Zdeněk Haník
20. října 2017 • 15:21

Volejbalový úspěch Čechů na ME? Hráče jsme vyvedli z jejich komfortu, přiznal trenér

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Je nedotknutelnost Třince pryč? Dynamo a Spartu táhnou schovaní lídři. Překvapí Litvínov?
Spor o Kováče: kouč budoucnosti a opravdová trefa, nebo jen bublina?
VŠECHNA VIDEA ZDE

V době mezinárodního pogromu v kolektivních hrách, kdy se na české kluby i nároďáky řítí jedna studená sprcha za druhou, zapůsobila hra volejbalistů na mistrovství Evropy v Polsku jako živá voda. Nejen výsledkem, poněvadž 7. místo je nejlepším umístěním od roku 2001, ale především herním projevem, po němž i mnozí nevolejbalisté konstatovali: „Volejbal je pěkná hra“. U vesla týmu stál Michal Nekola, který se do nezáviděníhodné situace dostal po nečekané rezignaci španělského trenéra Falascy před čtyřmi měsíci. Zvládl to.



Michale, známe se dlouho, budeme si tykat. Věřil jsi od začátku, že je možné takový výsledek uhrát?
„Prvotní cíl byl samozřejmě postup ze skupiny. To jsme všichni chtěli. Takový tajný sen byl samozřejmě vyhrát postup do čtvrtfinále, což se už dlouho nepodařilo. Kluci si za tím šli hodně důrazně.“

Potřebovali jste hráče nějak motivovat? Nebo byli namotivovaní sami vnitřně?
„Měl jsem takový pocit, že po nepodařené kvalifikaci mistrovství světa v Karlových Varech mají touhu to odčinit. Udělali jsme pár změn, museli jsme dát nějaký nový impuls a směr tomu týmu. Vyměnili jsme kapitána a změnili hráčům pokoje, abychom je trošku vyvedli z té jejich spokojenosti nebo z vyjetých kolejí.“

Cože? Vy jste jim určili, kdo s kým bude na pokoji?
„Rozházeli jsme je na pokojích, takže nebyli ubytovaní tak, jak jsou zvyklí. Takže jsme je vyvedli z jejich komfortu a snažili jsme se, aby spolu trošku víc komunikovali a začali o volejbalu i o životě přemýšlet trošku jinak.“

To je dobré, to se mi líbí. Když jsi dostal zprávu, že odchází trenér Falasca tři měsíce před klíčovou akcí sezony, co tě napadlo? Překvapilo tě to, nebo už jsi měl nějaké signály?
„Neměl jsem absolutně žádné signály a bylo to pro mě velké překvapení. Dozvěděl jsem se to před posledním utkáním Světové ligy proti Holandsku, že po něm končí. Snažil jsem se soustředit na zápas, který byl před námi, a potom jsme samozřejmě rozvířili debatu. Byl jsem zaskočený, protože se mi zdálo, že spolupráce se vyvíjela velice dobře, že celý tým fungoval. Myslím, že hlavní příčinou byl neúspěch v kvalifikaci MS. Přitom předcházející sezonu jsme celou projeli jako nůž máslem. Hráli jsme výborně, manšaft se dal dohromady. Vytyčil se směr, kterým tým šel, a myslím si, že si to hráči vzali za své. Je škoda, že se to po jedné kvalifikaci rozpadlo.“

Bylo působení trenéra Falascy v Česku přínosem?
„Jednoznačně. Za vším, co udělal, vlastně stojím. A myslím si, že udělal strašně moc pro tenhle tým. Z práce, kterou tady odvedl za rok a půl, jsme těžili a navázali na spolupráci, která probíhala předtím. Udělali jsme minimum změn v přípravě a myslím si, že se to odrazilo na mistrovství Evropy.“

Jak vlastně vnímáš časté působení zahraničních trenérů v Česku?
„No… Asi se do Česka brali proto, že mají více zkušeností a pohybují se v lepších sférách, v lepším volejbale, v lepších soutěžích. Mám takový dojem, že se přivedli proto, aby se někam nároďák posunul, a vůbec volejbal u nás.“

