V jednom zápase nasázel Tomáši Vokounovi čtyři góly, prosadil se i v soubojích s legendárním Dominikem Haškem. Přesné trefy Jana Peterka rozhodovaly medailové bitvy ruské KHL, v pondělí si vystřílel členství v Klubu hokejových střelců deníku Sport. Přesto se zkušený třinecký útočník nepovažuje za ryzího střelce. „Mám to jako cenu za vytrvalost.“
Když se devětatřicetiletý Jan Peterek v rozhodující čtvrtfinálové bitvě v Litvínově (4:1) trefil a přispěl k postupu Ocelářů do elitní čtyřky, v první chvíli ani netušil, že si vystřílel členství v Klubu hokejových střelců.
Jako 59. v pořadí nastřádal 250 extraligových a reprezentačních gólů (249+1). „Ani jsem si nevzal puk, myslel jsem, že mi ještě jeden gól chybí. Ale to je u mě normální, kolem mého jména jsou pořád nějaké zmatky.“
Narážíte na nesrovnalosti kolem vašeho jubilejního zápasu číslo 900 ze začátku sezony?
„Přesně. Taky tam byly nějaké zmatky, kdy jsem ten jubilejní zápas vlastně hrál. Ale chápu to, začínal jsem ještě před revolucí v roce 1989 a to už je nějaká doba. Rozumím tomu, že se to všechno dost špatně počítá.“ (usmívá se)
Litvínovský stadion pro vás musí být vysloveně životní. Vstřelil jste tam 250. gól kariéry a v Litvínově jste si připsal i svůj premiérový gól mezi dospělými. Je to tak?
„Byla to sice jen příprava, do té dvěstěpadesátky se to ještě nepočítalo, ale byl to pro mě hodně emotivní gól. První mezi chlapama! Bylo mi tehdy sedmnáct, přišel jsem do Vítkovic z Havířova a bojoval jsem o místo. Hned při prvním střídání v Litvínově jsem sebral puk Růžičkovi! Ve středním pásmu jsem mu přizvedl hokejku a obral jej. Nějak se mu nelíbilo, že mu vzal puk košíkář, takže jsem od něj hned dostal krosček. A já byl v tu chvíli strašně spokojený. Dostat ránu od takové persony, to už je něco. Sice to bolelo, ale nic jsem nepřiznal. Hned v prvním zápase jsem naštval Růžičku, paráda! A pak jsem k tomu přidal i gól. Strašně mě to tehdy nakoplo.“
| PETERKOVY GÓLY |
| Třinec 122 Vítkovice 90 Havířov 36 Trenčín 1 reprezentace 1 CELKEM 250 (v ruské Jaroslavli nastřílel 34 gólů, ty se však do Klubu střelců nepočítají) |
Gól hned při premiéře, neříkali si lidé kolem, že se rodí kanonýr?
„To ani ne, spíš mi to pomohlo v tom, že jsem se dostal do vítkovického áčka. Že jsem nemusel hrát za starší dorost, ale rovnou první ligu. Jako mladí jsme hráli čtvrtou pětku, gólů nebylo zase tolik, protože jsme se na důležité momenty na led nedostávali. Ale i to mi na startu pomohlo.“
Platíte spíš za elitního nahrávače, než střelce. Takhle to bylo odmalička?
„Ano, odmalička mě nutili nahrávat. Když jsem začínal, měl jsem trochu před klukama náskok, protože jsem hrál už od pěti let. Všechny jsem si vodil a všichni si stěžovali, že nenahrávám ostatním klukům. Tak jsem začal nahrávat. A ono mi to zůstalo do dneška. Teďka mi zase všichni nadávají, abych víc střílel. Tak já nevím, ať už si konečně vyberou…“
Sám říkáte, že se cítíte na dvaadvacet. V takovém věku na sobě ještě můžete zapracovat, ne?
(usmívá se) „To určitě, snažím se. Pořád je co zlepšovat. Třeba ze mě ještě bude střelec.“
K tomu je třeba mít vrozený „zabijácký instinkt“. Souhlasíte?
„Přesně. Jsou takové typy, třeba Viktor Ujčík, co mají góly vyloženě v sobě. Já měl vždycky víc radost z toho, že hru vytvářím. Jako střelec jsem se nikdy necítil. Takže vstup do Klubu střelců mám spíš za vytrvalost.“
V extralize jste si během jednoho ročníku připsal nejvíc 19 branek (2000/01v Havířově). V ruské Jaroslavli se vám ale střelecky dařilo daleko víc. Čím to?
„To je fakt, v Rusku mi to střílelo. Byl tam kvalitní mančaft a měl jsem formu. Prožíval jsem tehdy asi mé nejlepší období kariéry, cítil jsem se nejlíp.“
Do Ruska jste v roce 2001 odcházel jako vůbec první český hokejista, vybral si vás trenér Vladimír Vůjtek. Cítil jste se tím výjimečný?
„Vůbec ne, v té sezoně tam přišli i Patrik Martinec, nebo Jan Benda. Ale je pravda, že jsme tam byli za kuriozity. V Jaroslavli mi to sedlo se vším všudy. Trenér Vůjtek nás dal dohromady s Koroljovem a Tkačenkem, vzadu byli Guskov a Vasiljev. Sedli jsme si jako pětka osobně i hokejově, šlapalo to parádně. Chemie fungovala a dařilo se nám.“
Během výlukové sezony jste nastřílel Tomáši Vokounovi v jednom zápase čtyři góly. Před rokem jste dvakrát překonal i Dominika Haška. Jak to jde dohromady s vašim tvrzením, že nejste střelec?
