Pochopitelně si to vybavuju, na turnaji jsem dal jenom jeden gól, to by bylo blbý, kdybych ho zapomněl. Ale už ti nepovím, přes koho jsem přešel.“
U mantinelu jste si odstavil beka Garyho Sutera a vyrazil jste před branku.
„Původně jsem chtěl přihrát, ale pak mě napadlo, že bych mohl vypálit. A asi jsem dobře udělal...
Po vítězství jste říkal, že možná v reprezentaci skončíte. A vida, pak jste odehrál ještě tři olympiády, získal jste dva tituly mistra světa... Pousmějete se tomu tehdejšímu výroku?
„Ale říkal jsem možná, ne? (směje se) Takže vidíš, já moc dobře věděl, proč si nechat rezervu...“
Martin Straka vám na dálku prostřednictvím rozhovoru v deníku Sport poděkoval za to, že jste se u trenéra Ivana Hlinky přimluvil, aby vás nominoval. Bylo to tak?
„Ne, ne, mně děkovat nemusí. Protože já ho tam nebral kvůli němu, ale kvůli sobě. Abych se já cítil dobře! (směje se) V tu chvíli jsem mysle na sebe, ne na něj...“ (znovu se rozesměje)
Dopředu bylo jasné i to, že budete hrát s Vladimírem Růžičkou. I od toho jste si sliboval, že to bude klapat?
„Je pravda, že tehdy se pořád řešilo, kdo mi bude dělat centra. Dokola a dokola se to omílalo. Růža nebyl dlouho v nároďáku, na tehdejší dobu už byl i starší (bylo mu 34 let). Neříkám, že byl starý, podívejte se, kolik je teď mně... Ale tehdy se to bralo jinak, komu bylo přes 30, už byl pro reprezentaci neperspektivní a nepotřebný. Jenže i když nastupoval za Slavii, znali jsme se z Jágr Teamu, a i když se to nedalo srovnávat s normálními zápasy, šlo nám to. Navíc to byl chytrý centr, jenž to to měl v hlavě srovnané. A sám věděl, že pokud se mu bude dařit, do Nagana pojede, i když dlouho nereprezentoval.“
Jaký byl podle vás ten nejlepší tah kouče Ivana Hlinky?
„To, jaké vzal hráče. Dobře věděl, že při tak krátkodobém turnaji není čas na nějaké experimenty. Takže musel nominovat kluky, kteří se znají a vyhoví si. Proto vzal mě se Stráčou (Strakou) a k tomu Růžu (Růžičku), k Albymu (Reichlovi) dal Růču (Ručinského) a Lanýže (Langa), protože se znali od mládí, byli to spolužáci. Pak vzal Dopiho (Dopitu) s Berym (Beránkem), protože spolu hráli ve Vsetíně. No a další neodmyslitelnou dvojicí byli Patýs (Patera) s Prochym (Procházkou), hokejová dvojčata. A k nim se vždycky někdo přidal. Nikdo se nemusel sehrávat, všichni se dokonale znali. Tohle bylo od Hlíny skvěle promyšlené.“
Pojďme na závěr ještě k olympiádě v Soči, která bude za rok. V nedávném rozhovoru pro stanici TSN jste se vyjádřil, že pokud budete v tu dobu hrát v NHL, zřejmě se budete muset omluvit, protože byste se nestihl adaptovat na široké kluziště.
„Viděl jsi celý ten rozhovor?“
Oni ho zveřejnili už sestříhaný...
„Hm... Já jen odpovídal na jednu otázku, je těžký soudit z něčeho, co je vytržené z kontextu. Pak jsem to tam ještě víc vysvětlil. Teď neřeším, jestli pojedu, nebo ne. Bude všechno záležet na tom, jak se budu cítit a jak se mi bude dařit. Pokud bych se tam měl někde šourat a brousit brusle, nepojedu. Co bych tam dělal? Ale když o mě bude zájem a budu jeden z nejlepších českých hráčů, reprezentovat můžu. A v tom případě pojedu rád. O tom to je - aby na olympiádu jeli ti nejlepší.“
