Jan Jaroch
12. prosince 2015 • 10:35

Trenérská legenda Korda slaví 80! Vzpomíná na Lendla i Kodeše

Autor:
TOP VIDEA
LIGA NARUBY: Škoda vs. Škoda, Theo Hušbauer a rozvážný hasič LIGA NARUBY: Škoda vs. Škoda, Theo Hušbauer a rozvážný hasič
JAK TO BYLO: Legenda Barcelony Kubala je v Klubu ligových kanonýrů JAK TO BYLO: Legenda Barcelony Kubala je v Klubu ligových kanonýrů
VŠECHNA VIDEA ZDE

Říkali mu „Státní“ podle názvu jeho funkce: státního trenéra reprezentace. Někdo měl dokonce privilegium oslovovat ho „Huňáč“, to kvůli bujnému porostu na prsou. Jeho rukama prošly snad všechny československé tenisové hvězdy. S Janem Kodešem vyhrál tři grandslamy, daviscupový tým dovedl k salátové míse v roce 1980. Ivan Lendl až po padesátce poprosil, zda by mu mohl tykat. Pavel Korda je skutečnou trenérskou legendou. Dnes slaví osmdesáté narozeniny.



Dodnes je vitálním chlapíkem, studnicí historek a pamětníkem nejslavnějších příběhů domácího tenisu. Cestou na rozhovor dobíhal autobus, jako by mu bylo dvacet. „A pak jsem do něj skoro nemohl nastoupit,“ směje se muž, jenž sám kdysi na Štvanici porazil Roda Lavera.

Kdo z tenistů, kteří vám prošli rukama, měl největší talent?
„Někdo je talent na techniku, jiný na fyzičku, další je zase urputný. Důležité je všechno tohle skloubit dohromady. Ale když se ptáte, tak vyložený tenisový talent byl Pavel Složil, takový skřítek, ale s báječnýma nohama. I Honza Kodeš byl talentovaný sportovec, měl ohromnou vůli. A mohl být ještě lepší.“

Jak to?
„Od přírody je levák, a kdyby hrál tenis levou, dokázal by podle mě ještě víc. Jenže on vzal raketu do pravé ruky podle starší sestry Vlastičky, se kterou já jsem hrával mixa. Znáte to, mladší sourozenec vždycky kopíruje staršího. Honza měl přitom skvělou levou nohu, hrával fotbal za Duklu Karlín a levačkou všechno trefoval, jenže pravačku měl na opírání. “

Zkoušel jste ho přeučit, aby hrál levou?
„To už nešlo, neměl jsem šanci.“

Jana Kodeše jste trénoval přes sedm let, jsou jeho tři grandslamy také vašimi největšími trenérskými úspěchy?
„Když mi před pěti šesti lety řekli, že jsem trenérská tenisová legenda, řekl jsem si, že je to vlastně pravda. Už na to mám věk, tak vám můžu říct, že mi to dělá dobře. Vždyť já jsem doposavad nejúspěšnější tenisový trenér Československa i České republiky. To se na mě nesmíte zlobit. Kotyza (trenér Petry Kvitové) má třeba dva Wimbledony, ale já jsem s Kodešem vyhrál Wimbledon, dvakrát Paříž, odkaučoval jsem 42 Davis Cupů, 31 z toho jsme vyhráli. Od jejích desíti let až do šestého místa na světě jsem dělal Reginu Maršíkovou, trénoval jsem i Pavla Huťku. Pořád jsem byl v jednom kole, tak nějak jsem si neuvědomoval, co se všechno podařilo. Ale od chvíle, když jsem v roce 2010 skončil na svazu, to vnímám víc. “

