Operuje na hrotu sestavy i na sále určeném pro ortopedické zákroky. Dvoumetrový obr Robert Jůzek si v téhle dvojí roli libuje. „Odmala jsem chtěl být doktorem, rád pomáhám lidem. A taky mám vztah ke sportu. Takže jsem spojil dvě velké lásky - fotbal a medicínu,“ vypráví osmadvacetiletý kapitán Podolí, které hraje v pražské I. A třídě. Z lékařského hlediska válí na ortopedické klinice pražské nemocnice Na Bulovce.
Respekt budí všude, kde se objeví. Pro strach má uděláno. V souboji možná někdy přikrčí hlavu, ale jinak miluje dobrodružství. Vycítí při tom, kdy je ta správná chvíle hodit fotbal za hlavu. Před rokem tak byl třeba v Jordánsku, kde léčil děti syrských uprchlíků.
„Neošetřovali jsme akutní úrazy, spíš jen jejich následky. Ale vždycky je hrozné, když jsou mezi zraněnými děti,“ vrací se ve vzpomínkách Robert Jůzek, lékař a fotbalový útočník v jedné osobě. Leckoho zamrazí, že muselo jít o život, on to ale odmítá. „Strach jsem měl asi jako tady. Bylo tam bezpečno. Nebál jsem se,“ překvapí.
V Jordánsku se cítil prospěný, a ještě k tomu poznal nové věci, třeba muslimskou kulturu. Teď už je ovšem pěkných pár měsíců zpátky v české realitě, kdy střídá bílý lékařský plášť s dresem Podolí. Fotbal to z hlediska koníčků vyhrává na plné čáře. Někdy se ovšem snoubí s náročnou prací dost těžko. „Jsem do fotbalu hodně zapálený, mám velkou chuť hrát, sportovat. Ale na jeden až tři zápasy chybím, tomu se nedá vyhnout.“
Ostatně, proč by se fotbalu vyhýbal. Tvrdou dřinu z tréninku a zápasů dokáže prodat i na sále. Dobrá kondice prý lékaře ortopedy zdobí obecně. „Nejsem výjimka. Co se týče fyzické náročnosti, je to asi jako práce truhláře. Taky vrtáme, šroubujeme, sekáme, řežeme a máme dláta, pily, kladiva. Je to práce náročná, často se docela zapotíme,“ překvapí přirovnáním k řemeslu.
Jeden podstatný rozdíl tu ovšem je. Když udělá chybu člověk ve výrobě, dá se napravit. Na operačním sále by bylo zle, tam není pro omyly místo. „Samozřejmě, my nesmíme říznout špatně. Mám k mé profesi respekt, zdravou pokoru, tu je třeba mít v medicíně vždycky, ale musíte si současně i věřit,“ upozorňuje.
Sebevědomí je na místě. Jinak to snad ani být nemůže. Únava, neúnava. Žádné ohledy na to, zda je ve službě 36 hodin, nebo celé dva dny. I to se stává.
„Fyzicky jsem unavený, ale mám odpovědnost, nesmím nic přehlédnout, musím být plně soustředěný a k pacientovi zdvořilý, i když se mi něco nelíbí. Je zřejmé, že je to těžší než fotbalový zápas. Ten je proti takové službě relax,“ usmívá se a k lepšímu přidává, že se klidně přihodí, že odpracuje 300 hodin za měsíc...
