Když sparťanský gólman David Bičík na začátku sezony obdivoval dlouhý nákop svého kolegy Marka Štěcha, zřejmě nevěděl, že to byl jeden z taktických prvků Yeovilu Town. Trenér anglického klubu požadoval po Štěchovi, aby každý míč posílal co nejdál k soupeřově brance. Což je nakonec jeden z rozdílů mezi českým a anglickým fotbalem.
„Nákop mám velký díky tomu, že trenér Yeovilu po mně chtěl, abych balon vzal a poslal ho co nejdál. Abychom vyhráli hlavu na soupeřově polovině a byl z toho útok. Nižší anglické soutěže jsou jenom o tomhle,“ usmívá se Štěch.
Je to jediný rozdíl mezi českým a anglickým fotbalem?
„Anglický fotbal je nejen o nakopávání, ale také o soubojích. Vyloženě nahoru a dolů. V Česku se hraje víc zezadu a po zemi. Tolik se nenakopává. Neříkám, že je tady fotbal pomalejší, ale má trošku jiný tempo. Každopádně Synot liga má daleko větší kvalitu než před osmi lety, kdy jsem odešel do Anglie. Každou sezonu se zlepšuje.“
Má větší kvalitu než druhá anglická liga?
„Myslím si, že ano. Ale těžko porovnávat. Česká liga a druhá anglická je úplně něco jiného. Tady je šestnáct týmů, v Anglii čtyřiadvacet. Hraje se tam úterý-sobota, na každý zápas jsou většinou plné stadiony. Obě soutěže mají svou kvalitu.“
Čtyřiadvacet týmů v jedné lize, to je strašná porce zápasů.
„Když jsem přišel do Yeovilu, spočítal jsem si, kolik utkání jsem odchytal v první sezoně ve třetí lize. Bylo to 56 zápasů, což je strašně moc. Hraje se dvakrát týdně, i přes Vánoce. Pamatuji si, že i v březnu bylo osm zápasů, protože soutěž končí v květnu. Vytížení je tam velké, ale pro mě jako brankáře to bylo super. Z každého zápasu jsem si bral nové zkušenosti. Naučil jsem se být neustále pod tlakem.“
A to jste v Yeovilu navíc neměl klasického trenéra brankářů…
„Je to tak. Podepsali mě jako jediného brankáře a druhý gólman byl zároveň trenérem. Měl podepsanou smlouvu, že je napůl hráč a napůl kouč. V první sezoně, během níž jsme postoupili do druhé ligy, se mi naštěstí nic nestalo. Ale v dalším ročníku jsem si hned ve druhém zápase zlomil kloub v prstu a trenér brankářů musel do branky. Pak to Yeovil řešil tak, že vzal ještě jednoho gólmana na hostování. Po finanční stránce si to jinak klub nemohl dovolit. Měli jsme tam asi jedenáct kluků, kteří patřili Yeovilu, ale ostatní byli na hostování.“
V čem byly tréninky v Yeovilu oproti Spartě jiné?
„Třeba když jsem docvičil, tak jsem musel trenéra brankářů hned začít rozcvičovat. Takže jsem moc pauzy neměl. Tady máme klasického trenéra, Srňa (Pavel Srníček – pozn. autora) je výborný. Když jsme na tréninku tři, tak máte víc odpočinku a můžete dělat spoustu jiných cvičení. Je to lepší. V Yeovilu to bylo hodně jeden na jednoho. Těch cvičení, která bych si představoval, nebylo tolik.“
Také Pavel Srníček chytal v Anglii několik let. Přenesl odtamtud některé nácviky i do Sparty?
„Určitě. Co jsem trénoval v Anglii, tak jsme i s Pavlem dělali tady. Neříkám, že úplně všechno, protože Srňa má českou brankářskou školu, která je jedna z nejlepších. Tréninky jsou ale zkrátka kvalitní. Cítím, že se zlepšuji. Hlavně ve hře nohama. V Anglii to bylo o nakopávání, tady se hraje levá – pravá. Kopací technika je v současnosti u gólmana to nejdůležitější. Podívejte se na Manuela Neuera, to je vlastně další obránce. Zlepšil jsem si také čtení hry. V Anglii jste zalezlý spíš v bráně, tady musíte být vysoko za obránci a být připravený na balony, které mezi nimi mohou projít. Když to shrnu, tréninky se podobají těm, které jsem zažil pod vedením Luďka Mikloška. Všiml jsem si, že i Luďa ve West Hamu přidal gólmanům českou školu. Mělo to jiný účel a bylo to super.“
Často se objevují názory, že Česko mělo víc kvalitnějších gólmanů než Anglie. Souhlasil byste s tím?
„Říká se to kvůli tomu, že gólmani anglické reprezentace na velkých turnajích chybují. Vždycky se něco stalo. Teď musím zaklepat, že Joe Hartovi se daří. Ale vezměte si Roberta Greena na mistrovství světa 2010 v zápase s USA, to bylo hodně nepříjemné. Přitom se na šampionát připravoval na sto procent, v kvalifikaci byl výborný. Angličtí brankáři určitě mají kvalitu, i když se prezentují odlišným stylem chytání. Jsou takoví ztuhlí, rovní. My naopak jsme ohebnější, akrobatičtější. A zřejmě jsme po psychické stránce i víc klidnější.“
