Emil a Dana Zátopkovi, Věra Čáslavská, Jiří Raška… A teď je v nóbl společnosti legend v rámci Sportovce roku už i Antonín Panenka, vynálezce nejgeniálnější penalty v dějinách fotbalu. „Tohle by mě nenapadlo ani ve snu,“ vyznal se evropský šampion z roku 1976. Z fotbalistů se mezi vyvolené dostal už jen Josef Masopust a jeho parťáci z týmu vicemistrů světa 1962.
Antonín Panenka má za sebou pohnutý rok. Ikona Bohemians je i ve svých dvaasedmdesáti pořád hodně čiperná, ale kvůli koronavirovým omezením letos musela zůstávat doma častěji, než by chtěla. Panenka navíc patřil mezi víc než 600 tisíc nakažených Čechů, na podzim týden ležel v nemocnici se zápalem plic. Dostal se z toho a od úterního večera patří mezi sportovní legendy, které se vyhlašují v rámci ankety Sportovec roku. Odměnou mu byl dobrý pocit a padesátitisícová prémie. „Zdraví si za to nekoupíte, ale příjemné Vánoce si uděláte,“ usmál se Zdeněk Pavlis, šéf pořádajícího Klubu sportovních novinářů.
Pane Panenko, jak se cítíte ve vybrané společnosti českých sportovních legend?
„Ani v koutku duše by mě nenapadlo, že bych se jednou mohl dostat mezi elitu nejlepších sportovců Československa a Česka. Být po boku Emila Zátopka nebo Věry Čáslavské je pro mě neskutečné vyznamenání. Navíc jsem dělal kolektivní sport, kde musíte prokazovat formu celý rok, o to víc si toho cením. Víte, moje krédo bylo hrát fotbal tak, abych ho povznesl výš než na obyčejné kopání do míče. Chtěl jsem bavit sám sebe, spoluhráče i diváky. Třeba překvapivými věcmi, o kterých by si mohli vyprávět.“
Ještě ke Sportovci roku: mrzelo vás, že jste se po zlatém Bělehradě 76 nedostal ani do elitní desítky? Z vašeho týmu byl jen třetí brankář Ivo Viktor.
„Tyhle ankety jsem sledoval, ale pro vývoj kariéry to není až tak důležité. Ivu Viktorovi jsem třetí místo moc přál, protože nám v Bělehradě vychytal zápasy s Nizozemskem a Německem. Právem si tu desítku zasloužil. A já? Do té doby jsem neupoutal svými výkony tak, abych byl nominovaný. Třeba ve Fotbalistovi roku se mi to podařilo v dalších letech, jako každý sportovec jsem si na to musel počkat.“
Sportovcem roku se letos stal hokejista David Pastrňák. Zaslouženě?
„Těžko se mi srovnávají sportovci z individuálních a kolektivních odvětví. Ale musím říct, že vynikající hokejisté jsou obecně i dobří fotbalisté. S několika hokejisty jsem hrál a musím říct, že dost z nich mělo na to, aby mohli z fleku hrát třetí ligu. Jsou disponovaní fyzicky i silově a navíc umějí s míčem. Voráček, Červenka, Bednář… Všichni se k tomu umějí postavit, jsou fakt dobří.“
Zpátky k vám: čeho si kromě titulu mistra Evropy v kariéře nejvíc vážíte?
„Na hodně vysoké místo kladu jednu věc: že jsem měl možnost zahrát si ve výběrech světa a Evropy, to pro mě bylo obrovské vyznamenání. Hrál jsem s největšími hvězdami svojí doby a cítil jsem se mezi nimi strašně dobře. Byl jsem z nich nejmíň známý, ale oni byli neskutečně skromní a normální.“
Vážně?
„Trenér Max Merkel jmenoval sestavu a říkal: v brance Jašin, obrana Carlos Alberto, Beckenbauer a spol., v záloze vpravo Bobby Charlton, uprostřed Eusébio a vlevo Panenka. Myslel jsem, že mě vomejou. Byla to pro mě obrovská škola.“
Ale i ty největší legendy vás znaly, ne?
