Že si Rafael Nadal dopřává před zápasem ledovou sprchu, pohybuje se v zajetí rituálů a lpí na rodině, o tom se všeobecně ví. Jeho první životopisná kniha Rafa: Můj příběh, kterou právě vydává, jde mnohem dál. Nadal píše o svém těžkém dětství pod rákoskou strýce Toniho, o vnitřním strachu během finále Wimbledonu, strachu ze tmy a hluboké vody a dalších osobních věcech.
Na kurtu není možné Rafaela Nadala vylekat. Španělský bijec, připomínající zuřivého býka v aréně, si vštípil boj jako svoji životní mantru. V soukromí je to ale prý nečekaně křehký a místy i bojácný muž, v lecčems stále připomínající chlapce, který se doma při bouřce strachy schovával pod polštář.
„Ráda si před spaním zapaluji v krbu. Rafa, pokud někam jde, se vždycky napřed ujistí, že oheň před spaním uhasím. Ať je pak kdekoliv, nejméně třikrát za večer volá, jestli jsem oheň skutečně zhasla,“ píše v jeho nové knize jeho matka Ana Maria Parerová. Vypráví taky, jak její syn nenávidí rajčata, strouhaný sýr a šunku, usíná nejraději při rozsvíceném světle nebo aspoň puštěné televizi a bojí se hluboké vody. Pokud nevidí na dno, odmítá v ní plavat.
Hlavní slovo má ovšem samotný Nadal. Například zážitky z finále Wimbledonu 2008 líčí tak autenticky, až při čtení nabíhá husí kůže. První úryvky přinesl britský list Daily Telegraph, odkud je přetiskujeme.
„Toni na mě byl od začátku tvrdší než na ostatní. Mluvil hrubě, křičel, někdy mě děsil – zejména když ostatní kluci zmizeli a my jsme zůstali o samotě. Jakmile ta chvíle měla nastat, cítil jsem chvění až v žaludku.
Vždycky jsem to byl já, kdo musel sbírat míče, uklízet po ostatních kurt. Někdy jsem chodil domů s brekem, ale nic jsem neřekl. Jenom jednou jsem se svěřil, že mi Toni říká maminčin mazánku. Toni se ale naštěstí nedozvěděl, že jsem o tom mluvil.
Jakmile jsem začal hrát zápasy, to mi bylo sedm, se to ještě zhoršilo. Jednoho horkého dne jsem si zapomněl na zápas pití. Mohl mi koupit novou láhev, ale neudělal to. Tak jsem se měl učit zodpovědnosti za své chování, řekl mi. Proč jsem se nevzbouřil? Bavil mě tenis, o to víc, když jsem začal vyhrávat, a protože jsem byl poslušné dítě. Moje matka říká, že bylo snadné se mnou manipulovat.
Možná ale kdybych nemiloval tenis, nevydržel bych se strýcem. Jeho jsem miloval také, a vždycky budu. Věřím, že chce to nejlepší pro mně. Měli jsme velký úspěch. Kdyby nebyl tak tvrdý, kdyby mi koupil to pití a kdybych doma nebrečel, možná bych nebyl dnes tím hráčem, jakým jsem.“
Toužím být nezávislejší
„Strýc Toni vytváří napětí. Většinou je to napětí pozitivní, ale jak nejde pro slova daleko, někdy se netrefí do mojí nálady. Kolikrát ho slyším před returnem říct: zahraj agresivně. Opřu se do míče, ten vyletí ven a on na to: teď na to nebyla správná chvíle. Kdybych ale dal vítězný return, už ho slyším volat: „Perfektní!“
Atmosféra s ním v boxu je při zápasech napjatější. Já vím, že z toho napětí těžím. Kdyby tomu tak nebylo, necítil bych k němu takový respekt. Co se ale snažím nyní udělat je zkusit víc nezávislosti ve svém životě a nesouhlasit s ním víc otevřeně. Taky ho vidím pochybovat. On není všemocným čarodějem, jak jsem ho znal v dětství.“
Rozchod rodičů? Příčina největší krize
„Cestou zpět z Australian Open na začátku roku 2009 mi otec řekl, že existují problémy mezi ním a mou matkou. Rychle jsem poznal, že rozchod je na cestě. Vyrazilo mi to dech. Rodiče byli pilířem mého života a ten se zřítil. Rodina byla vždy pevná, bez konfliktů, pořád jsme rostli v harmonii. Zjištění, že rodiče procházejí po třiceti letech manželství krizí, mě vykolejilo.
