+
Nenechte si ujít nejnovější
zprávy ze světa sportu.
Sledujte nás na Facebooku
a dozvíte se vše jako první.
26. května 2007 • 00:00

I soupeř může být přítel

Autor:



Americký desetibojař Bryan Clay možná o víkendu zaútočí na světový rekord Romana Šebrleho GÖTZIS - Bryan Clay není typickým Američanem. Maminka je původem Japonka, otec je Afroameričan a jeho nevlastní otec pochází z Kavkazu. Není ani typickým americkým atletem. Místo nabubřelého sebevědomí ukazuje světu pohodovou usměvavou tvář a na otázky nabízí přemýšlivé odpovědi. A není ani klasickým desetibojařem - vysokou horou svalů. Přesto všechno je Bryan Clay jednou z nejzajímavějších osobností atletického světa. Úřadující světový šampion a stříbrný olympijský medailista poskytl před dnešním startem slavného mítinku v Götzisu exkluzivní rozhovor deníku Sport. * Pobyt v Götzisu jste zahájil tréninkovou hodinou pro místní mládež. Jak se vám to líbilo? "Byla to legrace. Rád pomáhám dětem. Sport mi něco dal a snažím se něco dát i jim." * Všiml jsem si, že jste se naučil i počítat německy... "Ano! (smích) Ale nechtějte po mně, abych to opakoval. Snažil jsem se o to už jednou. Je to velmi obtížný jazyk. Ale bylo to zábavné." * Jestli vás znervózňuje němčina, co říci o češtině? "Česky mluvit nemůžu. Prostě nemůžu! Loni jsem navštívil Romana Šebrleho a on se snažil mě naučit nějaká česká slovíčka. A bylo to prostě nemožné. Nemožné! Nemůžu si zapamatovat jediné slovo. Přesto, že jsem v Česku každý rok." * Před necelými dvěma týdny se vám narodila dcera, vaše druhé dítě, užíváte si to? "Jsem šťastný. Jmenuje se CatherineJoy Clay a narodila se 14. května. Mít dítě je zvláštní věc, které lidi úplně nerozumí, dokud se jim nestane. Je to prostě neuvěřitelné. Hrozně rád bych byl s nimi, ale musel jsem odjet a moje rodina se o manželku a dceru postará." * Jaké to bylo opouštět je kvůli mítinku v Götzisu? "Bylo mi to líto. Ale manželka tomu rozumí. Chtěla, abych jel. Ale já bych nejradši zůstal s nimi. Nikdy to není zábava, když musíte odjet. Moje rodina většinou jezdí se mnou. Ale Catherine je na to teď moc malá. Letět takovou dálku by pro ni bylo příliš náročné." * Hodně mluvíte o vlivu své rodiny na vás. Vy jste vyrůstal na Havaji. Můžete mně jako Evropanovi vysvětlit havajský výraz pro rodinu ´ohana? "Doslovně to znamená rodina. Ale na Havaji to obnáší všechny, koho znáte. Kamarádka mé maminky je tetička. Kamarád mého tatínka je strýček, přestože tam není žádná přízeň. Takhle na Havaji děláme všechno. Strýčkem nebo tetičkou jsou i sousedi. A rodina se o sebe navzájem stará." * Co to znamená? "Jinde máte rodinu složenou třeba ze čtyř lidí, mámy, táty a dvou dětí. Na Havaji jsem měl mátu, tátu, bratra, mé strýčky, dědečky a babičky, bratrance. A všichni žijeme spolu, ovlivňujeme své životy a pomáháme si. Je to rozšířená rodina, v které je kdokoliv, kdo je ve vašem životě. Všichni jsou součástí mé ´ohana." * Kdy vám rodina nejvíc pomohla? "Ono to trvá pořád. Teď jsou třeba moje žena s dětmi v Kalifornii a mí přátelé se o ně starají. Takhle to funguje." * Je pravda, že když jste dospíval, panoval u vás doma přísný režim? Údajně vás matka ani nenechala telefonovat, pokud nebyly otevřené dveře. "Víte, můj život nebyl špatný. Ale když je vám čtrnáct patnáct šestnáct, nikdy nerozumíte, co po vás rodiče chtějí. Moje