Je jasné, že pokud by si jako lékař vydělával v cizině, byl by v balíku. Prchnout natrvalo za hranice však nehodlá. „Sice bych měl čtyřikrát víc peněz, ale u nás si připadám víc užitečný,“ vypráví. A k tomu všemu si dělá radost hraním za Podolí. S pacienty se o sportu baví často, navozuje tím prý pocit důvěry. „Ta je při léčení velmi důležitá. Musím ovšem být multioborový, když mi jindy přijde třeba umělkyně nebo baletka, taky si musím poradit.“
Pochopitelně se často stane, že do ordinace přikvačí fotbalisté. Spoluhráči, soupeři. Pomáhá všem bez ohledu na klubovou příslušnost. „Pacientů z fotbalového prostředí mám hodně. V čekárně se mi střídají kluci z Braníku, Čafky, Cholupic a dalších týmů,“ směje se Jůzek. Marody dá dohromady a pak si to rozdají na hřišti. „Je pravda, že někdy proti nim pak hraju i zápasy.“
Jak to v takové chvíli na hřišti vypadá? Ve vyhecované bitvě nefunguje vztah lékař - pacient, nikdo nikoho nešetří. Kdo fotbal někdy hrál, tak ví, že souboje s dvoumetrovým útočníkem bolí. „Mám velkou sílu, jdu do souboje o míč a fauluju, aniž bych chtěl. Mrzí mě to, rozhodně to nedělám schválně. Občas někomu dám loktem, sám často dostanu loktů mnohonásobně víc, párkrát jsem měl i rozseknutou hlavu,“ popisuje.
Když se nějaká zdravotní lapálie vyskytne, hned vystartuje pomoci. Než ale vešlo ve známost, čím se živí, docházelo ke kuriózním situacím. „Chtěl jsem třeba pomoct zraněnému, ovšem jeho spoluhráči mě odstrkovali. Nevěřili, že jsem lékař. Mysleli si, že si z nich dělám legraci,“ směje se. Teď už je ale „provařený“ a podobná nedorozumění neřeší. „Co se týče zásahů na hřišti, tak jsem třeba hráčům nahazoval zpátky rameno,“ vypráví.
Jemu samotnému se zdravotní trable vyhýbají. Pochopitelně hrozí, že ho některý ze soupeřů přepálí. Ale zatím má kliku. „Dost lidí si zlomí nohu, protože prostě špatně došlápnou, když jdou s nákupem,“ směje se a sportování si užívá.
Tvrdí, že zatím měl „jen“ prasklý meniskus, ale ani s ním nešel pod kudlu. Ne že by se bál, nebo snad nedůvěřoval kolegům. Jen neviděl operaci jako akutní a přiklonil se ke konzervativní léčbě. Občas se ale do péče kolegů svěří. „Jednou jsem si vyhodil prst do pravého úhlu. Snažil jsem se nahodit si ho sám, ale nebyl jsem toho schopný. Musel jsem jet do nemocnice,“ vzpomíná.
Daleko radši ale z paměti loví chvíle, kdy soupeře zničí svými góly. Takových okamžiků je víc než dost, ve své soutěži se řadí mezi nejlepší střelce. A vzhledem k postavě se občas nevyhne ani srovnání se známými čahouny. Řeč je o reprezentantech Janu Kollerovi či Vratislavu Lokvencovi. Od fanoušků si vyslechne své.
„Tomu se prostě nevyhnete. Že je člověk neohrabané kopyto, to slýchám často,“ usmívá se. „Jen si říkám: No dobře, jsem kopyto, ale dal jsem vám tři góly...“
Chce hrát v Barceloně!
Každý má nějaký svůj sen. I fotbalový ortoped Robert Jůzek ten svůj má. Rád by si zahrál ve španělské Barceloně, kde obvykle fanoušci chodí na Messiho, Neymara a Suáreze. „V červenci se tam hraje fotbalové mistrovství světa lékařů a já doufám, že se tam dostanu. Česko obhajuje zlaté medaile získané z mistrovství v USA 2015,“ prozradí útočník pražského Podolí.
Sám si vyzkoušel velkou akci zatím jen v roli lékaře národního týmu volejbalistů při Světové lize. „Když jsem poslouchal před zápasy hymnu, bylo to krásné, i když jsem nebyl hráč, ale jen člen realizačního týmu. Tohle by byl takový malý splněný sen, zúčastnit se mistrovství světa pod českou vlajkou.“
