Jako kluk z Braníku nejdřív snil o červenobílém dresu Slavie, ale fotbalové dějiny si ho budou pamatovat jako legendu Sparty, kde po revoluci i šéfoval. Nesl československou vlajku před finále památného mistrovství světa 1962 a ještě předtím se postaral o raketově rychlý gól v partii s Mexikem. Dnes Václavu Maškovi český fotbal gratuluje a děkuje, je mu 80 let!
Ve středu odpoledne na konci první půle pohárové bitvy Sparty s Baníkem doma v obýváku zvedl telefon a řekl: „Narozeninový rozhovor? Proč ne, zavolejte zítra dopoledne.“ Původně plánovaná půlhodina se nakonec protáhla na dvojnásobek, Václav Mašek měl na co vzpomínat. Je vicemistr světa, se Spartou dvakrát ochutnal čtvrtfinále Poháru mistrů a zkraje devadesátých let na Letné velel. Ale moment, nejdřív se sluší začít blahopřáním.
Všechno nejlepší ke kulatinám, pane Mašku.
„Děkuju. Upřímně, o oslavě jsem měl úplně jiné představy, vzhledem ke známým okolnostem z toho nebude nic. Jen si připiju s manželkou a zbytek odložím na později.“
Otázka na tělo: cítíte se na svých osmdesát?
„Dobrá otázka. Když se přede mnou řekne, že ta osmdesátka jsou moje narozeniny, moc se mi tomu nechce věřit. Rychle to uteklo, což jsem si uvědomil při nedávných padesátinách mého syna. Říkal, že padesátka je hrůza, ale já mu odpověděl: Buď v klidu, to je ještě nádhera.“
Zdraví drží?
„Někdy se vážně cítím na osmdesát a chvílemi i na víc. Od viru se zatím držím dál, i když jsem v nejohroženější skupině. Před dvěma a půl lety jsem měl infarkt, musím být opatrný.“
Proto jste loni v létě skončil jako předseda správní rady Nadačního fondu Sparty?
„Jsem pod pravidelnou kontrolou IKEM a můj lékař mi doporučil, abych toho nechal. Nechtělo se mi, ale poslechl jsem. Chybí mi to, do té doby jsem byl neustále zvyklý něco dělat. Schází mi kontakt s lidmi i mým klubem. Včetně zápasů Sparty: dokud to šlo, chyběl jsem na Letné jen výjimečně.“
Týká se Sparty i vaše nejhezčí fotbalová vzpomínka?
„Jasně. Mohl bych mluvit třeba o stříbrném Chile, ale rád vzpomínám i třeba na dorostenecká léta ve Spartě. Ligu jsme hrávali před zápasy áčka, sledovalo nás pětadvacet, třicet tisíc lidí. Byli jsme z toho paf, před takovým davem jsme se museli zatraceně snažit. Moje poslední sezona v dorostu se povedla fantasticky, měli jsme skóre 65:0.“
Přitom jste ve Spartě ani nemusel být, viďte?
„Začínal jsem v Braníku, kde můj táta dělal funkcionáře. Jeho bratr hrával s Bicanem ve Slavii a odtud všechno přecházelo ke mně. S kamarádem brankářem jsme snili, že bychom jednou chtěli hrát ve Slavii, ale ještě než jsme pro to něco podnikli, při zápase si zlomil ruku. Osudová náhoda.“
Takže málem z vás byl slávista…
„Jen málem. Jako žáci jsme měli ve skupině jednu ze Spart, možná céčko, a já jí doma nasázel pět nebo šest gólů. Hned po zápase se zeptali, jestli bych neměl zájem jít k nim.“
Na MS, i kdyby mě měli vyhodit ze školy
Ze Sparty jste se brzy dostal do reprezentace. Nebylo vám teprve devatenáct?
„Bylo. Přirovnal bych to k příběhu Adama Hložka: přesně se umím vžít do toho, co prožívá. Sám jsem kdysi těžil z toho, že Sparta průběžně zařazovala talenty do áčka, jako je to dneska v případě Hložka nebo Martina Vitíka. Pak mají mladí logicky blíž i do reprezentace, pokud se jim daří.“
Vám se dařilo báječně, už v jednadvaceti jste si zahrál na mistrovství světa.
„Kouzelný zážitek. Každý fotbalista by měl mít sen dostat se na mistrovství světa – a mně se to povedlo. Vyráželi jsme do Chile v dusné a negativní atmosféře, nikdo nám nevěřil. Ze všech stran jsme slyšeli, že tam jedeme na výlet. I mně tenkrát nechtěli pustit ze školy, ale já chtěl jet i za cenu toho, že by mě vyhodili.“
Vicemistr světa by se ze školy vyhazoval složitě, ne?
„Kdo ví. Jako zajíc jsem patřil ke slouhům: staral jsem se o míče a obcházel mazáky před odjezdem na stadion, ale takhle jsme to měli i v klubu. Bavilo mě i to, jak se hned na začátku turnaje změnila atmosféra v týmu. Stačila jedna výhra a všechno se zlomilo k lepšímu.“
Výhra v prvním zápase se Španělskem?