máma se mě snažila vychovat, abych byl zodpovědný. Takže mi dávala lekce typu: před sobotními závody se musíš v pátek večer dobře vyspat. A já bych přitom šel nejradši někam s kamarády. Byl jsem mladý a nedávalo mi to smysl. Ale teď už tomu rozumím a jsem jí za to vděčný." * Jak vás ovlivnil váš sportovní mentor Chris Huffins, bronzový olympijský medailista ze Sydney? "Chris mi byl velmi blízký v mém druhém roce na střední škole. Pomohl mi vybrat školu a věnovat se desetiboji. Spolupracoval jsem s dalšími lidmi, těžko se mi vybírá jeden člověk, který mi nejvíc pomohl. Ale hodně moc jsem se soustředil na Romana. On byl tím perfektním atletem, kterým jsem se chtěl stát. A to mluvím o období, kdy jsem ho znal jako závodníka, ne jako člověka." * Jak se vyvíjel váš vztah s Romanem Šebrlem? "Vzpomínám si na naše první setkání na mistrovství světa v Edmontonu, v roce 2001. Můj první velký závod. Potom jsem ho viděl v roce 2003 a zjistil jsem, že je v pohodě. Pak jsme se potkali na halovém mistrovství světa 2004 a tam jsme se stali přáteli. Bylo to zvláštní. Protože tam jsme poprvé opravdu soupeřili o titul. A přitom právě tam jsme se skamarádili." * Jak se taková věc stane? "V Budapešti jsme spolu svedli velmi dobrý souboj. A právě tam jsem zjistil, že s lidmi, s kterými soupeříte, se můžete zároveň stát nejlepšími přáteli. Pochopil jsem, že desetiboj je v tomto smyslu zvláštní." * Vaše přátelství se vyvinulo do té podoby, že Šebrle loni trénoval spolu s vámi v kalifornské Azuse a vy jste pak bydlel u něho týden v Praze. Vzpomínáte ještě na výlet do středověké hospody v Dětenicích? "Nepamatuju si už, jak se to tam jmenovalo. Ale bylo to fantastické. Nejdřív jsme trochu bloudili, protože Roman nemohl najít správnou cestu. Ale pak to bylo senzační. Užívali jsme si, lidé zpívali. Nevím, jak to přesně vysvětlit. Ale bylo to něco, co jsem nikdy nezažil. Byli tam i rodiče mé manželky a moc si to pochvalovali." * Jak to přátelství jde dohromady s vaší sportovní rivalitou? "Roman je samozřejmě mým velkým soupeřem. Ale nevidím ho jenom jako protivníka na dráze. Vidím jeho kariéru, která je prostě báječná. Motivuje mě to, chtěl bych mít taky takovou. V desetiboji především bojujete sám se sebou. Je to o tom, jak daleko hodíte, jak rychle běžíte, k čemu se dokážete přinutit. Roman Šebrle, Dmitrij Karpov nebo Tomáš Dvořák nemají kontrolu nad tím, co udělám já. A stejně tak já nemám kontrolu nad nimi. Takže se soustředím na sebe. Snažím se být mentálně silný a posouvat se stále dál. A když se mi to povede, můžu se dočkat medailí nebo světového rekordu." * Když jste na olympijských hrách v Aténách získal stříbrnou medaili, v novinách se často objevovaly titulky, které vás nazývaly malým mužem. Jak vnímáte šok okolí z toho, že jste se v desetiboji prosadil se svými 180 centimetry? "Mám to rád. Odlišuje mě to od ostatních. Vím, že si mě lidé budou pamatovat jako člověka, který nebyl typickým desetibojařem, ale stejně byl schopen postavit se výzvám. Být menší než všichni ostatní, to je prostě výzva. Lidé si můžou myslet, že nemůžu dělat desetiboj kvůli své výšce. A rád bych, aby si pamatovali, že jsem desetiboj přesto dělal. A že jsem ho dělal opravdu dobře. Může se stát, že můj příběh uvidí nějaký atlet nebo dítě a řekne si: nezáleží, jestli je člověk malý nebo velký. Důležité