A posunul se?
„Myslím, že je to teď vidět, že se pracuje velice dobře. Doufám a věřím, že to směřuje dobrým směrem.“

Když jsi dostal nabídku, že budeš prvním trenérem nároďáku, dostal jsi strach?
„Abych řekl pravdu, tak prvotně… Ne že bych se zalekl, ale obavy tam byly. Je to přeci jenom jiná práce, nová zkušenost. Ale pak jsem si řekl, že to je příležitost, která se nemusí opakovat, a obavy jsem vypudil.“

Kdo je v hráčském kádru skutečným lídrem?
„Teď jednoznačně Jakub Janouch jako nahrávač, který se stal hlavou a mozkem týmu. Určitě i Martin Kryštof, který uměl srovnat tým, uměl poradit, pomoct, zklidnit. Když to začalo bublat, tito dva hráči byli pro tým hodně důležití.“

Co bylo podle tebe hlavním důvodem, že naše týmy, i dobré týmy, se za těch 16 let nedostaly na mistrovství Evropy mezi osmičku?
„Nevím, jestli měly těžký los. My jsme teď měli schůdnější skupinu se Slováky. Ovšem když chcete někam postoupit, musíte porazit jeden tým z evropské špičky. A to se nám s Francií povedlo.“

Odpovídáš diplomaticky, zkus jít na dřeň. Proč jste vy silného soupeře porazili, a za 16 let se to žádnému týmu nepodařilo? Přestože v něm byli dobří hráči, v jednu fázi možná i lepší? Měli jsme přeci generaci, která byla čtvrtá na EURO 2001 a ve Světové lize 2003. A pak dlouhá léta nic…
„Já si myslím, že na MS 2010 odehráli velice dobrý šampionát, porazili i dobré týmy. Takže není pravda, že dlouhou dobu neukázali sílu. Ale nevím, jestli táhli za jeden provaz. Ze současného týmu jsem cítil, že si prostě jdou jednoznačně za svým cílem a udělali pro to strašně moc. Odřekli si spoustu věcí okolo volejbalu, v soukromém životě, nějakých radovánek. Pracovali, aby to dokázali.“

To je strašně dobrá zpráva! Když odhlédneš od vašeho výborného výsledku, kde vidíš pozici českého volejbalu v mezinárodní konkurenci střízlivýma očima?
„Špička se hodně rozšiřuje, konkurence je strašně velká a není jednoduché se v ní prosadit. Takže to vidím reálně kolem osmého až desátého místa v Evropě. Tam bychom se měli pohybovat, pokud se nám podaří udržet celý tým pohromadě.“

A podaří?
„Kryštof, Holubec, Mach skončili. Myslím si, že Martin Kryštof byl jeden z těch kamínků v mozaice, který byl strašně podstatný a bude těžko nahraditelný v nejbližší budoucnosti. Tam asi budeme mít trošku problém.“

Měl bych být ještě důraznější

Bavili jsme se o infiltraci zahraničních trenérů. Jací jsou čeští volejbaloví trenéři?
„Myslím si, že v současné době se snaží na sobě pracovat, vzdělávat se, sledovat zahraniční trendy, snaží se to vkládat do tréninků a posunout náš volejbal dál. Úroveň české ligy se zlepšila. Nejenom tím, že rostou hráči nebo že se přivedli cizinci, ale i tím, že trenéři na sobě začali víc pracovat. Snaží se nežít jenom z podstaty.“

Co jsou předosti a slabiny českých trenérů? Samozřejmě, každý jsme jiný, ale přeci jenom jsme Češi, jsme hravý národ, takže jsme jiní než třeba Němci.
„Těch trenérů volejbalu na vrcholné úrovni tady zas tolik není. A moc se v české extralize nemění. Myslím si, že by měli být občas přísnější na tréninku. Dodržovat nějaké mantinely, aby z toho hráči nevybočovali.“

Vyšší nároky?
„Vyšší nároky na hráče jednoznačně. Pracovat víc. Poznal jsem to teď i já, že se to vyplácí a že se tým posouvá dál. Prostě práce. Potom se to vrací zpátky během důležitých utkání. Co se neodpracuje na tréninku, tak se těžko ve hře najde.“

