FOTOGALERIE - V neděli za sebou zavřel kapitolu s názvem Juventus Turín. V italské televizi dokonce po dojemném loučení na Stadio Olimpico pravil, že už nikdy nevyběhne na trávník jako hráč.
Včera už však byl Pavel Nedvěd, jeden z nejlepších fotbalistů české historie a záložník světového formátu, s výhledem do své budoucnosti opatrnější.
Ještě v neděli večer mu přišlo na mobil na čtyřicet pozdravů. Osobně mu telefonoval i trenér italské reprezentace Marcello Lippi. Všechny vzkazy měly společného jmenovatele.
„Všichni se shodli, že to bylo krásné. Jak říkají Italové: Grande festa! Brečelo se na stadionu i u televize,“ rekapituloval na letní terase své vily v La Mandrii dobře naložený Pavel Nedvěd.
Jak jste byl spokojený vy?
„Moc. Očekával jsem to míň slavnostní. Zvlášť když to bylo dělané na poslední chvíli.“
Co bylo emotivnější: rozlučka s reprezentací, nebo ta turínská?
„Ta v Turíně. To bylo hodně náročné emotivně. Musel jsem se kousat do rtů.“
To je musíte mít prokousané.
(směje se) „Moje žena to nevydržela, i v novinách je vyfocená, jak brečí. Viděl jsem i mladého (syna Pavla), jak si utírá slzu. Říkal sice, že má alergii. Ale trošku to na něj dolehlo. Jen malá byla celá šťastná, že teď už mě bude mít konečně doma.“
Šlo o váš nejkrásnější a zároveň nejnáročnější duel?
„Asi jo. Už od rána jsem byl... Nevím, jak to popsat. Měl jsem zvláštní pocit. Vstával jsem hodně brzo. Pak i v začátku zápasu jsem se těžko koncentroval. Potom jsem se ale do toho dostal a bylo to dobré. Chtěl jsem vyhrát, chtěl jsem dát i gól. Abych to ukončil pěkně. Taky kluci se snažili. Del Piero mi nechal přímák, což se za poslední roky nestalo. Takže musím poděkovat všem.“
Související články:
Jak moc jste chtěl dát stý gól, abyste se stal členem Klubu ligových kanonýrů?
„Hodně. V Itálii se o tom moc nevědělo, ale kdyby byla penalta, tak by mi Del Piero donesl balon a kopal bych ji tentokrát já. Chybělo dvacet čísel (naráží na faul na hranici šestnáctky). Přímák jsem sice trefi l dobře, jenže gólman neudělal půlkrok, jak jsem myslel. Ale nevadí. Bylo by hezké být v Klubu kanonýrů, jenže já jsem záložník. Mně nikdy nešlo o to dávat góly. Třeba v neděli jsem měl radost, když jsem přihrál na druhý gól. To byla superakce. To jako kdybych se trefi l sám.“
Nebylo by to až příliš americké, takový hollywoodský happyend, kdybyste završil tu stovku?
„To už by toho bylo fakt moc. Jako kdyby to režíroval Schwarzenegger.“
Del Piero vám už před výkopem přenechal i kapitánskou pásku...
„To jsem nečekal. Ještě na soustředění za mnou přišel na pokoj a říkal, že to je to nejmenší, co pro mě může udělat. Že bych poslední zápas měl dělat kapitána. I kustod mě překvapil.“
Čím?
„Připravil pro mě speciální věci. Kapitánskou pásku s datem, dres s datem, kopačky s datem a nápisem Lazia. Absolutně jsem to nečekal. Bylo to moc hezké.“
Byli hráči překvapení vaším rozhodnutím skončit v Juventusu?
„Teď jsem četl noviny, ve kterých Del Piero říká: Myslel jsem si, že to mezi Pavlem a Juventusem skončí jinak. On byl stoprocentně přesvědčený, že zůstanu. Vlastně ještě před zápasem říkal, že už čeká jen na můj telefon, ve kterém mu řeknu, že jsem podepsal. Nevěřil tomu, že to bude takhle.“
Ještě v pátek a v sobotu jste absolvoval jednání s klubem. Kdy jste se defi nitivně rozhodl?
„To byla spíš záležitost mého manažera. Řekl, že neskončím, a spojil se s klubem. A tak jsme se sešli. Každý si řekl své.“
Podařilo se vedení vás nalomit?
„Ne. O smlouvě ani o penězích jsme se nebavili. Byl jsem docela dost rozhodnutý, ale fanoušci i kluci v kabině hodně chtěli, abych pokračoval.“
Hlavně prý Del Piero a Buff on. Je to tak?