Jste známý především jako trenér, ale svého času jste byl také druhým nejlepším tenistou v republice.
„K tenisu mě přivedla máma. Byla v Pardubicích krasobruslařkou, ale udělala si dva těžké výrony a dala se na tenis. Její tatínek byl velkoobchodník, v Pardubicích postavil velké krematorium. Když jsme se přestěhovali do Prahy, chodila hrát na SIA, což byl Společenský klub inženýrů architektů. Tam jsem sbíral inženýrům míčky za dvě koruny na hodinu, a tak jsem se naučil tenis. Můj táta z toho ale moc radost neměl. Chtěl, abych hrál fotbal a mladší brácha (o pět let mladší Petr – otec Petra Kordy, šampiona Australian Open) taky. Fotbal jsem hrál ještě za žáky i dorost Slavie. Viděl jsem tam trénovat Bicana. Velký zážitek! Jenže já levou moc kopat neuměl a tenis se mi zalíbil víc.“

A v něm jste se vyšvihl mezi nejlepší v republice.
„Pomohlo mi, že mě asi v šestnácti maminka přivedla k tanečnímu mistru Landovi do Lucerny, což mi prospělo i do tenisu. Vydržel jsem tam dlouho, nakonec jsem dělal panu Landovi i asáka. To byla skvělá pohybová průprava. Stejně jako basket, v něm jsem to dotáhl až do druhé ligy za Spartak Dejvice. Hrával jsem křídlo, na pivotu byl Honza Kukal (další úspěšný tenista a trenér).“

Jak vypadal život předního tenisty na začátku 60. let?
„Dělal jsem zeměměřičskou průmyslovku, pak jsem kreslil mapy. Povolili mi dělat od šesti do dvou, v půl třetí jsem byl na Štvanici, pokropili jsme si centr a do večera jsme trénovali. Chodili jsme i na Klamovku, tam jsem měl tehdy jako druhý hráč republiky a daviscupový reprezentant dvakrát dvě hodiny týdně. To když teď někomu řeknu, jenom se směje. Ani v práci jsem neměl úlevy. Naopak. Dělal jsem na normy, a coby reprezentant jsem musel dělat o deset procent víc než ostatní. Do práce jsem vstával za deset minut pět. Když jsme hráli Davis Cup s Egyptem v šedesátém druhém, dostal jsem volno až od středy. Nikdy jsem ani neměl svého trenéra.“

Vítězové Davis Cupu z roku 1980. Pavel Korda druhý zleva.Vítězové Davis Cupu z roku 1980. Pavel Korda druhý zleva.

I vaše hráčská kariéra měla ale své vrcholy, že? Třeba jste na Štvanici porazil v roce 1961 Roda Lavera.
„Tehdy se hrály zápasy Prahy proti Sydney nebo Melbourne, už nevím. S Laverem to bylo 6:2, 6:4. A on za tři týdny vyhrál Wimbledon. Jenže já měl divný forhend, držel jsem raketu jako při bekhendu a strašně mi to šlo proti levákům. Nikdy jsem s žádným neprohrál. Seřízl jsem jim čop do bekhendu a šel na síť. Laver mě zkoušel lobovat, ale já měl výbornou smeč zalamovačku. Takhle jsem dostal i další – Frasera, Kuhnkeho. Piličovi jsem dal ve Splitu jednou takovou lekci, že mi pak při každém setkání nadával. Hodně si považuju taky titulu z devětapadesátého v Linci. Vyhrál jsem mezinárodní mistrovství Rakouska, dostal pět tisíc šilinků a koupil si oblek, ve kterém jsem se pak ženil.“

Byl to s Laverem váš největší zápas?
„Za svůj největší zápas považuju Davis Cup z roku 1961, kdy jsem prohrál pětiseťák s Němcem Wilhelmem Bungertem. Vyrovnal jsem z 0:2 na 2:2 a poprvé jsem zažil standing ovation. Dostával jsem už křeče, sběrači mi museli jít na Strossmayerák koupit francovku, aby mě namasírovali. Pátý set jsem odehrál v kómatu, nic si z něj nepamatuju. Až pak mi vyprávěl můj pozdější svěřenec Honza Kodeš, který v tom zápase sbíral míčky, že jsem vedl ještě 5:4 a 30:15…“