A přednosti našich trenérů?
„Myslím si, že jsou chytří, že umějí pracovat s informacemi a předkládat je hráčům. Je to tradice z minulosti a pokračuje to i v současnosti.“

Jaké jsou tvoje přednosti a slabiny?
„Zajímám se hodně o evropský i světový volejbal a díky tomu jsem se dostal takhle daleko. A slabiny? Možná bych měl být důraznější na hráče a držet je ještě víc v mantinelech.“

Byl jsem proti angažování druhého trenéra Demara, přestože cením jeho nesporné kvality, ale on je pro mě typický první trenér. Funguje vám to?
„Myslím, že ano. Martin se hodně uklidnil, i když je bouřlivák, a jak jsme začínali přípravu, párkrát se projevil. Ale postupem času začal dobře komunikovat s týmem, spolupracovat se všemi. Celý realizační tým fungoval výborně, takže jsem spokojený.“

Jak moc jsi ho nechal zasahovat do rozhodování?
„Má poradní hlas. Konečné slovo mám samozřejmě já. Ale on sám, když něco postřehne, řekne mi to a já pak se rozhodnu, jestli tu informaci využiju, nebo ne.“

Jak se vzděláváš?
„Snažím se studovat nějaké materiály, co přijdou zvenku. Pracuji s italskými časopisy, sjíždím všechny volejbalové weby v Evropě nebo i ve světě a snažím se vyhledávat i videa, různé tréninkové věci. Na semináře mi teď moc času nezbývá, protože jsem vytížený jak v nároďáku, tak v klubu. Rád bych měl víc času navštěvovat mezinárodní semináře.“

Co si myslíš o vzdělávání trenérů? Je lepší, když je to jako třeba v Americe, kde nemá NBA či NHL žádné licence, platí zákon trhu a trenéři se vzdělávají sami - anebo systém, který vítězí v Evropě, že jsou povinné licence?
„Každé má svoje. Klub neangažuje trenéra a nebude do něj investovat peníze, aniž by byl přesvědčen, že mu může pomoci. Nemyslím si, že si majitel klubu vezme někoho, kdo by nebyl prověřený. Přesto si myslím, že je dobré, že se tady nastavila nějaká metodika a snažíme se, nebo se svaz snaží pracovat a vzdělávat trenéry, aby se posunuli ještě dál.“

No ale třeba NHL a NBA prostě sází na to, že pokud trenér chce být dobrý, musí se sám vzdělávat.
„To je pravda, protože pokud trenér bude chodit na školení, aby tam byl jen fyzicky přítomný, nic mu to nedá a nikam neposune. Takže si myslím, že záleží hodně na každém zvlášť, jestli má touhu se vzdělávat a posouvat dál, nebo jenom žít z podstaty, že je prostě už zavedený trenér.“

Předpokládám, že stejně jako jiní trenéři prožíváš někdy strachy. Jak s nimi bojuješ?
„Těžko, těžko. Špatně se mi spí, nervozita před některými důležitými zápasy nebo sérií je velká. Snažím se to nedávat na sobě znát. Že jsem nervózní, asi nejvíc cítí rodina, ale těch situací už není tolik. Je to lepší, než bývalo.“

Jak s tím bojuješ, když už to přijde?
„Snažím se myšlenkami vrátit zpátky, co jsem udělal pro to, aby se povedlo to, čeho chceme dosáhnout. Takže pokud jsem přesvědčený o tom, že jsme udělali maximum, zklidňuji se. Nebývá moc situací, že bych něco podcenil.“

Žádná jóga, žádná psychofarmaka? Panák?
„Ne ne, žádné prášky. Možná večer někam vyrazit s manželkou a nemyslet na volejbal.“

V čem vidíš hlavní rozdíl mezi prací ligového a reprezentačního trenéra? Z hlediska trenérského přístupu.
„Myslím si, že ligový trenér má výhodu v tom, že může s týmem pracovat dlouhodoběji. Kdežto reprezentační trenér má maximálně šest nebo osm týdnů na to připravit družstvo na akci.“