„Tihle dva určitě. Hlavně Gigi. Ale člověk se musí rozhodnout sám za sebe. I když byla samozřejmě šance na Ligu mistrů. Jenže člověk nemůže chtít všechno. Liga mistrů je pro mě neprorazitelná.“
Nebudou vás svrbět nohy, až se začne losovat Liga mistrů?
„Ne. Momentálně ne. To už nevrátím. Nikdy už to nevyhraju.“
Co kdyby ji Juventus v příští sezoně vyhrál?
„Klukům jsem říkal, že kdyby se to stalo, tak bych rozsekal celou kabinu. Na to jsem hochy upozornil. Buff on mě lákal: No, my příští rok vyhrajeme Ligu mistrů. Tak jsem říkal: To si zkuste! Ale jen ze srandy. Byl bych samozřejmě moc rád a klukům bych to přál. I když bych jim tu kabinu rozsekal. Tři roky však Juventus nevyhrál trofej, zasloužil by si to. A proč jste mi vůbec nezapočítali těch jedenáct gólů ve druhé lize?“ (náhle odbočí)
Protože to pravidla neumožňují.
„To jsem ale blbec. Mohl jsem být v Klubu kanonýrů. Ale teď vážně: dal jsem si za úkol vytáhnout Juventus opět tam, kam patří, a to se povedlo. Postoupili jsme zpátky, pak skončili třetí v lize, teď druzí. A člověk už nemá motivaci jít dál. Jediná motivace by byla Ligu mistrů, ale v ní já neprorazím. Jsem rád, že mě mladej ještě viděl hrát v Lize mistrů.“
Dcera Ivanka nechtěla, on ano. To musely být doma hádky, ne?
„To byly. Ale chtěl jsem, aby mě mladej ještě viděl hrát v Lize mistrů. Pak nám to sice moc nevyšlo....“
V čem?
„On je fanoušek Chelsea. A tak když nás los dal proti sobě, tak mu povídám: Komu budeš fandit? Odpověděl: Až budete hrát doma, tak vám, a až v Londýně, tak jim. Teď jsme koukali na FA Cup, tak jsem ho, když Chelsea dostala rychle gól, špičkoval: Chelsea asi nevyhraje. Mladej byl smutnej, ale pak oslavoval.“
Fandí londýnskému celku kvůli Čechovi?
„Taky. Ale i kvůli Lampardovi a Terrymu. Líbí se mu. Bohužel jsem si nedokázal vyměnit dres s Lampardem. Přinesl jsem mu Terryho, tak nakonec říkal: Taky dobrý. A od Čechína to ještě zvládnu. Ten tam bude ještě dvacet let.“
Bylo pro vás nejsilnějším zážitkem, když vás spoluhráči před střídáním obklopili?
„To jsem ani nečekal. A ani jsem nečekal, že budu střídat. Chtěl jsem trenérovi nadávat, ale když jsem viděl, jak jdou za mnou kluci, tak jsem na to zapomněl. Třeba Camoranesi brečel, to jsou pro mě nezapomenutelné zážitky. Spolu jsme něco prožili. Všichni po mě chtěli triko, všichni chtěli podpis. To je od spoluhráčů největší ocenění, kterého se vám může dostat.“
Komu jste památný dres věnoval?
„Ženě. Už ho chtěla před zápasem.“
Od koho máte naopak podepsaný dres vy?
„Od všech kluků z mančaftu. To je pěkné. Já jsem vlastně cizinec, který odehrál nejvíc ligových utkání v historii.“
Co bude dál?
„Musím si všechno v klidu promyslet. A teď začínám. Juventus se ke mně zachoval výborně. Pořád platí nabídka, že si můžu vybrat jakoukoli funkci. Chtějí, abych byl ještě hodně spjatý s mužstvem. Ale zatím jsme se dál nedostali.“
Nabídek prý máte spoustu. Je to tak?
„Ano. Jak na hraní, tak na jiné věci ve fotbale. Bez práce nezůstanu. Ale budu si muset důkladně rozmyslet, kolik času tomu budu věnovat. Nechci šidit rodinu, tu jsem šidil devatenáct let. Takže všechno si musím pečlivě rozmyslet.“
Co byste rád?
„To právě nevím (směje se). Musím si o tom ještě promluvit se spoustou lidí. Teď si dám dovolenou. Uvidíme, co se z toho vyklube.“
Budete ještě hrát?
„To je strašně těžká otázka. Co se týče Juventusu, tak je to uzavřená záležitost. Ale dál? Nevím, já to fakt nevím. Chci si to promyslet. Myslím si, že na hřišti jsem se už naběhal dost.“
Na co se tedy vrhnete?
„Ono se dá strašně těžko něco předvídat. Člověk nikdy neví, co ho potká. Lákadel je hodně. Už včera po zápase mi přišlo hodně nabídek. Ale musím se rozhodnout v klidu. Nesmím nic uspěchat.“
Zajímá se o vás i Lazio? Mohl byste tam po takové rozlučce s Juventusem jít?