Od roku 1970 jste byl ve funkci státního tenisového trenéra. Zblízka jste sledoval kariéru mladíka jménem Ivan Lendl.
„Ale pozor, Ivana jsem nikdy netrénoval. Znám trenéry, co se holedbají tím, že Lendla vedli, jelikož ho potkali na NHKG v Ostravě, ale nikdy ho netrénovali. Já taky ne. Měl jsem ho ale v reprezentačních výběrech, poprvé jsem ho viděl v jeho šestnácti. Běhal stovku za patnáct nebo šestnáct. A vláčel levou nohu za sebou. Neuměl běhat. A to jsme běhali stovku v Nymburce v tunelu, boty měl dobré. Ale naučil se to. Ivan byl ale nesmírně inteligentní po tátovi. Uměl se strašidelně soustředit a vyždímat ze sebe všechno. Zažil jsem zápasy, že přišel ze sprchy a stačilo do něj šťouchnout prstem a on by upadnul. V tom měl velký talent – umět se přemoct, vyždímat se. Někdo při první potíži poleví, on ještě víc zapnul. V tomhle by mohl být lepší Berďa. On je hodný kluk, ale mentálně měkký. Takový prostě je. Neumí se vnitřně zdravě nakrknout, aby do míčů šel. To kdyby uměl, bude určitě lepší.“

Lendla ale především tvrdě cepovala maminka Olga.
„S Olinkou jsem hrál už finále pardubické juniorky v mixu. Skvělá ženská, ale na Ivana byla až sadisticky přísná. Měl jsem ho v týmu pro Královský pohár. Hráli jsme v Chrudimi a na zápas se přijeli podívat i jeho rodiče. Ještě jsem jim mával na rozloučenou a Ivan mě pak vzal k sobě do pokoje, kde byla srovnaná skříň s oblečením. K tomu mě donutila máma, říkal mi. A najednou dostal šok, vyházel všechno oblečení a začal do něj kopat. Ihned jsem mu řekl, ať to zase srovná. Za deset minut to udělal. Byly momenty, kdy byl na mámu hodně nakrknutý, ale já Olinu nemohl shodit.“

Později však Lendl uznal, že bez máminy přísnosti by to tak daleko nedotáhl.
„Řekl mi to na vyhlášení mistrů světa v Paříži v restauraci na Champs Elysées. Seděl jsem tam vedle Kurnikovové. No a najednou se otevřou dveře, tam Ivan ve smokingu, zrovna přiletěl helikoptérou z Londýna. Uviděl mě u stolu, přistoupil a měl ke mně desetiminutový monolog. Jak já byl rudý. Říkám: Ivane, dyť na tebe všichni čekají. On na to: Státní, až tam přijdu, tak teprve můžou začít. Tehdy mi poprvé řekl, že kdyby na něj nebyla máma tak přísná, tak by nebyl nikdy první hráč světa. A má pravdu. Víte, Ivan býval hodně zaťatý, ale je to skvělý chlap. Když mu bylo asi 51, hrál exhibici na Spartě, já tam šel s manželkou. Byl to už úplně jiný Ivan Lendl. Sedli jsme si spolu, kouká na mě a říká: Huňáč, tak mi mohl říkat jen on a Tomáš Šmíd, jelikož jsem byl trošku víc chlupatej na prsou. Ostatní mi říkali Státní. Tak mi říká: Huňáč, můžu vás o něco požádat? Je mi 51 roků, Huňáč, můžu vám tykat? Polilo mě horko a poprvé v životě jsem viděl Ivana takového příjemně dojatého. Odjel do Ameriky a nějaký čas mi pak dvakrát týdně volal, aby mi mohl tykat.“

Pavel Korda porazil během hráčské kariéry i Roda LaveraPavel Korda porazil během hráčské kariéry i Roda Lavera
Znal jste i mladou Martinu Navrátilovou?
„Ta s námi chodila na fyzičku. Hráli jsme fotbálek tři na tři v Podolí v tělocvičně na plavečáku. Na něj chodila i Martina a nádherně kopala levou nohou. Na fyzičku jsem si vždycky dohlížel sám. Jenže se mi stalo, že se Jirka Hřebec, který byl bohém, vrátil z Ameriky a Pavel Huťka si do něj rýpnul: vítáme tě z Ameriky, už tě taky klofl i, budeš dělat fyzičku. A od té chvíle jsem Jirku na fyzičce neviděl. Chodil sám na Rudou hvězdu s atlety. Ale kdybych tam přišel já, ani by se nehnul.“