Co to znamená?
„Trenér neví, v jakém stavu a rozpoložení mu hráči do nároďáku přijdou. Jak zdravotně, tak herně. A musí je přesto připravit výborně na akci. V klubu má prostě mnohem víc času.“

Co děláš jinak v Liberci a v nároďáku?
„Třeba posilovnu. Silový program se vyvíjí v Liberci delší dobu. Vrchol soutěže je mnohem dál než v reprezentaci. Takže času natlouct něco do manšaftu je mnohem víc během soutěže.“

A herně? Co se dá vůbec změnit za šest týdnů?
„To se člověk snaží vypilovat a vytáhnout z hráče maximum okamžitě. To znamená co nejrychleji nasypat do manšaftu co největší množství technicko-taktických věcí, posilovny. A postupně se zvolňuje tempo, stále se jede práce „v šestkách“, čili týmové věci na úkor individuálních. Systém, který jsme teď v nároďáku nastavili, jsme vlastně propracovávali na základě předchozí práce Falascy. Kluci už věděli, jak to je. To byla moje výhoda, že systém už byl nastavený.“

Je to v nároďáku víc o psychice?
„Letos i v loňském roce přišli vlastně všichni kluci připraveni velice dobře a s čistou hlavou, že chtějí reprezentovat, takže všechny tyhle věci byly mnohem snazší.“

Dá se podle tebe vůbec skloubit trenér reprezentace a trenér klubu? Je to dobrý model?
„Myslím si, že by bylo dobré, kdyby trenér mohl komunikovat s hráči nároďáku celoročně. Nebo za nimi jezdit víc i v průběhu sezony. Aby ta vazba byla silnější. A taky odezva, jak se trénuje, jak jsou na tom. Nevím, jestli je to možné v našich podmínkách, ale věřím, že je. Na druhou stranu, když trenér nebude trénovat celý rok, tak to není dobře. Měl by stále pracovat na tom, co umí, tak, aby to předváděl celý rok. Takže si myslím, že skloubit to jde, ale hlavně mít víc možností komunikovat s hráči nebo jezdit za nimi v průběhu sezony.“

Jak budeš sledovat hráče, když máš sám plnou hlavu ligy a Evropského poháru?
„Pokud budu pokračovat, byl bych rád, aby tohle byla třeba i práce asistenta. Ten by mohl jezdit a sledovat hráče, jak pracují a jak hrají v průběhu soutěže.“

Máš nějaký speciální trenérský fígl?
„Snažím se co nejvíc komunikovat s hráči, to je asi jediné. Snažím se s nimi mluvit co nejvíc, aby se někdo necítil odstrčený. Spolupracovat se všemi stejně nebo být přísný na všechny stejně.“

Jdeš třeba s hráčem na kafe? Jeden na jednoho?
„I tak, ano. Když je nějaký problém, nebo když cítím, že něco nefunguje, snažím se to řešit hned. A nenechat to vyšumět nebo nechat plavat.“

Jseš s nimi kamarád a oni s tebou?
„Neřekl bych kamarád. Řekl bych, že se snažím pracovat se všemi hráči tak, abychom směřovali společně k cíli. Jestli k tomu je kafe brané jako kamarádství, tak…“

Jak to cítíš?
„Mám radši, když máme vřelejší vztah, když jsou hráči otevření.“

U hráče rozhoduje charakter

Jak řídíš problémové hráče?
„Snažím se najít společnou cestu a formou komunikace, aby si uvědomili, že jsou sice potřební pro tým, ale musí dodržovat určitá pravidla.“

Jsi připraven s nimi dělat kompromisy?
„Jsou tam… Dá se říct, že možná sem tam nějaký ústupek tam je.“

Když už jsme u toho, jak se komunikuje s nahrávačem Janouchem?
„Myslím, že dobře. Jakub má svoji hlavu, je to tvrdá palice, stále si něco zkouší, ale snaží se vnímat veškeré informace, které se k němu dostávají, a zpracovávat si je. Ale myslím si, že ještě nedozrál úplně na top úroveň. Občas si zkusí něco na vlastní pěst možná jenom proto, že si myslí, že to tak je dobře. I když na druhou stranu, proč ne, už je to hráč.“