Domů do Porto Cristo jsem utíkal od všeho zlého, ale po tomto se všechno změnilo. Rybaření, golf, večeře, to vše bylo jiné. Otec se odstěhoval. Z ráje se stal ztracený ráj.
Kupodivu dopad na moji hru nebyl okamžitý. Jel jsem vítěznou sérii, s ní jsem se přes první týdny přenesl. I když jsem necítil radost z výher, pracoval jsem jako automat. Jenže můj přístup už byl špatný. Byl jsem v depresích, bez entusiasmu. Uvnitř jsem ztratil všechnu lásku života. Stal jsem se jiným, odtažitým a chladným, strohým v konverzaci. Příbuzní se báli, jak to se mnou otřese na kurtu. Všichni jsme věděli, že nemůžu vyhrávat pořád.
Začalo to bolestmi v kolenou. Cítil jsem v nich větší a větší bolest, poprvé na jaře v Miami, ale rozhodl jsem se hrát. V Madridu jsem už ale nemohl a vzal jsem si pauzu, abych se vrátil na French Open. Možná jsem tam neměl hrát, ale cítil jsem povinnost obhájit titul, jakkoliv jsem necítil šanci na výhru. Jistě, vypadl jsem ve 4. kole.
To mě konečně odkoplo za hranu. Udělal jsem všechno, abych hrál, držel jsem bolest, ale najednou jsem nemohl. Odhlásil jsem se z Wimbledonu. Bolest v kolenou byl jasný důvod, ale hlavní kořeny byly v mé mysli. Adrenalin vyschnul.“
Tenis jsem nikdy nezačal nenávidět
„Nikdy, ani v době největší krize, jsem nezačal nenávidět tenis, jak se to stává některým dalším hráčům. Nemůžete přece nenávidět něco, co vás živí, díky čemuž máte chléb a večeři na stole, co vám dalo všechno v životě. Musíte pracovat, ať se vám to líbí nebo ne, protože každý výpadek v tréninku je potrestán na kurtu. Pokud nemůžete jet na sto procent, je nejlepší dát si pauzu a počkat na návrat vášně.“
„To ticho, to vás udeří na wimbledonském Centr kurtu okamžitě. Neslyšně si driblujete s míčkem o travnatý povrch, nadhodíte si ho a trefíte. Slyšíte ozvěnu vlastního úderu. Klap, klap, klap, klap.
Tohle mi vyhovuje, atmosféra centru je dobrá pro můj tenis. Protože to, s čím bojuju nejvíc, je utišení hlasů v mé vlastní hlavě. Musím všechno zaplašit mimo svoji mysl a soustředit se jenom na ten míč, který právě hraju. Jestli jsem udělal chybu, jestli jsem začal myslet na výhru, jestli jsem dostal strach, musím na to zapomenout.“
Večer před finále Wimbledonu vařím celé rodině
„Finále Wimbledonu 2008 bylo největším zápasem mého života. Prohrál jsem dvě předchozí finále, vždy s Federerem, a hlavně prohra z roku 2007 mě zničila. Hodinu a půl jsem brečel v šatně, zklamání bylo strašné. Po roce jsem věděl, že ať přestane fungovat cokoliv, moje hlava nesmí.
