Tobias Mews jede s vozem SEAT Leon ST od horských vrcholků až na břeh moře v severním Španělsku a cestou zvládá řadu výzev. Podívejte se na toto video, zda bylo štěstí na jeho straně, když se rozhodl sjet řeku Noguera Pallaresa na raftu.
 |
 |
Nastal čas pro druhé katalánské dobrodružství týmu Telegraph/SEAT.
Po plachtění modrou pyrenejskou oblohou s motorovým padákem (paramotorem) se členové týmu přemístili do údolí Sort – podle místních je to region, který přináší štěstí. Tudy protékají ledové zčeřené vody řeky Noguera Pallaresa, která je považována za jednu z nejlepších řek v Evropě pro rafting.
Podívejte se na toto video, v němž zjistíte, jak si tým poradil s peřejemi, balvany a ledovou vodou.
Dobrodruzi dávají k ledu své obavy z raftingu
Nikdo se v lednu nevydává na řeku Noguera Pallaresa – kromě týmu Telegraph/SEAT. Zjistěte, jak si poradili s jízdou na raftu v ledových peřejích, kam se dopravili s novým vozem SEAT Leon ST.
Po zvládnutí motorového paraglidingu nad vrcholky v andorrské oblasti La Massana se ve druhém dni dobrodružné výpravy točí všechno kolem vody.
Má to však malý háček. V údolí nedaleko vesnice Llavorsi v severním Španělsku je nula stupňů Celsia a Tobias Mews stojí s dalšími členy svého týmu dobrodruhů s rukama v bok na břehu řeky Noguera Pallaresa.
Ponoříte-li ruku do vody, během sekund vám prsty úplně ztuhnou. Naše trio hledačů úchvatných zážitků – kromě redaktora rubriky Telegraph Men Tobiase jsme získali pro náš tým také dobrodružné blogery Sophii Robertsovou a Reubena Tabnera – je zde, aby sjelo peřeje…, ale právě si vyslechlo jedno doznání.
„Sjíždím tento úsek řeky na kajaku už 25 let,“ říká instruktor a pochybovačně hledí na proud vody. „Ale ještě nikdy v lednu. Nikdo se tady nepouští do vody v lednu.“
Je to okamžik zdrcujícího zklamání. Nikdo z našeho týmu neslyší rád, že něco nemůže dělat. Myšlenka „nemožného“ je pro tyto veterány závodů Ironman, ultramaratonce, účastníky vysokohorských expedic a putování džunglí a vytrvalostní plavce nemožná.
Poté však přichází okamžik nefalšovaného katalánského zázraku. Pokrčení ramen, úsměv. „No ale,“ říká, „proč ne, že? Uvidíme, jak to půjde. První takový výkon pro vás – i pro mě.“
Nikdo nečeká, až si to rozmyslí. Během několika minut jsou vystrojeni a připraveni k akci: dlouhé spodky, termoprádlo, neoprenové kombinézy, boty, přílby, rukavice, záchranné vesty… a bezpečnostní instruktáž, jejíž nejdůležitější součástí je osvětlení způsobu, jak se dostat navzájem ven z vody.
„Tady je rozhodující týmová práce,“ říká Reuben. „Jako dobrodruzi bojujeme obvykle sami s živly, s terénem nebo s našimi vlastními mentálními limity – ale tentokrát musíme jednat společně.“ Sophie přikyvuje. „Spadneš do vody a je konec,“ zdůrazňuje.
A pak je tu ještě samotná loď. Více než 3,5metrový člun, každý má jedno pádlo. Členy týmu oddělují od ledových vod řeky Noguera Pallaresa jenom opěrná místa a lano na okraji.
Následuje zatlačení, výkřik… člun sklouzává do řeky – a proud ho okamžitě otočí o plných 360 stupňů. Voda je kvůli tajícímu sněhu v horách chladnější a hlubší, než se čekalo.
Radostná situace? Spíš to vypadá děsivě. Posádkou to hází a člun je hned vržen doprostřed proudu, kde si s ním vlny doslova pohrávají. Skrápění vodní tříští neustává – jako by bezpočet zahradních rozstřikovačů vrhal proudy ledové vody všemi směry a ze všech stran – a přes hukot řeky je slyšet jen ty nejhlasitější výkřiky udávající potřebný směr jízdy.
O něco níž dostává posádka člun pomalu pod kontrolu a plavba je klidnější. Trik spočívá očividně v tom, nebojovat proti vlnám, házení, kymácení a náhlým bláznivým nárazům, ale nechat se vlnami unášet, využít jejich síly, aby člověka dostaly tam, kam potřebuje.
To je všechno pěkné, dokud se plavidlo nedostane k úseku zvanému „la lavadora“ – pračka. Tady se řeka rozděluje a zdá se, že prudce klesá – balvany se vynořují z vody téměř bez varování a místo břehů se zde tyčí strmé útesy jako v kaňonu. Jakmile vjedete do pračky, není už návratu zpět – musíte se probojovat na druhou stranu.
Člunem to hází dopředu, do stran, najednou se člun řítí do nebezpečné blízkosti skal, aby se za okamžik potácel zpátky jako při velkém nádechu a pak vyrazil vpřed jako triumfální výkřik. Členové týmu sedí na okraji lodi, nohama pevně zakleslí, zabírají pádly a jejich tváře jsou skrápěny ledovou vodou. Touto horskou dráhou ale jednoduše musejí projet.
Náhle je konec. Pračka vyplivla člun na poklidnou hladinu a tým míří k břehu pod vratkým dřevěným mostem, který vede přes řeku. Všichni jsou promočení, sotva popadají dech – ale na tvářích mají úsměv od ucha k uchu.
Tobias, Reuben a Sophie si potichu něco šeptají a pak společně vyběhnou na most. Než se ostatní zmůžou na nějakou reakci, jsou už nahoře, běží přes něj… a všichni najednou skáčou dolů.
Voda vysoko vystřikuje, ale pro naše tři dobrodruhy je tento pocit nepřekonatelný. „Není nad to, skočit do ledové vody, aby si člověk rozproudil krev, že?“ směje se Tobias.
Španělský instruktor jenom kroutí hlavou a ťuká si na čelo. V tomto kraji se říká, že jenom blázniví psi a Angličané vyrážejí ven v žáru poledního slunce… ale po těchto kouscích se budou muset naučit novou frázi: Pouze šílené britské dobrodruhy napadne skákat v lednu z mostu do ledové řeky Noguera Pallaresa.