Neměl rád autority, že?
„Jirka byl zvláštní, ale výborný kluk. Na Davis Cup neměl sako, nosil plátěný kalhoty. Vlasy měl dlouhé až na lopatky, ale kdybych mu nařídil, že se má ostříhat, tak by nechal tenisu. Nikdy jsem žádnému hráči ani hráčce nic nenařizoval, protože to se pak zapřou. Musíte je přesvědčit o tom, aby to udělali, že sami chtějí. A to se mi dařilo. Celých 41 let, co jsem byl zaměstnancem svazu.“

Nikdy jste se nepohádal s hráčem?
„Akorát s Frantou Pálou, když byl nastupující junior. My ze Štvanice jsme hráli na Spartě. Noc předtím jsem dostal žaludeční katar a ráno v deset šel hrát s Pálou. Dal jsem mu v prvním setu, když jsem ještě mohl. Pak jsem ale sotva doběhl stopbal a padal vyčerpáním do sítě. A on na mě volal: No jo, reprezentant tady markýruje pády. Tehdy jsem poprvé a naposledy v životě hodil přes celý kurt raketu. Pak jsme se s Frantou v šatně dost pohádali. Ale zase jsme se udobřili. “

Jaký byl Tomáš Šmíd, váš další slavný svěřenec v Davis Cupu?
„Nesmírně talentovaný kluk, hrál výborně fotbal, lyžoval, jelikož jeho tatínek byl profesorem tělocviku v Plzni. Tomáš uměl vlastně všechno, ale nebyl tréninkový typ. Šel trénovat, vzal si dorostence, dal mu dvakrát 6:2 a odešel. Jenom při Davis Cupech trénoval všechno, co ostatní, a vždycky pak tři, čtyři další turnaje hrál nesmírně dobrý tenis. “

Pocházíte ze slavné tenisové dynastie Kordů. Ironií osudu jste ale nikdy netrénoval svého synovce Petra, šampiona Australian Open 1998.
„Já byl tehdy jako trenér v Lucembursku, Petra naučil tenis můj brácha. A bráchu jsem naučil hrát tenis zase já. Bylo mi asi šestnáct, na něm jsem si poprvé zkoušel trénování.“

Řekl byste, že existuje česká tenisová škola?
„Určitě. Jsme inteligentní národ, i když i věci, co děláme dobře, si někdy sami zmrvíme. Měli jsme a máme spoustu skvělých metodiků, naše hra je celodvorcový tenis. I proto se mi tak líbí Federer, nejlepší hráč všech dob. I kdyby Djokovič vyhrál víc grandslamů, bude pro mě až druhý. A víte proč? Protože on chodí na síť jen podat ruku. Náš tenis byl a i teď je skvělý. Vezměte si jen Petru Kvitovou, Šafinu, Berďu, Fed Cupy, Davis Cupy. Jsme nesmírně šikovný národ a zaplať pánbůh, že nám to v tenisu zůstalo. Snad jsem k tomu taky trochu pomohl.“

Pavel Korda (narozen 12. prosince v Pardubicích)

Coby hráč dokázal porazit i Roda Lavera, Neala Frasera či Nikiho Piliče, daviscupový reprezentant (bilance 5:5). Daviscupovým trenérem v letech 1970-81 (bilance 31:11 včetně titulu v roce 1980). Jana Kodeše dovedl jako kouč ke třem grandslamovým titulům, Reginu Maršíkovou dotáhl na šesté místo světového žebříčku, vedl i Pavla Huťku, Vladislava Šavrdu. Celkem jedenáct let působil coby trenér v Lucembursku.

Vítězové Davis Cupu 2012 se šampiony z roku 1980. Pavel Korda uprostřed mezi Radkem Štěpánkem a Janem Kodešem.Vítězové Davis Cupu 2012 se šampiony z roku 1980. Pavel Korda uprostřed mezi Radkem Štěpánkem a Janem Kodešem.

 

Témata:  sportteniskordalendlKodešnavrátilová