Na takové zápasy se začínám připravovat vždy večer před nimi. Vařím večeře, což mi pomáhá srovnat si hlavu. Před finále 2008 jsem podával těstoviny s mořskými plody. Spát jsem šel ve tři čtvrtě na jednu, ale ve čtyři už jsem byl vzhůru a v devět jsem běžel na trénink. Uměl bych spát i déle, ale ten den jsem se cítil plný energie a sil.
O půl dvanácté jsem dokončil svůj poslední trénink na kurtu číslo 17 a šel jsem do šatny. Není velká, asi jako čtvrtina kurtu. Ale je úžasná. Dřevo, zelená barva, koberec na zemi a pocit, kdo všechno už zde seděl, to je neskutečné. Bylo tam úplné ticho. Mohl jsem se ponořit do svých rituálů.“
„K obědu byly těstoviny. Bez omáčky i čehokoli, co by mohlo způsobit nevolnost. Jen olivový olej, sůl a ryba. Pití: voda.
Hodinu před zápasem jsem šel definitivně do šatny. Federer už seděl na své dřevěné lavici jako vždy. Jsme zvyklí sdílet šatnu, nepovažujeme to za nic divného. Jenom kdysi a krátce jsme dělali všechno pro to, abychom jeden druhého vyvedli z míry, ale jsme přátelé. Rivalita může někoho dovést k nenávisti. Nás ne.
Vždycky jsem chápal, že rozdíl v talentu mezi námi je. Ale neviděl jsem ho nepřekonatelně velký, abych nepoznal, že když utiším svoje pochyby a strachy, mohu ho porazit. Po tom jsem právě toužil.
Vtipkovat nebo bavit se o fotbalu, jako děláme před exhibicemi, nepřicházelo v úvahu. To by on ihned prokouknul a mohl by si to vyložit jako známku strachu. Místo toho jsme si podali ruce, usmáli se na sebe a šli jsme ke svým skříňkám. Od té chvíle předstíráme, že tam ten druhý není.
Před velkými zápasy je moje mysl napnutá a křehká. Svoje rituály musím následovat v neměnném pořadí, jsou jako skládačka. Pokud by jeden díl nebyl na svém místě, vše se zbortí.
Čtyřicet pět minut před zápasem začíná poslední fáze, chladná sprcha. To je bod zlomu, stav, z něhož už není návratu. Pod ledovou vodou probouzím svoji sílu.
Od té chvíle jsem už jiný člověk. Aktivovaný. Jsem ve stavu, který psychologové popisují tak, že tělo ovládají čiré instinkty, jako rybu v proudu. Neexistuje nic než bitva. Poslouchám hudbu, ta mě úplně oddělí od světa.
Titín, můj fyzioterapeut, mi zabandážuje levou nohu, já si zatím připravuji všech šest raket. Začnu černým obvazem, pak na něho obalím ještě bílý. Nemusím u toho myslet. Už jsem v tranzu. Titín pokračuje druhým kolenem.
Pak se obleču, vrátím se do koupelny a namočím si vlasy, na které si dám čelenku. Dělám to pomalu, pečlivě, utahuji těsně. Dělám to kvůli vlasům, aby mi nepadaly do očí, ale taky je to gesto před bojem. Podobné jako sprcha.
Titín mi bandážuje prsty na levé ruce, kterou hrají. Náhle vstanu a začnu cvičit, aktivuji svoji výbušnost. Skáču, dělám krátké sprinty. Kroutím krkem, rameny, zápěstími, koleny. Nato jdu čůrat. Hodinu před zápasem chodím hodně často, někdy i šestkrát. To už je z nervozity.
Naposled zkontroluju rakety a vytáhnu si ponožky tak, aby byly úplně stejně vysoko nad úrovní tenisek. Na kurtu si sundám bundu, otevřu jednu láhev vody, pak druhou. Napiju se z jedné, pak z druhé. Láhve si dám pod nohy, diagonálně ve směru kurtu. Někdo tomu říká pověrčivost, ale s ní to nemá co dělat. Láhve tak dávám vždycky, ať vyhrávám nebo prohrávám.