je, že když chcete něco opravdu dělat, můžete v tom uspět." * Nějaké limity ale máte. Co třeba trať na 1500 metrů, která vám asi jako jediná chybí k útoku na světový rekord? "Snažil jsem se na tom pracovat. Ale teď je ještě začátek sezony. Mistrovství světa v Ósace je až v září. Ještě nejsem na vrcholu formy. Ale cítím se velmi silný a doufám, že tady předvedu dobrý výkon. Nicméně věřím, že v Ósace budu ještě lépe připraven. Co se týče patnáctistovky, prostě ji už nechci běhat pomalu." * Co pro to děláte? "Dlouhodobě na tom pracuju. Ale trenér říká, že to bude chtít dva roky cílevědomého tréninku. Doufám, že v olympijském roce patnáctistovku stlačím dolů." * Bylo pro vás těžké tuto disciplínu trénovat? "Bylo. Ale jde o to, že jsem se v ní chtěl zlepšit. Tím to pro mě bylo jednodušší." * Na druhou stranu jste výborný ve vrhačských disciplínách, čím to? "Myslím, že jsem měl velmi dobrého trenéra, kterým byl Mike Barnett, sedmý oštěpař z olympijských her v Barceloně. Když máte jednoho z nejlepších lidí, kteří vás můžou trénovat, je těžké nebýt dobrý. Zkoušíte to, dáte tomu čas, učíte se a ono se to vyplatí." * Můžete už teď v Götzisu překonat světový rekord? "Mým cílem je jít si zazávodit, užít si to a přiblížit se svému osobnímu rekordu (8820 bodů - pozn. red.). Pokud mi to půjde opravdu hodně dobře, mohl bych na světový rekord zaútočit. Ale není to tak, že by mi šlo jenom o něj. Když předvedu dobrý výkon a nebudu dělat chyby, rekordy a tituly přijdou automaticky. Musí se mi povést všechny disciplíny, včetně té patnáctistovky. Kdybych přemýšlel moc dopředu, nebylo by to správné." * Je Götzis ideálním místem ke světovému rekordu? "Tady můžete být v pohodě. Vždycky je tlak na to, abychom závodili dobře. Ale tady je to zábava. Konrad (ředitel závodu Lerch) dělá velmi dobrou práci. Dělá všechno pro to, abychom se cítili dobře." * Chtěl byste radši světový rekord, nebo obhajobu titulu na mistrovství světa v Ósace? "Byl bych šťastný, kdybych získal osm tisíc osm set dvacet jeden bod. Bylo by to o bod víc, než je můj osobní rekord. Znamenalo by to můj nejlepší desetiboj v životě. A s tím bych byl spokojený. Jestli mi takový výkon bude stačit jen na třetí místo, nemůžu si stěžovat." * Do jaké míry ovlivňuje váš program fakt, že šampionát je v pozdním termínu na přelomu srpna a září? "Dělá to věci trošku obtížnější. Je těžší vydržet ve vysoké formě tak dlouhou dobu. Ale zase bude dost času na trénink. Po Götzisu půjdu americký šampionát, nebo mítink v Kladně. Ještě jsem se nerozhodl." * Kdy to uděláte? "Ve hře jsou obě možnosti. Hodně to záleží na tom, co se stane v Götzisu. Teď je to všechno, co k tomu můžu říct. Bude to těžký závod a nemůžu předvídat." * Mítink v Götzisu je vaším prvním desetibojem od loňského šampionátu Spojených států, který jste nedokončil kvůli poklesu cukru v krvi. Co se tehdy vlastně stalo? "Týden před šampionátem jsem byl nemocný, bral jsem léky. Ten den bylo v Indianapolisu vedro, velká vlhkost vzduchu. A po čtyřstovce mi bylo strašně. Něco jsem snědl a snažil jsem se připravit dál. Ale další den to bylo prostě hrozné. Neměl jsem žádnou energii. Nemohl jsem vůbec běžet. Na překážkách jsem běžel za čtrnáct tři, což byl můj nejpomalejší čas v životě. Takže jsem to radši zabalil." * Bylo vám někdy ve sportu hůř? "Neřekl bych, že tohle