ČESKÝ FOTBAL: Dvojčata Šimrové jsou "Doškové" z Vršovic
Je to jako velké fotbalové manželství. Dvojčata Jan a Vladimír Šimrové (36) mají šest let po „stříbrné svatbě“: společně už strávili dlouhých 31 let! Na začátku tisíciletí si je dokonce vytáhl trenér Vlastimil Petržela do Bohemians – jen on je pak na půl roku dokázal rozdělit... Teď působí v pražském přeboru v týmu Vršovic, kde dělá Jan kapitána a Vladimír asistenta trenéra.
Sedávají vedle sebe v kabině, na soustředění jsou spolu na pokoji, vyjma jednoho půlroku si přes hlavu přetahovali vždycky stejný dres. Jan a Vladimír Šimrové, v Praze a okolí velmi známé postavy.
„Šimráci jsou pořád spolu, jinak už to nebude,“ říká Jan, který je o deset minut starší. „Vždycky nás všude kupovali společně. Jeden bez druhého, to by nešlo!“ přidává se Vladimír. „Nikdy nás nenapadlo, že by to mělo být jinak.“
Trochu připomínají známá fotbalová dvojčata - bratry Došky. S tím rozdílem, že tihle dva jsou 191 centimetrů vysocí „hordubalové“, robustní chlapíci, kteří mají poznávací znamení: zcela nebránitelní při standardních situacích. To vždy byla a stále je jejich doména. Platí to ale jen napůl.
Vladimír totiž z pracovních důvodů neměl na fotbal tolik času a přibral 25 kilogramů! Před rokem a půl skončil. „Vážím teď 115 kilo, s tím už hrát nemůžu,“ uznává muž, který se tak přesunul na lavičku, odkud koučuje bratra a spol. jako asistent.
„Tohle nikdy neshodí, spolu už si asi bohužel nezahrajeme,“ lituje Jan. Škoda. Na hřišti to bylo dokonale fungující spojení. Jan ve středu obrany, Vladimír jako druhá věž na hrotu.
„Dával jsem mu zezadu míče poslepu. Vyhrával všechny hlavy, moc toho nenaběhal, ale útočník to byl výborný. Něco jako Koller. Teď mi moc chybí,“ hodnotí Jan bratra. „Ty jsi mi zase připomněl Latku, když rozhodl derby. Taky dáváš důležité góly,“ reaguje Vladimír.
Je pravda, že hlasatelé na stadionech museli být obezřetní, aby se nespletli v autorovi branky. Než Vladimír přibral, byli oba k nerozeznání.
„Jednou se mě protihráč ptal, jak můžu být všude. Pak si všimnul, že jsme dva,“ chechtá se Vladimír. Oba pravidelně sázeli góly. „Vláďa byl útočník, dal těch gólů mnohem víc. Já ho nikdy nemůžu dohnat, i když už skončil,“ myslí si Jan, který v minulé sezoně dal v pražské I. A třídě ze stopera 18 branek!
„Prosazuju se hodně po standardkách, nebo si vyjedu, narazím balon a jdu sám na bránu. Přeci jen už jsem něco odkopal, uplatňuju zkušenosti.“
Mají za sebou zajímavou kariéru s vrcholem v roce 2000, kdy si je z třetiligové Krče vytáhl Vlastimil Petržela do ligových Bohemians. Když byli na soustředění s druholigovou Mladou Boleslaví, ráno zazvonil telefon.
„Vůbec jsme neváhali. Do Ďolíčku jsme s tátou chodili odmala, Bohemce dodnes fandíme, vždycky jsme snili o tom, že si za ni jednou zahrajeme,“ vypráví Vladimír a Jan doplňuje:
„Ještě ten den odpoledne jsme v Praze podepisovali smlouvy a jelo se na soustředění do Francie. Pan Petržela říkal, že si přál koupit buď dva černochy, nebo dvojčata. Vyšli jsme mu my dva, takže byl spokojený.“
Na nejvyšší úrovni se ale neprosadili. Obránce Jan odehrál pouze jeden ligový poločas v Českých Budějovicích, útočník Vladimír do ligy nikdy nenakoukl, jeho stropem tak byla třetí liga. „Občas ho hecuju, kde nejvýš kopal,“ směje se Jan. Bratr mu to vrací přes hattricky. „Ten Honza nikdy nedal. Já jich pár měl, podařily se mi i čtyři góly v zápase,“ pochlubí se.
V Bohemians se poprvé a naposledy rozdělili. Staršího Jana poslal trenér Petržela na půlroční hostování do Kolína, Vladimíra pak do Semic. „To bylo těžké. Chtěl jsem za bráchou do Kolína, dokonce jsem tam volal trenérovi, jestli by mě nechtěl. Říkal, že jo, ale Petržela to zarazil,“ vzpomíná Vladimír. „Bez bráchy jsem být nechtěl, byl bych totiž poloviční. A opačně.“
Spolu byli zvyklí absolvovat všechno, i vyhlášené zimní galeje pod přísným Petrželou. „Byl hodně tvrdý, vyžadoval železnou kondici, kterou jsme my dva rozhodně neoplývali. Ve volnu jsme s bráchou chodili běhat, ale měli jsme toho dost, stejně jako zkušení hráči. Stačilo, aby se někdo nevešel do limitu o pár vteřin a Petržela už říkal, že na to nemá,“ popisuje Vladimír. „Byl to velký dril, ale nechtěli jsme odpadnout. Na Bohemku vzpomínáme rádi.“
V jednom týmu se potkali s Karolem Kiselem, Kamilem Čontofalským či Michalem Petroušem. „Panu Čontofalskému jsem nedávno dělal zahradu, tak jsme zavzpomínali,“ vypráví Jan, který se živí jako zahradník. Vladimír dělá řidiče pro Metropolitní univerzitu v Praze. „Práce nás baví, ale nejkrásnější je živit se fotbalem. Nám se to povedlo pět let. Mladým pořád říkám, ať na sobě pracují, že i z přeboru se můžou dostat nahoru, jako my,“ pokračuje Jan.
Oba spolu hráli ve Slaném, v Říčanech, v Krči, ve Stříbrné Skalici či Prachaticích. Všude patřila kapitánská pásky do rodiny. A zůstalo to tak i teď ve Vršovicích, kde s fotbalem začínali.
Zažívají tady parádní časy: v minulé sezoně tým prosvištěl pražskou I. A třídou bez porážky s bilancí 23 výher a tří remíz. Vladimír dělal na podzim asistenta, na jaře už byl jako hlavní trenér. „Trochu jsem se toho bál, ale dopadlo to výborně. I díky bráchovi, hodně mi pomáhal,“ děkuje.
O patro výš se opět vrátil do asistentské pozice, ale Vršovice válí dál. Nováček soutěže šokuje a po 10 kolech vede pražský přebor s jednou porážkou z prvního kola se Žižkovem B, kdy si dal Jan Šimr vlastní gól...
Kromě toho pálí i na druhé straně, stihl už 4 branky. „Tohle jsme nikdy nezažili a už ani nezažijeme,“ hodnotí kapitán týmu bilanci posledních 36 zápasů, z nichž vzešlo 31 výher a čtyři remízy. „Slíbili jsme, že kariéru ukončíme ve Vršovicích. Stejně jako bratři Doškové. Ti byli taky dlouho spolu v Plzni a Slavii. Teď to dohrávají v přeborové Kolovči, jako my.“