„Kdybych střílel víc, asi bych těch gólů dával víc. To je určitě pravda. Já ale do poslední chvíle někoho hledám, snažím se přihrát. Říkám si, že to není až tak nebezpečná parketa na střelbu a snažím se to nahrávkou vylepšit. Proto je těch gólů míň. Není ranky, není branky. V daný okamžik mám na ledě jenom chviličku na rozhodnutí, všechno je strašně rychlé. A někdy se holt rozhodnu špatně. Ale jiný už nebudu.“
V reprezentaci jste si připsal jediný gól. V roce 2006 jste měl v národním týmu premiéru coby nejstarší nováček v historii. Odehrál jste za národní tým pět zápasů, vstřelil gól Rusku. Jak na to vzpomínáte?
„Myslím, že jsem měl lepší roky, abych byl pozvaný do reprezentace. Třeba v ruské lize se mi hodně dařilo, ale pozvánka nepřišla. Už jsem ji ani nečekal. Ale hráli jsme s Jardou Kudrnou výborně a trenér Hadamczik nás pozval na předkemp před mistrovstvím světa, když ještě bylo málo hráčů. Byly tam naplánované dva zápasy v Ostravě proti Slovákům, tak jsem to vzal kvůli svým synům, aby mě viděli v národním dresu. Dařilo se mi, takže jsem pak jel i na Švédské hry. Ale to bylo vše.“
Nemrzelo vás, že jste v národním týmu nedostal víc příležitostí?
„Dřív ano. Ale vyrůstal jsem v hrozně silné generaci. Straka, Ručinský, Reichel, Jágr, Procházka, Patera, Beránek, Lang, Dopita… Všechno ročníky 71, 72. Konkurence byla fakt obrovská. Tak jsem rád alespoň za tu poslední epizodku. Navíc spousta těchto kluků byla i v NHL, takže bylo asi jasno.“
Vás NHL nelákala?
„Nějaké kontakty po revoluci byly. Když se otevřely hranice. Ale já asi nejsem typ na NHL, ani mě to moc nelákalo. Navíc jsem nebyl draftovaný, protože mi nějakým záhadným způsobem utekla nominace na mistrovství světa dvacítek. S Jirkou Zelenkou jsme tehdy byli poslední dva vyřazení před odletem na šampionát. Ve výběru nás v té době bylo šest z Trenčína. Já za něj na vojně stabilně hrával, ale na mistrovství se dostali kluci, kteří v Trenčíně ani nehráli! Byl jsem hodně překvapený, zklamaný, naštvaný… Možná i proto jsem přišel o šanci, aby si mě v zámoří všimnuli. Ale dávno už to neřeším. Pro mě byla vždycky motivace extraliga a v ní jsem se prosadil.“
| Narozen: 17. října 1971 v Havířově Profese: hokejový útočník HC Oceláři Třinec Kariéra: Vítkovice (1989-97 a 2004/05), Dukla Trenčín (1990/91), Třinec (1997-99 a 2004-?), Ässät Pori (1999/00), Havířov (1999-01), Jaroslavl (2001-04). Úspěchy: dvojnásobný mistr Ruska s Jaroslavlí (2002 a 2003), hrál All Star Game ruské Superligy, extraligové stříbro s Třincem (1998), 59. člen Klubu hokejových střelců deníku Sport Zajímavost: je nejstarším českým hokejistou, který debutoval v národním týmu, při premiéře v roce 2006 mu bylo 34 let, 6 měsíců a 3 dny. V pěti zápasech si připsal 1 gól. |
| NEJEMOTIVNĚJŠÍ „Určitě první ligový, který jsem v roce 1989 dával za Vítkovice proti Plzni. To je samozřejmé. Ale hodně emotivní pro mě byl gól z ruské ligy. Hráli jsme semifinále v Magnitogorsku, skóre nerozhodné 2:2. Dvě minuty před koncem jsem dal na 3:2. Tím jsme postoupili do finále a pak vyhráli titul.“ NEJKURIÓZNĚJŠÍ „Těch bylo za ty roky spoustu. Ale dodnes mě baví jedna vzpomínka z Ruska. Jeden ze soupeřových obránců chtěl ze svého předbrankového prostoru uklidit puk do rohu. A já jsem mu vědomě prásknul do hokejky. Takovým způsobem, že on ve zmatku vypálil nechytatelnou bombu k tyči. Jeho brankář neměl šanci zareagovat a gól pak připsali mě.“ NEJÚDERNĚJŠÍ „Když jsem se vrátil z Ruska a s Třincem jsme hráli proti Znojmu, byl jsem tak vyhecovaný, že jsem dal Vokounovi čtyři góly! Chtěl jsem se ukázat, všichni čekali, co jako dvojnásobný ruský mistr ukážu, navíc tu hráli borci z NHL. Motivace byla obrovská. A to mi v tom zápase ještě jeden gól neuznali, mohl jsem jich nasbírat pět.“ NEJKRÁSNĚJŠÍ „Zase Rusko. Nebyl ani tak krásný, jako spíš důležitý. Nedařilo se mi a před zápasem s Omskem za mnou přišel manažer a říkal, že mám poslední večer na to, abych se ukázal. Jinak jedu domů. V prvním střídání jsme dostali gól, který šel na můj vrub. Už jsem se viděl, jak balím kufry. Řekl jsem si, že teď už nemám co ztratit. Ujel jsem a dal to krásně do víka! Pak jsem přidal ještě jeden gól, k tomu nahrávku. Zůstal jsem a slavil pak s Jaroslavlí titul.“ |
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