Je už lídr?
„Myslím, že do téhle kategorie spadá.“

Jak vybíráš hráče?
„Nejenom z herní stránky. Samozřejmě rozhoduje i charakter té osoby, jak se chová. Odhaduju, jestli do týmu zapadne, nebo ne.“

Trenér českých volejbalistů Michal NekolaFoto cev

A jak je vůbec lovíš?
„Celý rok sleduju všechny týmy. Nejenom náš nebo soupeře, proti kterému hrajeme, ale v průběhu soutěže opravdu všechny týmy. Řekl bych, že o hráčích mám docela přehled.“

No dobře, ale to jsou ti, kteří jsou už hotoví. A kdo ti vytipovává ty mladé?
„Snažím se spolupracovat s Pavlem Šimoníčkem, který sleduje juniorské týmy. Na základě komunikace s ním vybíráme kluky, kteří by se nám hodili, se kterými bychom chtěli pracovat do budoucna.“

Jedeš se někdy podívat na juniorský šampionát?
„Byl jsem na několika utkáních, ale hodně to koliduje s naší soutěží, takže zas tolik času nebylo. Byl jsem se letos podívat i na MS juniorů v Brně a v Budějovicích.“

Jsi empatický člověk? Dokážeš se vcítit?
„Myslím si, že ano, že umím pochopit člověka, čeho chce docílit nebo v jaké situaci se nachází.“

A když jdeš po ulici, sleduješ lidi? Zajímá tě to?
„No… Někdy jsem se už taky zastavil, seděl jsem a pozoroval lidi, ale moc často se mi to nestává. Myslím si, že tohle přichází s věkem, že lidé víc sledují ty ostatní, jak se chovají. Dřív jsem to nedělal vůbec, teď se do toho možná postupně dostávám.“

Jaká je podle tebe optimální psychická výbava trenéra?
„Musí být trošku obrněný, protože se na něj valí spousta informací ze všech stran. Takže musí být mentálně silný, aby vydržel tlak a nepodlehl všemu, co na něj padá. Musí umět říkat NE. To je důležitá věc, protože všem vyjít vstříc nejde, vždycky se najde někdo, komu člověk musí šlápnout na kuří oko. Takže umět říct NE a být cílevědomý.“

Má být spíš emocionální?
„Já si myslím, že ano. Ne úplně bouřlivák, protože když trenér lítá kolem hřiště jako čertík, narušuje to klima v týmu. Hráči se pak soustředí na to, co dělá trenér, a nesoustředí se na hru. Ale když je trenér úplně ledově klidný, tak zase hráči nevědí, jestli s nimi žije, nebo ne. Musí to být kompromis: umět projevit emoce, ale zachovat klidnou hlavu.“

Jsi náročný?
„Postupem času víc a víc.“

Na hráče i na sebe?
„Ano, přesně tak.“

Je něco, co ti v této době pije krev?
„Že nemám dostatek času na rodinu, že je času tak málo. Navíc cestuju i do Liberce, klub nemám v místě bydliště, bydlím v Praze.“

Když se rozhlédneš kolem sebe, buď volejbal, nebo sport, nebo politika… Štve tě něco?
„Zdá se mi, že u nás v Česku jsou všichni ředitelé zeměkoule. To mi vadí. Že nejsou soudní a myslí si, že vidí úplně do všeho a rozumí všemu.“

Kdo všechno?
„Když vezmu volejbal, tak je každý trenérem. Všichni vědí, jak to mělo být, co se mělo udělat, jak se to mělo udělat. Nevidí do zákulisí, nevidí vůbec nic.“

A myslíš si, že to je české specifikum? Že to jinde není?
„Myslím, že u nás to je ve větší míře, venku to tolik není. Nemám důkazy, ale myslím si, že je to vyloženě specialita Čechů.“

Máš nějakého životního nebo profesního rádce?
„Hodně konzultuju věci s tátou, který prošel stejným sportem, je do něj zamilovaný. Dodneška se v tom pohybuje, takže nejvíc asi komunikuju o volejbale s ním.“

Táta ještě pořád trénuje?
„V současnosti trénuje beach volejbal, ale přehled má samozřejmě pořád.“

Čili otec. Žádný jiný guru, mentor, psycholog?
„Ne, nikdo takový se v mém okolí nepohybuje.“

A můžeš víc přiblížit, jak si povídáte s tátou?
„No, když má možnost vidět nějaké utkání, sděluje mi svoje postřehy, co mohlo být jinak, co ne. Takže občas ne že bychom byli ve sporu, ale já už to možná vidím jinýma očima než on. Pořád si ale myslím, že má výborné myšlenky, dobré nápady a je dobré slyšet jiný názor od člověka, kterému můžu věřit.“

Divadlo, to je vášeň!

