Vytáhl s Hrdličkou (†57) Teplice do ligy. Odešel velitel, říká kouč Cerman
Před dvaceti lety ho ředitel Teplic František Hrdlička přemluvil, aby se vrátil z Kypru a dovedl Severočechy zpět do ligy. Trenér František Cerman tenhle úkol splnil a z těch dvou se stali přátelé. I když si dodnes z úcty vykali. „Odešel velitel Teplic. Je to těžký,“ říká Cerman smutně. Šéf teplického klubu v sobotu totiž zemřel.
Jak na Františka Hrdličku vzpomínáte?
Je to strašně nečekané, byl pořád plný síly a měl ve fotbale i životě ještě spoustu plánů. Je to těžká rána. Byl to člověk, který kočíroval teplický fotbal přes dvacet let.
Jak jste se poznali?
V roce 1994 mě přivedl zpět z Kypru, přemluvil mě, abych se vrátil, protože měl sen, že s Teplicemi postoupí do ligy. A to se nám taky za dva roky podařilo. Když to pak po mě vzal Josef Pešice, přivedli tam hráče, se kterými měli na titul. Bílek, Horváth a tak dále. Když tehdy v roce 1998 skončily Teplice na druhém místě, myslím, že tehdy těžce nesl, že z toho ten titul nebyl.
Proč si vzpomněl zrovna na vás?
Věděl, že jsem v roce 1983 už jednou Teplice přivedl zpět do ligy. A když se jim to pak dalších jedenáct let nedařilo, zavolal mi. Přerušil jsem angažmá na Kypru s tím, že až postoupíme do ligy, zase se vrátím. Jenže on mě pak ještě na rok přemluvil, prý že musím ligu zase udržet.
Co pro Teplice znamenal?
Když tehdy v 90. letech teplická sklárna uvažovala, že by vstoupila do fotbalu, jejich podmínka byla, že jim musí patřit stadion i pozemky pod ním. A to všechno tehdy pan Hrdlička zařídil, bez něj by do toho sklárna nešla, přitom právě oni dnes v Teplicích všechno financují. Podívejte se, jak se třeba za ty roky změnil stadion. Odešel velitel Teplic, je to špatný.
Napadá vás, kdo by ho mohl nahradit?
To je právě problém. Člověk, který by se tomu věnoval jako on, v Teplicích není. Ale zase jsou tam mladí a schopní lidé. To teď musí vyřešit pan Šedlbauer (předseda představenstva Pavel Šedlbauer – pozn. red.). Když někdo řídí klub 21 let, je to vždycky těžké.
Na co ve spojení s Hrdličkou nikdy nezapomenete?
Vždy jsem na něm třeba poznal, kdy byl naštvaný a vybuchne. Znamení bylo, že když zaparkoval před stadionem a šel po chodbě kolem mé kanceláře, točil v ruce klíčky od auta a ty cinkaly. To jsme vždycky věděli, že do hodiny bude porada. (směje se)
Byli jste přátelé?
Ano, dokonce jeho neteř má s mým synem pětiletou dceru, takže jsme byli vlastně i rodina. Byl jsem nedávno na operaci s kyčlí a on za mnou několikrát přišel do nemocnice, všechno mi tam zařizoval. Toho jsem si vážil. Dodával mi sílu. Taky jsme se domlouvali, že až mi bude líp, potkáme se. Chtěl se mnou o něčem poradit. Bohužel jsme to už nestihli.
Je pravda, že už dřív mozkovou mrtvici prodělal?
Je pravda, že už něco takového bylo, jen nevím kdy přesně. Ale hlídal si to, snad to i řešil s lékařem v Teplicích. Já měl taky malou mozkovou příhodu, ale to víte, on se s tímhle moc nesvěřoval. Vždyť byl plný elánu, sice občas hudroval, že by to mohlo být lepší, ale fotbal miloval. Je to rána.
