Je to tak, věším přezkáče na hřebík! Tomáš Kraus, jedenačtyřicetiletá legenda světového skikrosu, už další úspěchy do své rozložité sbírky nepřidá. V pondělí v pražském baru, kam pozval hordu svých lyžařských přátel i zástupce médií, oznámil konec kariéry. Kariéry, v níž vybojoval dva tituly mistra světa a získal čtyři křišťálové glóby za celkové vítězství ve Světovém poháru ve skikrosu. A k tomu přidal i jeden velký glóbus za sezonu 2006, kdy vévodil nejen skikrosařům, ale i všem ostatním akrobatickým lyžařům. Přitom ještě nedávno plánoval, že bude jezdit dál.
Mínil jste, že alespoň pár závodů letos odjedete…. Tělo bylo proti?
„Dělal jsem pro to hodně, ale chtěl jsem jít do sezony jen v tom případě, že budu mít formu. Snažil jsem se vyzkoušet, jestli to půjde, nebo ne. Ale po dvou ledovcích jsem zjistil, že se na startu ani za měsíc nebudu cítit dobře a že to nebude na to, abych zajížděl dobré výsledky. Takže končím. Někdo to čekal před deseti lety, někdo před pěti, no a přišlo to teď.“
Bylo to těžké rozhodnutí?
„Nakonec ani ne. Zažil jsem se skikrosem spoustu dobrého i špatného, a řekl jsem si, že už je čas. Konečný verdikt padl na Srí Lance. S naší adventure cestovkou Snow Nomads, kterou jsme s kamarádem Jirkou Tichým před časem založili, jsme tam byli mapovat terény pro surfování. A v tom teple jsem si řekl, že už to stačilo… Že mám dost jiné práce a doma pěknou rodinu a že už není potřeba, abych je vystavoval každý týden tomu stresu.“
Nějaká nostalgie se nedostavila?
„To ne, ale musím přiznat, že se mi hodně líbí, jak jsem s tou disciplínou vyrůstal. Jak jsem zažíval její začátek. Uvědomuju si, že to byl velmi zajímavý čas.“
Když jste v roce 2002 v Tignes vyhrál vůbec první závod Světového poháru ve skikrosu, zbrusu novou disciplínu jste popsal jako motokros na lyžích. Platí to pořád, nebo to dnes vnímáte jinak?
„Teď to spíš vypadá jako formule 1 na lyžích. Všichni jedou za sebou, je to hodně těsné, rychlosti vysoké. Dost se to posunulo.“
Vyhrál jste skoro všechno, co se dalo, jen sen o olympijské medaili zůstal nenaplněný, že?
„Takhle to neberu. Támhle sedí Evka Samková s Andreou Zemanovou a obě mají na to olympijské zlato udělat, v případě Evky zopakovat. Když u toho budu trošku přítomný, ten sen si ještě splnit můžu. Evce dělám manažera, pomáhám jí shánět peníze, aby měla na sezonu klid. S Andreou zase hned ráno vyrážím na první závod Světového poháru, jako takový její mentor. Těmhle záležitostem se teď budu věnovat.“
Neuvažoval jste také o tom, že byste mohl ovlivňovat osud skikrosu třeba jako činovník v Mezinárodní lyžařské federaci?
„Já mám momentálně aktivit až dost. Nemám moc času a na tohle vážně nemyslím. Ale znáte to, nikdy neříkej nikdy. Teď zrovna to ale opravdu není v plánu. Věnuju se firmě na zážitkové cestování, managementu Evky Samkové a chci taky radit Andree Zemanové. Jsem její mentor nebo chcete-li guru, prostě chci jí pomáhat.“
Před časem jste říkal, že nechcete končit pádem. Tedy nechtěl jste, aby vaším posledním závodem byl ten ve švýcarské Arose, kde vás z tratě odvezli se zlomenou stehenní kostí rovnou na operační sál…
„No jo, pádem jsem končit nechtěl. Ale přijet na závody někam do Francie, a tam říct, že končím? Zjistil jsem, že obvolávat kamarády by pak nebylo jednoduché. Takhle jsem rád, že u toho aspoň všichni jsou.“
Sjedete si ještě někdy skikrosovou trať?
„Asi ano, při Světovém poháru asi ne, i když tam s Andreou budu. Spíš to vidím někdy na jaře, při českých závodech. Moje vyjeté body by totiž mohly pomoct zvýšit hodnotu závodu, tak když to bude potřeba, proč ne?“
O konci vaší kariéry vlastně rozhodlo vaše jedenačtyřicetileté tělo, když vystavilo stopku. Které zranění považujete za nejhorší?
„No, kamarád mi říkal, že byl předsedou gyps klubu a že bych ho mohl vystřídat. Tam se počítá každá zlomenina a kdo jich má nejvíc, ten vyhrává. Jenže já jsem zjistil, že tolik zlomeného jsem zase tolik neměl. Na předsedu bych to asi stejně nedotáhl.“
Představoval jste si někdy, co uděláte, až ukončíte kariéru?
„Vždycky jsem si říkal, že určitě pojedu na podzim nebo v zimě někam za teplem, protože to se mi při lyžování nikdy nepodařilo. A minulý týden jsem to udělal. A byla to právě ta Srí Lanka, která rozhodla!“