„Strašně těžká představa. Můj manažer neukončil myšlenky na italský fotbal, takže je to trochu zamotané.“
Můžete tedy teď naplno říct: Uzavírám hráčskou kariéru?
„Je zbytečné říkat, že je absolutní konec. Proč? Vždyť nemám kam spěchat. Ale teď si to vážně myslím. Do fotbalu jsem dal úplně všechno, teď už musím začít jinak. Na druhou stranu se zase říká: nikdy neříkej nikdy. Však mě znáte... (smích). Nabídek mám dost. Samozřejmě bych rád pomohl i u nás, protože situace v našem fotbale je špatná. Dalo by se to dělat jinak, ale museli by u toho být noví lidé.“
Třeba Ivan Hašek?
„Nejen on. Slyšeli jsme se i s Vláďou Šmicrem, Karlem Poborským. To jsou lidi, kteří by měli dát něco fotbalu. Znají, jak se to dělá venku, vědí, za jaký konec by se to mělo vzít. Protože fotbal by měli dělat fotbalisti. Rozumí mu. Tím neříkám, že by měli dělat všechno.“
Ale fotbalové vládce nebudou volit lidé, nýbrž delegáti valné hromady.
„To je u nás velký problém. Ivan Hašek má obrovskou podporu veřejnosti. Mohl by prorazit. Kdyby do toho šel. Ale sám na to nestačí. On by si však vybral správné lidi kolem sebe. A jak vidíte, musí se to začít. Fotbal spadl trošku dolů, ale fotbalisti jsou u nás pořád dobří. Není nic ztraceno.“
Vy byste se do toho pustil? Vždyť český fotbal má pověst žumpy.
„Teď je ve fotbale samozřejmě spousta negativ. Nepomohli tomu ani kluci z nároďáku. Ale tak kritická situace zase není. Jenom to chce začít dělat dobře.“
Tušíte, jestli do toho Hašek půjde?
„Nevím, jestli do toho strčí hlavu. Vyhrál ligu, pohár, určitě se ho budou snažit v Dubaji udržet (to Nedvěd ještě nevěděl, že se Hašek rozhodl v Al Ahlí skončit -více na straně 11). Má i jiné nabídky z Emirátů a dobře víte, že ekonomicky hodně silné. Takže to asi bude těžké. Na druhou stranu vím, že Ivan by se chtěl vrátit a pomoci českému fotbalu. Bude prostě muset být u nás situace taková, aby do toho šel.“
Když by se to stalo a on vám řekl: Pavle, pojď do toho se mnou, odpověděl byste ano?
„To by musel nejdříve vyhrát. Pak by si samozřejmě skládal svůj tým a dalo by se o tom uvažovat. Ivan to má v hlavě srovnané a ví, co chce.“
A chce vás?
„To já nevím. Takhle jsme se nebavili. Laso mi ještě nehodil. Myslím si ale, že se ještě víc cítí fotbalovým trenérem. A jako trenér má i výsledky. Takže nevím, jaké jsou jeho myšlenky. Cítí se trenérem, má výsledky. Nemá důvod to měnit.“
Do Emirátů vás hrát nelákal?
„To už jsou tři roky.“
Ale Raiola tvrdí, že i nabídky z těchto končin existují. Nebo ne?
„Tak my jsme s Raiolou úplně odlišní. Ale dělá to dobře. Prostě dělá svoji práci. Já jsem jeho klient a jeho práce je shánět kluby. Když je má, tak mi všechny nabídky předloží a řekne: Tak a teď si můžeš vybrat. Co říká v novinách, že jsem neskončil a podobně, tak to nechávám být. Jestliže to potřebuje ke své práci, tak ať to používá. My jsme sehraní, jsme spolu třináct let.“
Jenže pak před veřejností vypadáte jako člověk, který neví, co chce.
„Mně to nevadí. Je to jeho práce, on ji dělá dobře. Kdyby mi to vadilo, tak bych s ním nespolupracoval. Jestliže k tomu potřebuje mlžit, tak ať mlží.“
Dovedete si představit, že byste ještě odešel hrát do nové země?
„Asi jo. Člověk potřebuje změnu, novou motivaci. Naučit se třeba i jinou řeč. Ale nemůžu koukat jen sám na sebe. Mám rodinu.“
„Lákala by mě z hlediska poznání nového stylu života. Ale co se týče fotbalu, to by mě moc nelákalo. Úroveň není špičková a Američané mají rádi show, a to není nic pro mě.“
Vzdal byste se kvůli tomu i Itálie?