„Přesně tak. Skoro celou dobu jsme se bránili, ovšem z jedné chyby jsme dali gól a vyhráli jsme. Nakoplo nás to, ale stejně jsme pořád vycházeli z defenzivy, probránili jsme i třeba většinu čtvrtfinále s Maďarskem. Proti Mexiku jsme hráli útočně, ale byl z toho jediný gól a porážka.“
Když jsme u zápasu s Mexikem, nemůžeme nevzpomenout na vaši brzkou trefu, stačilo vám necelých šestnáct vteřin. Povedl se vám někdy rychlejší gól?
„Kdepak. Mluví se o šestnácté vteřině, ale já mám pocit, že ten gól padl dřív. Za těch skoro šedesát let už o něm umím povídat. Jsem jako Tonda Panenka, který má svoji zlatou penaltu z Bělehradu.“
Těším se. Vyprávějte o druhém nejrychlejším gólu v historii mistrovství světa, prosím.
„Když na mě trenér Vytlačil před zápasem ukázal, byl jsem hodně natěšený. Při našem výkopu Mexičani stáli dost divně, jako kdyby je to nezajímalo. Tenkrát se ještě muselo rozehrávat dopředu, a než Pepík Masopust kopnul do míče, kouknul na mě a pak mi to poslal mezi protihráče do volného prostoru. Z levého křídla jsem si naběhl ke středu a měl jsem tolik místa, že jsem tomu nemohl uvěřit. V takové situaci brankáři obvykle vyběhnou a snaží se střelci zmenšit úhel, ale tenhle Mexičan nevěděl. Možná čekal, že přiběhnu blíž, ale já vypálil už za velkým vápnem. Dlouho jsem nechápal, co se vlastně stalo.“
Mrzí vás prohrané finále s Brazílií i po bezmála šedesáti letech?
„Asi to tak mělo být. Užil jsem si to i jako náhradník, když jsem před zápasem s třemi dalšími nesl naši obrovskou vlajku. Po té cestě turnajem jsme si mysleli, že bychom mohli zvládnout i finále a porazit Brazílii, jenže se nám zranil obránce Honza Lála, který do té doby hrál výborně. Kdyby byl býval mohl ve finále nastoupit, třeba by to dopadlo jinak.“
A místo stříbrné medaile byste měl zlatou.
„Bohužel nemám ani stříbrnou.“
Čím to?
„Placku dostalo jen jedenáct hráčů, kteří nastoupili ve finále, a trenér. Zbytek vyfasoval pamětní medaile s logem šampionátu a siluetou finálového stadionu Nacional v Santiagu. Opatruju si ji dodneška, je to vzácná relikvie.“
Podivný Bělehrad i výhra nad Realem
Z tehdejšího týmu vás žije už jen sedm. Doufáte, že se třeba aspoň s některými ještě uvidíte v lepších časech?
„V Česku jsme zbyli vlastně už jen s Honzou Lálou a Pepou Jelínkem. Naposledy jsme se všichni žijící viděli v roce 2012, když nás v rámci Sportovce roku uváděli mezi sportovní legendy. Tenkrát jsme si s klukama slibovali, že bychom se mohli sejít zase za deset let čili příští rok, ale někteří z nich už mezi námi nejsou. Kadraba, Adamec, Kos… Je to smutné odečítání.“
Vraťme se ještě ke Spartě, s kterou jste dvakrát hrál čtvrtfinále dnešní Ligy mistrů. V roce 1966 jste doma porazili Partizan Bělehrad 4:1, přesto jste nepostoupili. Hořká vzpomínka?
„I tohle je fotbal. Prohráli jsme 0:5 a jeli domů.“
Kolem odvety v Bělehradě koluje spousta legend a spekulací. Otrávili váš tým před zápasem?
„Tuhle otázku dostávám často, ale nemůžu říct vůbec nic. Nemám žádný důkaz o nějaké špinavosti. Ale je fakt, že se k nám už od příletu chovali nesportovně a snažili se nás psychicky rozhodit. Autobus na letiště nám přijel pozdě, kvůli randálu v okolí hotelu jsme se nemohli pořádně vyspat a pili jsme limonády ve sklenicích zamíchané lžičkou. Bylo nám divné, že naše vedení neprotestuje proti tomu, že nedostáváme pití v uzavřené lahvi.“
Zvláštní.
„Pikantní je i to, že jsem si v zápase kopnul snad jen, když jsme rozehrávali po gólu soupeře. Doma jsme Partizanu klidně mohli dát sedm nebo osm gólů a nikoho by nás nenapadlo, že to v Bělehradě neuhrajeme na postup. Když jsme vypadli, v první chvíli to s námi nic nedělalo, došlo nám to až za dva, tři dny. Potom jsem už v Bělehradě nikdy nebyl.“
Další čtvrtfinále s Realem Madrid na jaře 1968 už bylo spravedlivější, ne?