„Všichni asi ne, ale minimálně Holanďani a Němci určitě, hráli jsme proti sobě v Bělehradě. Dali jsme si pivečko a bylo to příjemné.“
Zlaté EURO 1976 se i po letech probírá ze všech stran, ale co bronzové mistrovství Evropy 1980? Nezdá se vám, že se o něm v Česku moc nemluví?
„Trochu mě to mrzí, ve srovnání s Bělehradem je opomíjené. Je jasné, že titul mistra Evropy je víc než bronz, ale… Obhajovat zlato pro nás bylo těžké, navíc tenkrát na EURO hrálo jen osm týmů. Prohráli jsme s Německem, porazili Řecko a remizovali s Nizozemskem, které nás skoro nepustilo přes půlící čáru. Pikantní je, že prvních pět penalt v zápase o bronz jsme kopali ve stejném pořadí jako ve finále 1976. Dobře to dopadlo a měli jsme bronz.“
Rok nato jste odešel do Rapidu Vídeň. Jaké bylo jít ve dvaatřiceti do ciziny?
„Začátek byl těžký: šel jsem do cizí země a německy jsem uměl jen guten Tag a noch ein Bier. Jiné prostředí, jiný život a ze začátku i samota. V Bohemce už mi nedali ani kopačky, po třicítce jsem byl neperspektivní. V Rapidu jsem byl cizinec a musel jsem hrát o třicet čtyřicet procent líp než domácí kluci.“
Povedlo se, s Rapidem jste dvakrát vyhrál rakouskou ligu.
„Jasně, postupem času jsem si vypracoval nějakou pozici. V jednaosmdesátém se mnou do Rapidu přišel Hans Krankl z Barcelony, miláček publika. Když Rapid měl někde hrát, říkalo se, že přijede FC Krankl. A za dva tři roky se už říkalo FC Panenka. To pro mě byla největší odměna, lidi mě měli rádi.“
A mají vás rádi doteď. Když jste byl na podzim nemocný, chodila vám slova povzbuzení ze všech koutů světa. Dodávalo vám to sílu?
„Moc mě to povzbudilo i potěšilo. Nečekal jsem, že se zvedne taková vlna přání, abych zabojoval a přežil. Lidi se za mě modlili, měl jsem tisíce esemesek a telefonátů. Odpovídal jsem na to čtrnáct dnů. Šlo to z celého světa od Austrálie po Španělsko. Ozývali se i ti, které jsem dlouho neviděl. Netušil jsem, že by mě právě nemoc mohla lidem připomenout. I fanoušci Rapidu pověsili transparent na tribunu, abych bojoval.“
Naposledy k Rapidu: nedávno zemřel váš tehdejší trenér Otto Barič. Jaký byl?
„Výborný kouč. Měl autoritu a přesně dovedl vycítit, jaká je v týmu atmosféra. Kdy potřebuje přitáhnout a kdy povolit. Jednou před derby s Austrií jsme měli mít trénink, ale zrovna dost pršelo. Trenér viděl, jak jsme před derby napnutí, tak přišel do kabiny a řekl: ´Prší, dneska trénovat nebudeme. Vezměte si ženský a jděte na kafe.´ Den nato jsme si dali předzápasový trénink a vyhráli jsme 4:0.“
Nemůžeme nemluvit o vašem legendárním vršovickém dloubáku. Jste pyšný na to, že máte spoustu napodobitelů?
„Těší mě, že moje myšlenka neumřela. Největší radost mám z toho, že mě napodobovali a napodobují hráči nejvyššího kalibru: Messi, Ronaldo, Ramos, Pirlo, Ibrahimovic, Zidane… Pokračuje to dál. Představte si, že mi jedna mexická televize pouštěla osmdesát nebo devadesát penalt z celého světa, které byly kopnuté mým způsobem. Chtěli po mně, abych každou penaltu okomentoval, co bylo dobře nebo špatně.“
Co jste zjistil?
„Že někde v druhé argentinské lize to jeden hráč kopnul lépe než já, bylo to vizuálně hezčí. Bylo to naprosto perfektní. Pokud takhle kopnutá penalta skončí gólem, nedá se tomu nic vytknout.“
Neposlal jste tomu Argentinci nějaký pozdrav?