byl nejnižší bod. Tím bylo mistrovství světa v Edmontonu v roce 2001, kde jsem nedokončil soutěž kvůli zranění. Nebylo to nic vážného, ale nemohl jsem s tím závodit." * To se přece stává. "Ale tohle bylo moje první mistrovství světa. Všichni předváděli fantastické výkony. A já jsem se na závěrečnou patnáctistovku díval z tribuny. Desetibojaři mají ve zvyku po patnáctistovce běžet kolečko na rozloučenou. A já jsem se na to díval a hodně těžce jsem snášel, že tam nejsem s nimi. Říkal jsem si, že už se mi nestane, abych takový závod nedokončil. Byl to asi nejhorší moment mé kariéry. Ale byl to také bod, z kterého jsem se hodně naučil." *** Roman byl tím perfektním atletem, kterým jsem se chtěl stát." S lidmi, s kterými soupeříte, se můžete stát nejlepšími přáteli. Desetiboj je v tomto smyslu zvláštní." Nemůžu si zapamatovat jediné české slovo. Přesto, že jsem v Česku každý rok." Být menší než všichni ostatní, to je prostě výzva." 10 vášní 1 JÍDLO Všechno. Mám rád všechny druhy jídla, opravdu. Jelikož jsem ale vyrostl na Havaji, tak miluju zdejší speciality. 2 PITÍ Mám rád vodu, piju jí hodně. 3 DOVOLENÁ Líbí se mi Den díkůvzdání. Při něm si vždycky užijeme spoustu zábavy. Ale třeba Vánoce mám taky rád. 4 HUDBA Mám rád jazz. Ale poslouchám všechno, country, křesťanskou muziku. 5 OBLÉKÁNÍ Mám rád pohodlné oblečení, to je pro mě hlavní. BARVA Modrá. MĚSTO North Shore na Havaji. Vyrůstal jsem tam. Jsou tam krásné pláže, chodí se tam bez trička. 8 AUTO Já se o auta moc nezajímám. Obecně mám rád velká auta. 9 VŮNĚ Mám rád vůni květin u nás doma. Když jsem někde pryč, tak mi ta vůně hodně schází. 10 HOBBY Rád rybařím, plavu a chodím do kina. BRYAN CLAY Narozen: 3. ledna 1980 v Austinu (Texas) Rodina: manželka Sarah, syn Jacob Ezra (2 roky), dcera Catherine-Joy (12 dní) Současné bydliště: Glendora v Kalifornii, od pěti let vyrůstal na Havaji Trenér: Kevin Reid Agent: Paul Doyle (zastupuje mimo jiné i světového rekordmana na 100 metrů Asafu Powella z Jamajky) Osobní rekord v desetiboji: 8820 bodů (2004) Osobní rekordy v jednotlivých disciplínách - 100 m: 10,36 (2005), dálka: 806 (2004), koule: 16,25 (2005), výška: 210 (2006), 400 m: 47,78 (2005), 110 m př.: 13,74 (2006), disk: 55,87 (2005), tyč: 510 (2004), oštěp: 72,00 (2005), 1500 m: 4:38,93 (2001) Největší úspěchy: mistr světa 2005, 2. na olympijských hrách 2004 v desetiboji, 2. na MS 2004, 3. na MS 2006 v halovém sedmiboji Oštěp se učil s koštětem Američan Bryan Clay se v desetiboji dostal až k vítězství na mistrovství světa, ale v začátcích kariéry vyrůstal ve velmi skromných podmínkách. V Kaneohe na předměstí Honolulu často nemohl trénovat na škvárové běžecké dráze. Stačilo, aby pořádně zapršelo. "Dráha byla pořád blátivá a byly v ní taky díry," líčí Clay. "Museli jsme se často přesunovat do haly." Clay se přesto rovnoměrně zlepšoval téměř ve všech disciplínách. Jediný problém byl s oštěpem, protože ten se v jeho klubu netrénoval. Pomohl mu olympijský medailista Chris Huffins. "Na střední škole jsme s oštěpem běžně netrénovali. Nikdo nevěděl, co s ním má dělat," vzpomíná Clay. "Naučil jsem se házet tak, že mi trenér dal do ruky koště a na tom vysvětlil, jak se hází oštěpem." O autorovi| MARTIN HAŠEK, redaktor deníku Sport

Témata: 

Dejte nám like a sledujte nás!

.
instagram







Klasická verze
Mobilní verze