Rezek o zákulisí barážového dramatu: Gól na 2:2 byla moje chyba. Co na něj řval Nedvěd?

Byl čtvrtek, republika se stále vzpamatovávala z barážových nerváků. Někteří fanoušci ještě měli kocovinu. Jan Rezek už byl po mítinku se skautským oddělením Teplic, zároveň si dělal přípravu na sobotní ligový duel s Plzní. „Baráž na mě ale furt útočí,“ usmívá se bývalý reprezentační útočník.

Česko je na mistrovství světa. Co vás nejvíc dostalo?
„Člověk v kariéře něco zažil, ale s tak neskutečnou atmosférou na stadionu jsem se ještě nesetkal. Troufnu si to srovnat s top soutěžemi. Vážně to bylo neuvěřitelný. A samozřejmě euforie po zápasech. Přesně proto hrajeme fotbal.“

Došlo i na slzy?
„Slzy byly. (usměje se) Víte, já opravdu věřil, že se to celé povede. Už od listopadu, kdy jsem měl šanci být u nároďáku. Vizualizoval jsem si, že to takhle dopadne. A když jsem viděl, jak jsou kluci soustředění, nastavení... Přitom dostávali obrovské množství informací od trenéra Koubka, taky od nás. Poradili si fantasticky. Před Dánskem jsme řešili změnu rozestavení, trenér si zavolal starší kluky, jakousi radu starších. My i oni si k tomu řekli svoje, trenér to přijal. Tak by měl fungující tým vypadat. Pak jsme si to vyzkoušeli na tréninku, ale nefungovalo to. Čili jsme se zase vrátili k původnímu modelu, který trenér Koubek navrhoval na začátku. Kluci to pochopili. Sami viděli, že to, co chtěli oni, nefunguje. Ono by to šlo, ale museli bychom mít víc času, nikoliv pouze jeden trénink. Ve finále se ukázalo, že taktika na Dány byla správná.“

Kdo je v radě starších?
„Účastnil se Tomáš Souček, Patrik Schick, taky Čóro (Tomáš Chorý), samozřejmě Láďa Krejčí a Lukáš Provod.“

Vladimír Darida ne?
„Jasně, ten na mítinku seděl taky. Na něj bych zapomněl.“

Zpátky k emocím. Kdy vás přemohlo dojetí?
„V napětí jsem byl, když Dánové vyrovnali. Měli neskutečný tým, obrovská kvalita byla na jejich straně. Jakmile se zápas dostal do penalt, už jsem věřil. Drželi jsme se za ramena, kluci po každém nezdaru soupeře vyskočili. Já zůstal stát, neradoval jsem se, byl jsem v klidu. Věděl jsem, že to přijde. Po Sáďově penaltě jsem myslel na svého taťku, který už u toho nemohl být... V tu chvíli to vyšlo ven. Naměkko jsem rozhodně nebyl jediný, rozhlédl jsem se okolo sebe a slzelo nás hodně. Na Letné byla i rodina, o to byl postup sladší.“

Myslel jste na otce, což je jistě nesmírně silná emoce. Co vám ještě běželo hlavou?
„Je pro mě těžký o tom mluvit, zase mi to trochu najíždí. (odmlčí se) Člověk o postupu na mistrovství světa sní jako kluk. Koukali jsme na Pavla Nedvěda, na partu těch kluků okolo něj, když hráli na šampionátu v Německu. Teď ještě nedovedeme docenit, co se nám povedlo, ale náš fotbal to zase zviditelní, úspěch mu pomůže. Fanoušci si postup hrozně užívali. Den po zápase jsem koukal na sociální sítě. Viděl jsem fanouškovské příspěvky. Je to krásný.“

Zmínil jste Pavla Nedvěda. Také svým dílem přispěl k postupu?
„Bezpochyby. Byl pořád s námi, zajímal se. Vyptával se na standardní situace, rozebírali jsme to společně. Měl nesmírně důležitou roli. Při zápase s Dánskem stál mezi střídačkami a řval na nás, ať tomu věříme.“

Asi jste vypadali malinko bez víry.
„To ne, my tomu pořád věřili. Ale Pavel to na nás pořád křičel. Dodával nám sebevědomí, odvahu. Já se na něj otočil a řvu: ale my tomu věříme! (rozesměje se) Bylo skvělý vidět, že je s námi. Že s týmem doslova dýchá.“

Mezi lavičkami strávil celý zápas?
„To nevím, já si ho všimnul snad ve druhém prodloužení. I Zdeněk Grygera tam byl.“

Jaké byly oslavy?
„No, umíme za to vzít daleko víc. (rozesměje se) Ze stadionu jsme odjížděli