Po neúspěchu v MotoGP to vypadalo na konec kariéry. Lukáš Pešek ale velké zklamání překonal a po dvou letech je zpět v akci. A pořádně nažhavený. Devětadvacetiletý jezdec našel novou motivaci. Trénuje výjimečný talent, navíc začal i závodit v seriálu superbiků. „Cítím se silnější a ve skvělé formě,“ pochvaluje si jeden z nejlepších českých motocyklistů.
Musel na sobě dřít, aniž by věděl, jestli má před sebou budoucnost. K překonání všech těžkých chvil mu pomohl také pes šampion Lambo. Stala se z nich nerozlučná dvojka, která výrazně boduje na sociálních sítích. I díky tomu si Lukáš Pešek vytvořil podobnou image, jakou se ve formuli 1 může pochlubit Lewis Hamilton se svým psem CoCo. „Akorát mi k němu chybí několik stovek miliónů,“ směje se Pešek.
Pořídil jste si italského chrta, což v Česku není zrovna tradiční plemeno. Co vás k tomu vedlo?
„Moc se mi tahle rasa líbila. Chtěl jsem nejen netradiční plemeno, ale i „kámoše“, který se mnou bude chodit běhat.“
A stačíte mu? Pokud vím, tak před rokem na závodech na Slovensku překonal letitý rekord ve sprintu.
„No, radši jezdím autem a natáčím si ho, jak pěkně běhá. Kdo se na něj chce podívat, jaký je to rychlík, může se podívat na můj facebook. Je vážně rychlý.“
Kdo přišel s nápadem přihlásit Lamba do chrtích závodů?
„Já sám. Už od začátku jsem věděl, že bude závodit. Tihle psi to mají v krvi. V podstatě neumí chodit normálně a pořád jen rychle běhají.“ (směje se)
V čem vám pomohl překonat krizi?
„Vlastně ve všem. Pes mi vždy pomůže, když jsem sám a smutný. Je to nejlepší parťák na světě. Nikdy nezklame. Navíc je úžasné, jak dokáže vycítit, co zrovna prožíváte.“
S profesionálním ježděním jste skončil v roce 2013, co jste do té doby dělal?
„Nic, snažil jsem si život užívat. Už jsem nechtěl jezdit. Řekl jsem si, že už to stačilo. Dokázal jsem si to nejcennější a to jet MotoGP, což byl můj celoživotní sen. Po neúspěchu jsem prohrál sám se sebou a už jsem neměl sílu jít dál. Nebavilo mě to. Byla to pro mě rutina a ne zábava. Jediný sport, který mě potom dostal, byl golf. A jediné, co jsem měl společného s motorkami, bylo trénování malých dětí.“
Naplno se věnujete třináctiletému Oliveru Königovi, který patří k velkým nadějím českého motocyklového světa. Jak jste na sebe narazili?
„Ještě před ním jsem pracoval s jedním jezdcem, ale tam jsme se nepohodli s rodiči, takže to skončilo. A nějak jsme se v té době našli s Oliverovými rodiči. Teď už můžu klidně říct, že je produkt mé práce, který funguje a může to pokračovat do budoucna. Pokud tedy nezlenivý a bude mít pořád takový tah, jaký má doteď.“
Pokud mám správné informace, díky Königovi jste se dostal k vaší současné stáji BMW Motorrad Czech. Je to tak?
„Ano. A byla to neuvěřitelná shoda náhod. Během ježdění na závody s Oliverem mě oslovil majitel stáje, jestli se nechci svézt. Dal mi nabídku, kterou jsem ale tehdy hodil za hlavu. Když jsme pak byli v Brně, tak mě udělal další návrh. Souhlasil jsem, že se svezu. A byl jsem zpět. Potom mě přemluvili, abych s nimi jel na závody. Zkusil jsem trénink a už jsem nemohl říct ne. Šel jsem do toho po hlavě.“
To vypadá, že váš návrat byl úplně pohodový?
„První víkend jsem si trošku vytrpěl, protože jsem neměl fyzičku, nebyl jsem rozjetej. Ale i tak jsem získal nejdřív pět a podruhé dva body, což bylo hodně slušné. Od té chvíle jsem na sobě makal a začal i vyhrávat.“
Kdyby vám někdo nabídl možnost vrátit se zpět do nejprestižnější soutěže MotoGP, přijal byste tuhle výzvu?
„Co se týká formy, tak si myslím, že bych to zvládl. Cítím se dokonce lépe než před startem v roce 2013. Navíc spoustu věcí jsem si v hlavě srovnal. Přesto bych však o tom dlouho přemýšlel, než bych kývl. Už nikdy bych totiž nevzal špatnou nabídku.“
Jezdíte teď superbiky, jaký je momentálně váš cíl?
„Můj cíl je jezdit závody a mít z toho radost, což bych v MotoGP neměl.“
Proč ne? Bál byste se dalšího neúspěchu?
„Kdybych dostal motorku, kterou jsem měl v MotoGP, tak na té úspěch udělat nejde. A kvalitní stroj pro dobré úspěchy mi nikdo nenabídne, protože za mnou nejsou desítky milionů sponzoringu. Takže určitě se nebudu hnát někam, kam v uvozovkách nepatřím.“
Je jasné, že se v profesionálním motorismu točí astronomické částky. Spočítal jste někdy, na kolik vás vyšla dosavadní kariéra?
„Moje kariéra se pohybovala v řádu stovek milionů.“
Dokážete si představit, že se závoděním jednou definitivně skončíte?
„Jasně, jednou skončím, ale u motorek vždy zůstanu v jakékoli pozici. Mám tým s mladým Königem, s nímž jsme letos vyhráli evropský titul a určitě spolu budeme pokračovat dál. Teď mám tedy v hlavě jenom závody. Poprvé v životě jsem si vyzkoušel závody 24h mistrovství světa, což mě moc bavilo. Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu, ale hodně rychle jsem se adaptoval. Měl jsem kolem sebe dobrý kluky i jezdce. Člověk si v takovém závodě sáhne na dno svých sil.“
Muselo to být velice náročné zvládnout čtyřiadvacetihodinovku. S kým jste působil v týmu?
„Byl tam se mnou Marcus Reiterberger, mistr Německa v superbike, a taky Angličan Bastian Mackels, který jezdí superbiky do pátého místa. Jeli jsme za tovární tým BMW, takže tlak na nás byl. Jenomže bez tlaku to snad ani nejde. Bylo vidět, že každý z nás chce udělat výsledek a to nás hnalo.“
A šampionát jste zvládli slušně. Získali jste šesté místo, což byl pro jistě vás velký úspěch.
„A to jsme měli ještě problémy s motorkou, když jsme hned na začátku ztratili dvě kola. Během dvaceti hodin jsme se ale dostali z posledního místa až na druhé. Pak nás před koncem postihly další komplikace, ale udrželi jsme to. Přes všechno, co nás potkalo, to byl nejlepší úspěch, co BMW mělo.“
Takže by teď mohla přijít další smlouva, co říkáte?
„Kéž by! Bavilo by mě to a zapadlo by to do všeho. Ale pořád říkám, chci jet v továrním týmu, kde je největší podpora a jede se na výsledek. Ne že pojedu za někoho s tím, že se jen zúčastním. To by mě nebavilo.“