„Neposlal. Neznám ho a ani nevím, za který klub hrál. V tom množství penalt, které mi pouštěli, byla těžká orientace. S nadsázkou: je hezké, že moji myšlenku napodobil, ale nikdo mi neposílá tantiémy. To si ale dělám srandu. Moje žena tenkrát dělala na patentovém úřadě na Václaváku a já se z legrace zeptal jejího kolegy, jestli si můžu penaltu patentovat.“
Jakou jste dostal odpověď?
„Nejde to, není to hmotná věc. Dneska se už dá patentovat i myšlenka, ale v mém případě už je asi pozdě.“ (usmívá se)
Co je při zahrávání vaší penalty nejdůležitější?
„Musíte brankáře svým chováním, očima i rozběhem absolutně utvrdit v tom, že se to chystáte kopnout normálně. Pořád se díváte třeba do pravého rohu a tam taky směřuje rozběh. To je celý princip. Kolikrát mi tečou nervy, když vidím, že se hráč rozběhne z jednoho kroku nebo že cupitá a zastaví se. Je potřeba mít plynulý a razantní rozběh, aby si brankář myslel, že to půjde k tyči. Nechytám se za hlavu, jen je mi těch hráčů líto. Trenér ani fanoušci je za zpackanou penaltu nepochválí.“
Jaký pro vás byl rok 2020, který se kvůli pandemii koronaviru vyvíjel jinak než všechny předchozí?
„Asi nikoho nenapadlo, že by mohl nastat takový problém. Když si zavazuju tkaničku, musím si už ve svém věku sednout, ale pořád jsem akční. Nemůžu sedět doma a koukat do zdi: jsem jako kytka, kterou když nezaléváte, uschne. Když nemůžu dělat nějaký sport, působí to na mě stejně jako na tu kytku. Mám po letošku velké manko, tak snad se to na jaře zlepší a budu se moct ještě sportovně realizovat.“
Minimálně jako divák určitě, třeba jarní FORTUNA:LIGA se má rozběhnout už v polovině ledna. Co vy na to?
„Bude to snad poprvé v historii, ale fotbal k tomu byl donucený okolnostmi. Naštěstí se počasí v poslední době změnilo, dá se hrát i v zimě. Akorát mi ukápne slza, že na tribunách nebudou moct být fanoušci. Pro fotbal je to velká škoda.“
Co očekáváte od mistrovství Evropy, které bylo posunuté o rok na příští léto?
„Už letos mě český fotbal potěšil. Slavia se Spartou i Libercem měly dobré výsledky v pohárech a reprezentaci čeká EURO. Na můj vkus bude turnaj hodně rozšířený, čtyřiadvacet týmů je až moc. Navíc se má hrát ve dvanácti zemích, což nebude korektní vůči všem. A české šance? Bude záležet na momentální formě a nastavení hráčů, aby měli touhu něco dokázat. Aby se nechtěli jen zúčastnit a nasát atmosféru, to by bylo málo. Budu fandit českému týmu, Slovensku i Rakousku.“
A co jednadvacítka, která postoupila na EURO? Má český fotbal novou nadějnou generaci?
„Tohle ukáže čas. Záleží na hráčích, jestli na sobě budou chtít makat. Pokud ano, můžou jim otevřít dveře do ciziny třeba Souček s Coufalem, kteří ve West Hamu dělají českému fotbalu dobré jméno.“
Mimochodem, co vaši Bohemians? Na podzim je brzdila zranění a koronavirus, čekají je boje o záchranu.
„Je pravda, že po minulé sezoně, kdy šlo všechno snadno, to teď trochu skřípe. Přesto věřím, že se z toho Bohemka dostane a nebude mít problémy se záchranou, i když v této sezoně výjimečně sestoupí tři týmy. Máme hodně nemocných a zraněných, sestava se lepí, na druhou stranu mají víc prostoru mladí. Rád bych, abychom měli klidnější jaro, snad to klapne.“
