Růžička o tátovi: Jsou věci, přes které nejede vlak. Jak mu chybí maminka? Co láska k hokeji?
Mladej Růža. Označení, které se s ním táhlo celou kariéru. Ukončil ji už ve 33 letech právě proto, že mu lezlo krkem srovnání se slavným tátou? A jsou teď spolu vůbec v kontaktu? O tom všem otevřeně vypráví v dalším dílu podcastu Branky, děti, rodiče teď už bývalý hokejový útočník Vladimír Růžička, syn legendárního hráče i kouče, kapitána z Nagana. „Na ledě jsem ho vždycky bral jako trenéra,“ vykládá mistr extraligy se Slavií. V upřímné zpovědi vzpomíná i na maminku Evu, která zemřela před devíti lety. A jak se změnil vztah s tátou, který si našel novou známost?
Rozhovory v poslední době s díky odmítá. Během kariéry si jich užil dost, neustále kolem něj bylo živo... Chce už mít klid. Ale pro iSport udělal výjimku a kývnul na nabídku se podělit se svými zkušenostmi v podcastu o světě dětského sportu.
V roce 2008 vyhrál ligu, se Slavií má další čtyři medaile. Vypracoval se v uznávaného centra, ale nikdy se nezbavil tíhy slavného jména.
V zákulisí se rozebíralo, že má protekci, jeho výkony byly pod mikroskopem. „Nemyslím si, že jsem kariéru měl díky tátovi. Někdo ti může pomoct, ale stejně si to na ledě musíš uhrát sám,“ říká Růžička, který otevřeně popisuje i to, jak ho táta v mládí cepoval.
Na to nedá dopustit, jeho dril bral jenom v dobrém. I to, když na něj zvýšil hlas. Věděl, že to dělá s láskou.
„Už jsem dospělý, takže na něj nikdo snad už nemůže zavolat sociálku,“ směje se 36letý útočník, který kariéru zabalil už před třemi lety. „Jsem mu za všechno vděčný, pokud jde o hokej. Bylo řvaní, kolikrát i slzy. Ale já nebral slzy tak, že je na mě táta zlej. Brečel jsem spíš kvůli tomu, když se mi nedařilo. Nebo když jsem nedal gól, protože jsem chtěl být nejlepší. Ale vztah to vůbec neovlivňovalo,“ vybavuje si vyhlášený technik, jenž po tátovi zdědil mimořádně šikovné ruce.
Kontakt s otcem? Víme o sobě, voláme si a to je všechno
Vztah se změnil poté, co téměř před deseti lety zemřela milovaná maminka Eva, která byla tmelem rodiny. Oblíbená dáma byla populární v celém hokejovém prostředí.
„Není den, abych si na ni nevzpomněl,“ popisuje Růžička a má při tom vlhké oči. Na předloktí má vytetovaný maminky podpis.
Není žádným tajemstvím, že si jeho táta našel brzo přítelkyni s nevalnou pověstí, což syn nelibě nese… A už s ní má novou rodinu.
Jak to tedy ovlivnilo jejich vztah?
„V nějakém kontaktu jsme, není to úplně na každodenní bázi. Ale víme o sobě, voláme si. To je asi tak všechno. Už se o tom napsalo dost, lidi si asi dokážou sami dát nějaké souvislosti dohromady. Krev není voda. Prostě je to pořád můj táta. Ale jsou věci, a on to ví, přes které nejede vlak,“ říká syn jednoho z nejlepších útočníků v československé historii.
Růžička v podcastu popisuje i to, jak se jim dařilo v Chomutově působit poté, co v osobní rovině nastal rozkol.
„Pomohlo, že na ledě to byl vždycky trenér. V tu chvíli pro mě nebyl táta,“ popisuje někdejší mládežnický reprezentant.
Tátovi přeje, ať je šťastný. On sám je. Má skvělou rodinu, podporující manželku, mimochodem někdejší mistryni světa ve sportovním aerobiku, dvě zdravé děti. Osmiletý syn je talentovaný fotbalista. Zdá se, že s velkou budoucností… Sportovní geny se nezapřou.
„Hlavní je, že ho to strašně baví,“ popisuje hrdý táta, jenž miluje Messiho.
- A proč skončil s kariérou tak brzy? Proč už ho hokej přestal bavit?
- Proč z hokeje vymizela radost a proč by hráči potřebovali větší jmenovky?
- V čem nejvíc mu chybí maminka?
- Proč učí prvňáčky tělocvik?
O tom všem mluví Vladimír Růžička v podcastu Branky, děti, rodiče z dílny iSportu. Vedle Šárky Strachové, tradiční průvodkyně, ho vyzpovídal i Zdeněk Janda, dlouholetý redaktor deníku Sport a webu iSport, který mapoval jeho extraligovou kariéru od té doby, co v šestnácti začínal ve slávistickém áčku.
