ČESKÝ FOTBAL: To je feRomenální

Soubor velmi šikovných, ovšem horkokrevných, a tím i často labilních fotbalistů láká do ochozů nejen rodinné klany, ale i nezaujaté fandy. Proč? Nejprve pár čísel ze zápasů Slavie Junior.

Z 20 duelů divoké skóre 72:67. Standardní výsledky jako 4:7, 6:5, 4:4 či 7:5. Plus 4 vyloučení a 30 žlutých karet. Nejen v těchto kategoriích klub vyniká. Jeho utkání, to bývá zpravidla jedno neobyčejné divadlo.

Krásné góly, nápadité narážečky. Ale také zmatené reakce, kuriózní chyby. A především festival rozmanitých emocí. „Hele, Kiky!“ Tribunou, zhusta osídlenou romskou komunitou od vnoučků přes dcery po dědečky, to zašumí vzrušením. K pokutovému území soupeře z Dvorů chvátá Roman Bílý, ikona, elitní nahrávač i střelec soutěže.

Podsaditý chlapík vede míč pravou nohou, před vápnem jej zasekne, potáhne pod patou, napřáhne. Obránce mu fintu spolkne a zuřivě skáče do skluzu, i gólman se klátí k zemi. „Kiky“ si ale míč posune na levačku a pomalu jej posílá do odkryté branky. Jenže… Těsně vedle! „Co dělal?!“ řve hysterické publikum a lomí rukama. „Co já vím, co dělal!? Na levou si to dal!“ otáčí se k davům nešťastný trenér Roman Danč.

Kiky se jen usmívá a loudá ke středovému kruhu. Bránit se mu nechce. Za chvíli přebírá přihrávku čelem k vlastní brance a prudkou patičkou na 30 metrů vysílá do útoku nastartovaného bráchu Tomáše. Spolu mohou hrát poslepu. „Moc neběháme, ale technický jsme,“ chlubí se Kiky, jenž to v dorostu dotáhl do krajského přeboru. „Ale pak jsem začal dělat blbosti…“

Protivníci se před utkáním vždy shodnou na přání: dát první gól. Pak je všechno snazší. Romové si začnou nadávat, odevzdaně se opírají o klandry po zkažených přihrávkách. V nepřerušené hře žádají pití, znechuceně postávají, žalují divákům na chybující spoluhráče. Schyluje se k debaklu. „To je ta jejich mentalita.

Vyrůstal jsem v cikánské čtvrti, věděl jsem, že když začnou prohrávat, tak všechno vzdají,“ popisuje Tomáš Matějček, někdejší hráč Bohemians, Slavie či Sparty, který ještě nedávno pomáhal mužstvu jako respektovaný stoper. Nyní už je pouze jednatelem občanského sdružení, pod jehož hlavičkou klub funguje.

„Před zápasy jim nemělo smysl nic říkat. To je nevypočitatelný. U Romů je to podobné jako u stáda. Když je na hřišti přirozený šéf, dají si říct a musí držet hubu. Jakmile jich je víc, stojí to za draka. Já se držel stranou.“ Nezapomeňme ale na opačný vývoj střetnutí. Pokud se první trefí Romové. Pak šíří slávu žlutomodrých dresů. Někdy jim stačí ke vzkříšení i snížení stavu, jako před týdnem ve Stanovicích, v přímém souboji o třetí místo.

Prohrávali 0:2, zdáli se na odpis – a najednou vedli 5:2 (konečný výsledek 6:5). „Když vedou, jsou schopní hrát jako Brazilci a dát každýmu deset,“ ví i Matějček. V tomhle šlágru nastoupil tým bez Kikyho, jenž si stěžoval na bolavá záda a mezi vzdechy mumlal cosi o druhém poločasu.

Kumpány u lavičky ale nepřesvědčil, ti se jen pochybovačně zašklebili. Zvlášť když pochodoval za lajnou a s cigaretou v prstech komentoval dění na trávníku. „Teď!“ radil váhajícím spoluhráčům s balonem. Při centrovaných rohových kopech byl na mrtvici.

„Furt jim opakuju, že jsme všichni malí, že si rohy musíme ťukat po zemi. Ale je to marný.“ Sotva „junioři“ dostali druhý gól, podrážděný kapitán Tomáš Bílý šlehl pohledem k početnému realizačnímu týmu (fanouškům, rádcům, příbuzenstvu – chcete-li). Jelikož nespatřil bratra, pouze hrozivě vyštěkl: „Šel se svlíknout už?“ Šel.

A z druhého poločasu uběhlo jen pár vteřin, když Kiky převzal na půlce míč a úžasným pasem mezi obránci našel sprintujícího Tomáše - 2:2! Pak spolu nakrátko rozehráli rohy: nejprve Tomáš udělal čtyři kroky do hřiště a z těžkého úhlu zatřásl břevnem. Další dvě situace už skončily gólem, to zase Kiky klamal s naznačením přihrávky, ale vydal se po brankové čáře do vápna. Mezi diváky zavládla euforie, nespokojené brblání nahradil uvolněný smích. A mohlo se v poklidu střídat. I když… „Míšo, vždyť nejsi převlečenej!“ „Nemám kopačky, půjčil jsem je brankářovi!“

Peníze, to je pro Slavii Junior nejtěžší soupeř. Hráči pocházejí z nuzných poměrů, více než 20 tisíc korun na sezonu zajišťuje jedna z ruských posil. Klub postrádá vlastní hřiště, už léta kočuje po různých městských čtvrtích. Nyní se drží v pronájmu na atletickém stadionu Závodu míru, jenže tam se údajně plánují stěhovat Buldoci, karlovarský účastník ČFL. A jinde je plno.

„Navíc, kdo chce dneska Romy, že jo,“ říká smutně Milan Kováč, bývalý člen Rady vlády pro romské záležitosti, který už léta fotbalistům pomáhá. Administrativně, i přes Romské občanské sdružení, v němž se angažuje mimo jiné také Kiky. „Nejde jenom o áčko, ale i o mládež. Jak někteří přestanou hrát, je konec, budou se flákat po ulicích.

Když jedu do kanceláře, vidím takový gangy. Devadesát devět procent lidí z mančaftu je na sociálce. Jinde hraje hodně podnikatelů, jdou se odreagovat, udělají si žízeň. Tady to nejde. Sotva zaplatí nájem na ubytovně, zůstanou jim tři nebo čtyři stovky. To je hrozný,“ zoufá si Kováč. Žádosti o dotace od města či Evropské unie opakovaně narážejí na fakt, že klub není majitelem ani správcem pozemku. Proto teď nehraje o postup, nýbrž o naději pro budoucnost.

Pod tíhou současných potíží tak nabývá veselejších rozměrů i protivná vzpomínka na rok 1976, kdy tým smolně sestoupil ze svého vrcholu - z I. B třídy. Tehdy stačilo pár minut před koncem posledního kola vyrovnat z penalty. „Nikomu se nechtělo, všichni měli strach,“ říká kanonýr Kiky.

„Tak si míč vzal jeden obránce s turbanem na hlavě, co vůbec neuměl kopat. A přestřelil. Dodnes se vypráví, jak tam stál, zíral za branku a cumlal si malíček. Trenér k němu doběhl od lajny a zbil ho,“ směje se.