Vlkanova hrál i hokej: Fotbal bolí víc. Nová lízátka, já kapitán, to by bylo!

Vladimír Coufal se na přelomu žákovských a dorosteneckých let dozvěděl v Baníku Ostrava, že je prcek, a tudíž se musí pakovat jinam. Ale nevzdal se a momentálně válí za West Ham United v Premier League a obléká reprezentační dres.

Adam Vlkanova má za sebou podobný kotrmelec. V mládeži dostal od hradeckých votroků kopačky kvůli chybějícím centimetrům, dnes je kapitánem jejich áčka.

Adame, kolik vám bylo, když jste v klubu, jehož jste nyní lídrem, slyšel: Nechceme tě?
„Myslím, že to bylo při přechodu ze starších žáků do mladšího dorostu. Byl jsem malý a ještě jsem hrál s fotbalem zároveň hokej. A to se tehdy trenérům moc nelíbilo. Tak jsem šel do hradecké Olympie a pak jsem se oklikou vrátil.“

Jak jste to nesl?
„Už si to přesně nevybavuju. Ale v tu dobu se hodně stavělo na vysokých a fyzicky silnějších hráčích, a já jak jsem byl malý, jsem do toho prostě nezapadal. Navíc jsem ještě hrál ten hokej.“

Byl jste s tím smířený?
„S odstupem času jsem byl dokonce celkem rád, že jsem přešel jinam. V Olympii byl fotbal spíš pro zábavu a člověka to neodradilo. Spousta spoluhráčů, s kterými jsem v žácích začínal, už dnes naopak fotbal nehraje.“

Tlačí se podle vás v Česku odmalička ve fotbalové výchově moc na pilu?
„My jsme jako kluci hráli pořád všude fotbal. A rádi. Teď mi přijde, že se to bere víc profesionálně. Jsou sice už jiné tréninky, než jsme mívali my, ale náročné to pro děti je stále. Jsou i trošku častěji zraněné, než tomu bylo dřív. Samozřejmě je potřeba makat, protože doháníme další země, ale občas pak možná přijdeme o pár hráčů, kterým fotbal znechutí ta dřina odmalička.“

Do kolika let jste kloubil fotbal s hokejem?
„Do patnácti jsem hrál v Hradci i hokej. Pak jsem ještě do osmnácti hrál po okolí, v Opočnu, Třebechovicích a tak. Objížděli jsme to s kluky, s kterými jsem nastupoval v Hradci.“

Co bylo u vás na prvním místě?
„Fotbal. Brácha chodil na fotbal na Nový Hradec a já jsem se k němu přidal. V hokeji mě limitovala taky výška. Ale bavilo mě obojí a obojí mi podle mě i docela šlo.“

Máte fotbalové geny v rodině?
„Vůbec ne. Táta závodně střílel z flinty a mamka taky neměla s fotbalem nic společného. Nevím, jak jsme k němu s bráchou došli.“

Tatínek se věnoval střelbě závodně?
„Jo. Střílel s Davidem Kosteleckým (zlatý a stříbrný z olympiády) a Janem Sychrou (čtyřnásobný účastník olympiády). V roce 1992 měl kousíček k nominaci na olympiádu, byl na dobré úrovni, ale pak celkem brzy skončil.“

Vy jste to s brokovnicí zkoušel taky?
„Jednou s panem Sychrou, s kterým se známe.“

Výsledek?
„Je to zajímavý, ale ještě druhý den mě bolelo rameno. Brokovnice je docela těžká. Jednou to stačilo.“ (usmívá se)

Jak jste se dostal k hokeji?
„V šesti mě tam naši odvedli. Ještě tu ani nebyla druhá hala. Na kluziště nás přivezli už převlečené ve výzbroji a šlo se na to. Jsem vděčný, že jsem mohl dělat oba sporty najednou. Získal jsem hromadu kamarádů, furt jsem něco dělal a neměl jsem čas na blbosti.“

Na jakém postu jste na ledě válel?
„Většinou jsem hrál křídlo. Občas jsem naskočil do středu útoku. Ale do obrany jsem nezavítal. Měl jsem průpravu z rybníka, kam jsme chodili bruslit, jakmile se to dalo. Tehdy ještě rybníky zamrzaly a všechny děti chodily bruslit. Ne jako teď.“

Váš největší zážitek s hokejkou a pukem?
„Asi ze zahraničních zájezdů. Jezdili jsme na turnaje do Německa nebo do Rakouska. Vždycky plný autobus rodičů a dětí. Moc jsme si to užívali. V Rakousku rodičům párkrát nabízeli, jestli tam nechce někdo z nás zůstat hrát, protože jsme byli lepší než domácí kluci. Že by nám i platili. A to nám bylo asi jen dvanáct.“

Nechtěl jste?
„Ne. My jsme jezdili všude. I ve Franci jsme byli. Měli jsme turnaj ve Štrasburku. Bylo to fajn.“

Každému jste dali nakládačku a jeli jste domů.
„Přesně tak. Ale občas tam měli zvláštní pravidla.“

Například?