„Tady toho baráku ne. Člověk však může odejít na určitý čas a sem se vrátí. To není o vzdávání se něčeho, ale o získání nových zkušeností.“
Šla by s vámi rodina?
„Myslím, že jo. Už jsme se o tom bavili se ženou. Hlavně pro děti by to bylo prospěšné. Jelikož se učí asi tři nebo čtyři jazyky, mohli by se zdokonalit. To by pro jejich růst a budoucnost bylo pozitivní.“
Až se všechno uzavře, chcete žít natrvalo v La Mandrii?
„Dokud se nevyjasní moje budoucnost, tak žijeme tady. Teď ale budeme mít tři a půl měsíce dovolenou, protože děti budou mít prázdniny. A to bych si chtěl užít. Máme velké plány, kam všude pojedeme. Co jsme nestihli.“
Co jste nestihli?
„Všechno. Všechno musíme objet. Žena se chtěla podívat do Ameriky. Naši loď nemůžeme nikdy opustit. Aspoň tři týdny chceme být na chatě v Čechách. Golfový turnaj... Chci stihnout všechno, na co dřív nebyl čas.“
To napovídá, že hráčskou kariéru spíš zapíchnete.
„Myšlenky jsou takové. Ale nikdy to nemůžete říct napevno. Kdyby byl člověk zraněný, tak řekne konec. Jenže já jsem zdravý. Moje plány tedy jsou: teď si odpočinout a spíš se vrhnout na to, co bude po fotbale. Ale pak přijede Raiola, a jestli mi předloží nabídku, která mi dá ještě možnost zahrát si fotbal, tak to zatím ještě absolutně nezavrhuji.“
Raiola však říkal, že toho budete mít po deseti dnech doma plné zuby. Nebo že vás manželka s dětmi z domu vyhodí.
(směje se) „To je právě strašně těžké to vědět. Vždycky jsem si dal tak deset dní volno a pak jsem začal běhat. Teď prostě nevím, jestli budu ještě mít chuť běhat. Ale když bych ji měl, tak vím, že ještě budu chtít hrát fotbal. Ovšem jestli mi bude vyhovovat život bez běhání, tak už hrát nebudu.“
Vydržíte být bez tréninku?
„Tak já jsem byl vždycky typ, který trénoval i o dovolené. Teď to bude pro mě nové. Nevím, co bude, až člověk bude měsíc stát.“ .“
Vy jste však zvyklý si denně dávat do těla.
„To ano, ale musel jsem změnit svoje dávky. Ubral jsem na kvantitě a přidal na kvalitě. Dřív jsem běhal každý den. Teď jeden den běhám a druhý se spíš věnuju strečinku. Další den běhání do kopce, pak posilovna. Prostě víc odpočinku.“
Co vám našeptává tělo teď? Nebyl jste běhat?
„Nebyl, protože jsme seděli docela dlouho. Pak jsem vlastně ještě musel s tátou na letiště.“
Co říkal vašemu loučení?
„Líbilo se mu to, ale je přesvědčený o tom, že jsem měl hrát dál.“
Vaše reakce?
„Je dobré končit tak, jak jsem skončil. Na nohou a ne na kolenou.“
Sportovci se bojí života bez sportu. Je to i váš případ?
„Teď se vlastně Dominátor (hokejový brankář Hašek) vrací ve čtyřiačtyřiceti. A co to udělá se mnou? Nevím, nikdy jsem to ještě nezkoušel. To je právě to nejhorší. Člověk neví, co to s ním udělá. Možná budu v červenci bez běhání v pohodě, ale přijde srpen a zjistím, že chci ještě hrát.“
Co by vám mohlo ze života špičkového fotbalového profesionála nejvíce chybět?
„Každodenní trénink. Ten mě provází už dvacet let. Za poslední rok jsem odehrál nejvíc zápasů za Juventus ze všech hráčů a vynechal jsem i málo tréninků. To je pro mě to nejdůležitější.“
Je to pro vás droga?
„Doufám, že ne. Jestli to bude droga, tak to v tom červenci bude blbý (usmívá se). Ale když už mi dělaly dobře větší odpočinkové pauzy, které jsem měl, na kolena, na kotníky, tak to snad taková závislost nebude. Uvidíme.“
Co jste si vůbec řekl, když jste se ráno probudil, poprvé už ne jako hráč Juventusu?
„Nic. Zatím to beru, jako kdybych měl dneska volno a ve středu trénink. Ale já do Vinova (tréninkové centrum klubu) vlastně jedu. Ještě se musím rozloučit s kustody. Takže jedu vlastně na trénink. Jenže on už nebude! Je to zvláštní pocit. Ale vnitřně jsem šťastný. Že odchod byl dobrý, ve správný čas. A že ještě můžu něco v životě dotáhnout do konce, i když to už třeba nebude na fotbalovém hřišti.“
