Když vypráví o tom, že byl v osmnácti letech lepší brankář než nyní ve dvaatřiceti, skoro vás z toho mrazí. Říkáte si, kam to mohl ten chlapík dotáhnout, kdyby to měl v hlavě dřív srovnané. „Vždycky jsem chtěl chytat za Manchester United. Byl jsem postavou podobný Van der Sarovi,“ říká Jindřich Skácel, toho času zraněný gólman třetiligových Rosic a milovník umění.
Jako dorostenec zářil v nejvyšší soutěži, v Olomouci měl našlápnuto ke skvělé kariéře. Jenže se pustil do války s klubovým bossem Jiřím Kubíčkem a tím začala jeho strmá jízda z kopce. Dnes Jindřich Skácel působí v Rosicích u nováčka MSFL a pomýšlí na druhou ligu. Jako „vedlejšák“ si v pondělí v rodném v Prostějově otevřel prodejní galerii obrazů.
Dát dohromady seznam klubů, jimiž ve své kariéře prošel, dá větší práci, než o něm napsat dlouhý článek. To už jde skoro samo, dvoumetrový gólman je totiž svérázný týpek. Jeho život je jedna velká turbulence, v seniorském věku nikde nevydržel déle než dva roky. „Mé curriculum vitae je netypické,“ připouští. „Jsem basketbalista, který hraje fotbal,“ usměje se.
Skácel dávno ví, že sportem díru do světa neudělá. Dal se na podnikání, jednou z jeho aktivit je galerie Bašta v Prostějově. V památkovém objektu, součásti městských hradeb, předevčírem otevřel prodejnu obrazů a 13. října pořádá vernisáž děl žijících i nežijících malířů z regionu. „Aby lidé nemuseli kupovat v IKEA plakáty New Yorku a pseudografiky,“ podotkne.
V romantickém kamenném interiéru brankář ochotně pózuje u obrazu jeho oblíbence Borise Jirků, neprodejného skvostu, jehož hodnota je prý minimálně 150 tisíc korun. Skácelovi věřte, v umění se vyzná, navštívil spoustu akčních síní a galerií. „Jirků má taky dva metry,“ upozorňuje. Pro umění se nadchnul díky kamarádce před osmi lety během působení ve Slavii. „Sbírám obrazy, je to můj velký koníček a radost. Něco jsem zdědil po rodičích, další jsem nakoupil,“ popisuje.
Věc se má tak, že čím níže klesá Skácelův fotbalový kredit a zájem předních celků o jeho služby, tím více jeho duše propadá umění. Atraktivní prostory ze 16. století v centru města má v pronájmu ještě s jedním známým, částečně je rekonstruuje a rozjíždí nejistý byznys s obrazy. Od ledna by mělo pod galerií Bašta, který byla několik měsíců zavřená, figurovat jen jeho jméno. „Bude to takový klub pro přátele umění,“ nastiňuje chlapík, který si místo životopisů sportovců pročítá monografie malířů. „Moc kamarádů z fotbalu ani nemám,“ přiznává.
Jestli jej tahle bohulibá činnost uživí, to zatím nedokáže odhadnout. „Tuto krásnou otázku mi každý druhý den pokládá i těhotná manželka,“ reaguje s úsměvem. Skácel věří, že to půjde, nájem je díky dotacím z města nízký. Navíc se ke galerii existenčně neupíná. „Dělám i jiné věci, máme s kapitánem Zlatých Moravců internetový obchod se sportovním zbožím. Tímto se chci spíš bavit. Je to trošku risk, ale nebojím se toho.“
Fotbal ale Skácela pořád baví, hlavně ostré zápasy. Tréninkový typ nikdy nebyl, i proto si zadělával v klubech na problémy. Brzy ztrácel motivaci. Po doběhnutí smlouvy ve druholigovém Zlíně dostal šanci v Rosicích u Brna. Tam na podzim odchytal první dvě kola MSFL, inkasoval celkem šest gólů, a pak si při basketbalu poranil kotník. Nyní je ve stavu zraněných a koncentruje se na zimní pauzu. Rád by to ještě zkusil výš, pomýšlí na druhou ligu. Je odhodlaný absolvoval klidně i několik zkoušek. „K zimě se upínám, chtěl bych to po stopadesáté někde oživit,“ usmívá se.
Vytáhlý gólman tvrdí, že nejlepší výkonnost vykazoval mezi osmnáctým a jednadvacátým rokem. V té době byl považovaný za český brankářský talent desetiletí. Než přišla válka s Olomoucí a rychlý sešup. Na vrcholnou úroveň už se Skácel nikdy nevrátil. Střídal kluby jako ponožky a takřka všude bojoval s pověstí rebela. „O mně neplatí, že gólman zraje jako víno. Když jsem byl mladý, měl jsem někam našlápnuto, větší motivaci. Všechno mi krásně šlo, do všeho jsem vletěl jako blázen. Zkrátka jsem byl lepší,“ je přesvědčen.
Zároveň připouští, že si za promarnění nevšedního talentu může do značné míry sám. „Asi jsem to trošku neunesl, byla kolem mě bublina,“ vzpomíná. „Vždycky jsem měl trošku sklony k frajerství. Možná jsem si moc dovoloval, má tréninková morálka nebyla pokaždé ideální. Nedával jsem tomu všechno. Nebudu říkat, že to bylo jinak. Když jsem za Brücknera v jednadvacítce chytil v Anglii penaltu Lampardovi, čtrnáct dní jsem se nevlezl do dveří, jaký jsem byl frajer,“ líčí upřímně.
Za klíčový moment své kariéry považuje názorový střet s Jiřím Kubíčkem, který znamenal jeho konec v Olomouci. „Kdybych měl někomu poradit, tak mu řeknu, ať se nepouští do žádné války s klubem. Nikdy ji nemůže vyhrát. Já jsem se rozhodl pro boj, ale byla to naprostá blbost. Radši jsem si měl jako mladý nasypat popel na hlavu a říct pardon,“ zdůrazňuje.
Osoba bývalého svazového místopředsedy se line celou jeho kariérou, dvanáct let starý spor ji podle Skácela zásadně ovlivnil. Kubíček kdysi o svérázném brankáři prohlásil, že vymetal bary a sabotoval zápasy. „Kravina. Já vůbec nejsem kavárenský typ,“ odmítá jeho verzi. „S Kubíčkem jsem byl tehdy na ostří nože. Díky válce s ním jsem ztratil kariéru i nějaké peníze. Ale obraz bych mu dneska asi prodal. Otázkou je, jestli bychom si u toho dali sodovku,“ culí se.
Na konci října by se měl prostějovský odchovanec stát poprvé otcem. Ačkoliv měl i brazilskou přítelkyni, tu pravou našel ve své rodné zemi. „Svatba mi strašně pomohla, našel jsem si skvělou manželku,“ svítí mu oči. „Čekáme holku, bude hrát volejbal za Prostějov,“ plánuje brankář a galerista v jednom.
