Jak se staví olomoucký sen. Jílek o emocích i druhé lize: Chtěli jsme utéct
Nejdřív do druhé ligy, pak rychle zpátky a hned nato do evropských pohárů. Tenhle bláznivý příběh napsala Sigma Olomouc. Jeho výrazným spoluautorem byl Václav Jílek. 42letý trenér, který s týmem odchovanců bavil lidi moderním atraktivním útočným fotbalem. Jak se mu povedlo Sigmu pozvednout, co říká o emocích, rozdílech mezi českou ligou a elitními soutěžemi či o Evropské lize? A proč už nechce zpátky do druhé ligy?
Od mládí ho inspiroval Pep Guardiola. „Byl můj vzor, co se týče vedení mužstva. V Barceloně, Bayernu nebo teď v Manchesteru City dokázal mužstvu vtisknout komplexní a kombinační způsob hry, který dokáže vnutit soupeřům,“ líčí Václav Jílek v tiskovém sále olomouckého stadionu. „A moc se mi líbí v současnosti Liverpool a jeho rychlá přechodová fáze. Jürgena Kloppa jsem sledoval už v Dortmundu.“
Jasný rukopis má Jílkovou zásluhou i Olomouc, čtvrtý nejlepší klub v Česku.
Kdy se hra Sigmy nejvíc blížila vašim ideálním představám?
„Je to vždycky relativní, protože kvalita hry je odvislá od přístupu a kvality hry soupeře. Ale pro nás bylo nadstandardní třeba hned druhé utkání s Libercem. Potom byl vynikající domácí zápas s Brnem, ale ruku na srdce - Brno se v tu dobu nepotkávalo zrovna s kdovíjakou formou. A také si vybavuji dvojzápas Zlín, Sparta. Právě souboj na našem stadionu byl pro nás vrchol. Možná ne úplně po herní stránce, ale z hlediska přidané hodnoty v podobě plného hlediště a vítězství nad Spartou po devatenácti letech. Pro mě osobně to byl největší zážitek z celé sezony.“
Na jaře nic?
„Byť jsme postupně začali body sbírat, pořád jsme malinko zaostávali za podzimními výkony. Ideál jsme předvedli jenom v prvním poločase proti Baníku, i když jsme ho nekorunovali brankově. Ale dodnes se k tomu poločasu vracím a čerpám z něj další podněty do tréninku. Dařilo se nám tehdy, co chceme hrát: rychlá přechodová fáze, dobré držení míče, šance.“
Trošku jste mě předběhl. Chtěl jsem se zeptat, jak přesně vypadá váš herní ideál?
„Nejzásadnějším bodem je, že nechceme čekat na chybu soupeře. Chceme si tu chybu vynutit. Bez ohledu na to, jestli je soupeř v držení míče, anebo není. Pokud je v držení míče, snažíme se ho donutit k chybě vlastní presinkovou aktivitou, tedy velkým tlakem po ztrátě míče. Represink je u nás hodně důležitý.“
A pokud je protivník bez míče?
„Mělo by to být hodně pohybu bez balonu. Dále snaha o co nejvíc kolmých přihrávek a co největší náběhová aktivita. To jsou základní parametry, které hráči slyší každý týden.“
Když jste převzal tým jako hlavní kouč, musel jste tímhle směrem hodně měnit myšlení hráčů? Nebo už na to byli připravení?
„Museli jsme tohle myšlení spíš obnovit. Přišel jsem k týmu na podzim 2015, když byl odvolaný Leoš Kalvoda.“
Hned jste vyhráli na Slavii.
„2:0. Přesně si pamatuji můj první trénink. Okamžitě jsem hráčům říkal, že musí začít víc běhat bez míče. A musí být větší tlak na balon, pokud ho ztratíme. Protože když jsme analyzovali hru, mužstvo nasprintovalo v celkovém objemu v zápase plus minus do tisíce metrů. A naběhalo kolem 112, 110 kilometrů.“
Což není mnoho.
„Hráči hráli svým způsobem, nechci říct pohodlný fotbal, ale spíš nechávali hrát soupeře a čekali na vlastní příležitosti z jeho chyb. To jsme chtěli změnit. A hned na Slavii byla ta proměna vidět. Samozřejmě to bylo dílem okamžitého efektu, které přináší trenérská změna. Hráči dostali nový impulz a chtěli se ukázat.“
Za jak dlouho byli schopní hráči náročný aktivní fotbal předvádět opakovaně?
„Zásadní podmínkou, abyste to mohl opakovat, je, že musíte mít v kádru hráče, kteří to jsou schopni plnit. Spousta hráčů totiž tyhle požadavky schopná plnit není. Tenkrát na jaře (když Sigma hrála o záchranu - pozn. red.) jsem proto i já kolikrát ustupoval od svých zásadních principů. Protože jsme byli v ohrožení. Já jsem podobnou situaci z trenérského pohledu ještě neznal a uvědomoval jsem si obtížnost i pro další vývoj klubu. Pak už to byl od nás pragmatický fotbal. Chtěli jsme hrát bez chyby a eliminovat míru rizika.“