Posledním bodem je pohled na tribunu na rodinu. Neusmívám se na ně, to nikdy nedělám, ale vědomí, že tam jsou, mě uklidní. Během zápasu už mám kolem sebe zeď. Moje rodina je beton, držící tu zeď pohromadě.“
Triumf ve Wimbledonu mě vysvobodil z vězení
„Vyhrál jsem první dva sety. Od toho třetího jsem začal podléhat tlaku, Mohl jsem Rogera dorazit, ale nedokázal jsem to. Strach mě ovládl. Byl to test morální odolnosti a já jím neprošel. Třetí set skončil v tie-breaku a tam mě Roger rozstřílel podáním. První šanci jsem zahodil.
Ve čtvrté sadě jsem za stavu 5:2 podával na titul. Cítil jsem svůj životní sen nadosah, a to byla chyba. Dosud adrenalin porážel nervy, nyní nervy ovládly všechno. Cítil jsem, jak stojím na hraně propasti. Nikdy jsem necítil nic podobného. Podání jsem nezvládl, zase jsme skončili v tie-breaku a zase ho vyhrál Roger. Dva dva na sety.
Pátý set, vedu 8:7. Rychle se začíná smrákat. Pokud bychom zase došli k nerozhodnému stavu, rozhodčí by asi zápas přerušil pro tmu, a to by pomohlo Federerovi. Věděl jsem, že musím vyhrát tento game, ať to stojí cokoliv. Poslední míč dal Federer do sítě a byl konec. Padl jsem na zem, ruce od sebe, pěsti rozpřažené, křičel jsem radostí. Euforie mě oplachovala a vysvobodila mě z mého vězení, které jsem prožíval celé dva týdny.
Strach z prohry, strach z výhry, frustrace, zklamání, špatná rozhodnutí, momenty bojácnosti, hrozba zase brečet ve sprše na zemi, to bylo všechno pryč. Nebyla to jen úleva, bylo to víc. Byl to nápor síly a pýchy, otevření emocí co jsem dusil nejnapjatějších 4:48 hodin života. Invaze čisté radosti.“
„Golf mám rád, protože v něm stejně jako v tenise hraje roli disciplína. Musíte zůstat v klidu, udržet nervy i pod tlakem. Potřebujete základ z talentu a musíte mít hodně tréninku, ale rozhodujícím faktorem je nenechat si jednou špatnou ranou rozložit celou svoji hru.
Prohry jsem nesnášel vždycky. Ať to byly karty, fotbal v garáži, cokoliv. Jsou to dva roky, co jsem doma prohrál partičku karet a všem jsem vynadal, že švindlují. To už bylo trochu moc, uznávám.
Nevím, kde se to všechno vzalo. Možná pozorováním strýce, jak hrál kulečník v baru. Tehdy jsem byl slaďoučký, malý chlapeček, začal jsem se měnit v malého démona, když hra začala.
Pokud jdu hrát golf, beru to vždycky natvrdo. Řeknu: nepřátelský mač, ano? Vím, že se mi přátelé smějí za zády, ale měnit to nebudu.
Schválně jsem během hry nepřátelský. Mezi ranami mám víc času než mezi údery na kurtu, ale nějaké vtípky nebo klábosení s dalšími hráči, to není můj styl. Dostal jsem takový recept od Tigera Woodse, od začátku do konce skoro nepromluvím. Pochválit jiného za dobrou ránu? Nikdy. Ostatní se zlobí, že jsem protivný. Je to tak.
Říkají mi, že na golfu jsem agresivnější než na tenise. Rozdíl mezi mnou a přáteli je takový, že mnozí z nich jsou lepší golfisté než já, sám mám handicap 11, ale já nevidím smysl hraní čehokoliv, pokud to nedělám na sto procent.“
Související články