„Bylo to podobné jako se Španělskem v Chile, při troše štěstí jsme přes Real mohli postoupit. V Madridu jsme hloupě prohráli 0:3, dostali jsme divné góly po chybách. Ale v Praze jsme Real porazili 2:1, byl to jeden z vrcholů mojí kariéry. Na těžkém terénu v Edenu jsme po první půli vedli o dvě branky a pomalu mysleli na prodloužení, jenže jsme dostali smolný gól z dálky od Genta a bylo po nadějích.“
S velkým fotbalem jste skončil už ve třiatřiceti, kdy dost sportovců zažívá nejlepší roky kariéry. Proč tak brzy?
„Taky to pro mě nebylo snadné. Dělal jsem něco, co jsem uměl a měl to rád, a najednou jsem dobrovolně skončil. Měl jsem vystudované ČVUT a tenkrát jsem dostal pracovní nabídku, o které se mi ani nesnilo.“
Místo referenta na patentovém úřadě?
„Navíc v oboru, který jsem vystudoval. Věděl jsem, že když odmítnu, taková šance už nemusí nikdy přijít. Představoval jsem si, že skončím někde v továrně nebo ve výzkumu, o takové práci jsem neměl ani tušení. Není ale pravda, že jsem s fotbalem úplně skončil. V sedmdesátých letech jsem po odchodu ze Sparty hrál divizi doma v Braníku. Nejhorší bylo období, kdy jsem dělal hrajícího trenéra.“ (usmívá se)
Vážně?
„Když jsem chyboval, bylo složité vykládat ostatním, jak to mají dělat správně. Takže jsem nejdřív pokáral sám sebe a teprve pak zbytek týmu.“
Dostal jsem Spartu tam, kde chtěla být
Po revoluci jste se do Sparty vrátil, dva a půl roku jste byl na Letné předsedou.
„Zpětně si říkám, že by možná bylo lepší, kdyby tahle kapitola v mém životě nebyla.“
Proč? Bylo těžké v divoké době raného kapitalismu obstát i ve sportu?
„Tvořily se nové zákony, všechno se měnilo. Víte, že dodneška pořádně nevím, jak mě vlastně zvolili? Navíc jsem funkci ve Spartě dělal při práci, kde už jsem byl vedoucím oddělení a musel jezdit i třeba na Slovensko. Ale snad jsem udělal všechno, co jsem měl, v první řadě jsem fotbalovou sekci Sparty osamostatnil ze spolku zhruba šestnácti sportovních oddílů. A pak tu byl ještě nějaký pan Korbel z Ameriky.“
Českoamerický byznysmen Boris Korbel se nejdřív zajímal o Spartu, ale nakonec koupil Slavii.
„Čtrnáct dnů po zvolení do funkce mi od něj přišel dopis, zval mě na tři týdny do USA. Prý slyšel, že se má přestavovat Letná, a nabídl se, že mi pro inspiraci ukáže všechny americké stadiony. Já nevěděl, kdo to je, a slušně jsem ho odmítl. Bylo to správné rozhodnutí, valná hromada odhlasovala budoucnost Sparty bez Korbela.“
A pak i bez vás, přestože jste prý mohl dělat ředitele doživotně.
„Nedovedu vám popsat tlak, v kterém jsem tenkrát žil. Už moje hlavní zaměstnání bylo samo o sobě náročné a ta ďábelská kombinace s prací pro klub mě zdravotně ničila. Dostal jsem Spartu tam, kde chtěla být, a když ve čtyřiadevadesátém vyhrála první sezonu samostatné ligy, skončil jsem a vystřídal mě Petr Mach.“
Teď už svojí Spartě jen fandíte?
„Držím jí palce, ale nejsem fanatik. Mám hodně kamarádů i třeba ve Slavii a přeju taky Dukle, kde jsem byl na vojně. Často dostávám otázku, kdy už Sparta konečně vyhraje ligu, ale pokaždé jen krčím rameny. Když vidím, jak jsou slávisté rozjetí, mám pocit, že titul je pro nás asi ještě pořád na dlouhé lokte. Myslím, že v téhle specifické sezoně plné karantén a dlouhých pauz bude pro Spartu velký úspěch i druhé místo.“
A pak už třeba hurá za titulem?
„Možná by se tahle posloupnost nabízela, ale zatím bych zůstal při zemi. Přivítal jsem nedávný příchod trenéra Vrby, připomínalo mi to nástup Václava Ježka k našemu týmu v polovině šedesátých let. Pan Vrba je v mých očích kouč, který dokáže tým usměrnit a dát mu tvář. Do té doby Sparta spíš improvizovala: zkusíme nějakého trenéra a uvidíme. Jenže tohle klub s takovým jménem nemůže dělat. U Vrby se namítalo, že byl v Plzni a neměl rád Spartu, ale v dnešní době je člověk jednou tady a podruhé zase někde jinde. Pan Vrba má i správné fotbalové štěstí, které by sparťanům mohlo pomoct.“
Václav Mašek
|
Narozen: 21. března 1941 v Praze (80 let) |
Sedm žijících vicemistrů světa 1962
|
Titus Buberník (*12. 10. 1933) |