Možná máš podobný osud, jako měl třeba můj syn, že jsi syn známého otce. Překáželo ti to? I „Drda“, máš jeho přezdívku. Můj syn je taky pro volejbalové prostředí „malej Hujda“. Omezovalo tě to nějak v životě?
„My jsme se potkali jako hráč – trenér, když jsem začínal. Na „Odolce“ a potom jeden rok v Ústí. Jinak jsme vlastně nepřišli do kontaktu, že bych hrál pod ním.“

Myslím, jestli ti nevadí, že tě vždycky srovnávají s otcem.
„Ne, tak to nebylo. Ani mi to nikdy nevadilo, já jsem si šel svojí cestou. Táta se mi snažil pomáhat, ale samozřejmě mi neumetal cestičku, musel jsem si to všechno vybojovat sám.“

Už tě dneska bere jako velkého trenéra?
„Nevím, jestli jako velkého trenéra, ale určitě má radost, že se daří. Nejenom mně, ale celému volejbalu.“

Magazín Coach: reprezentační trenér Michal Nekola o současné volejbalové situaci
Video se připravuje ...

Kde se vidíš za pět let?
„To je strašně daleko. Mám smlouvu ještě na tři roky tady v Liberci a teď asi bude probíhat nějaké jednání se svazem. Možná bych měl i touhu poznat něco venku. Jestli by byla možnost. Vím, že to není jednoduché, protože všechno funguje na bázi známých, nebo člověk musí udělat opravdu velké výsledky, aby si ho všimli. Ale mám v hlavě takovou myšlenku, třeba za tři roky, až mi skončí smlouva, že bych chtěl zkusit zahraniční angažmá.“

Jak jsi na tom s jazyky?
„Anglicky se domluvím. Italsky. Částečně francouzsky, kde jsem rok hrál, ale už se mi to trošku vykouřilo z hlavy, protože jsem to nepoužíval nějakých 16 let. Myslím si, že bych se do francouzštiny dostal. Němčina jde mimo mě, bohužel.“

Jak vypadá tvůj běžný den?
„Teď trénujeme dvakrát denně, takže ráno vstanu kolem osmé hodiny, nasnídám se, jdu do haly. Ranní trénink, oběd, příprava odpoledního tréninku. Nebo ještě doladění, protože většinou se změní některé podmínky, někdo třeba nemůže, jsou tady taky studenti, tak se musí upravovat program. Pak odpolední trénink. Takže vlastně celý den myslím na volejbal. Není moc času, že bych někam vyrazil. Třeba do divadla, kam strašně rádi chodíme s manželkou v Praze.“

Kam chodíte?
„Studio DVA, Divadlo Palace. S dětmi jsme byli i v Národním divadle. Ale spíš vyhledáváme zábavu, komedie.“

Co bys vzkázal českým trenérům? Zkusme to rozdělit – co mládežnickým trenérům a co trenérům extraligy?
„Mládežnickým trenérům, aby byli trpěliví s mladými, protože není jednoduché vytvarovat mladou osobnost a posunout ji dopředu. Mladí teď mají ty svoje počítače a tyhle věci a ujíždějí od sportu jinam. Aby se snažili je z toho dostat ven, přitáhnout ke sportu. A trenérům z extraligy? Aby se snažili pracovat na sobě, aby nebyli pohodlní a aby se dostali na nějakou úroveň. Aby mohli opravdu předávat co nejvíc informací a vzdělání i hráčům.“

Má být hráč vzdělaný?
„Myslím si, že je výhoda, když umí trošku přemýšlet. Než do toho prostě jenom rubat, jak se říká.“

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud