Osud se s ním nepáral. Martin Levinský přišel o oko a začínal znova. V životě i ve fotbale. „Najednou jsem byl poloviční,“ vzpomíná na temnou dobu před osmi lety. Na skleněnou protézku v levém oku si časem zvykl a jeho góly letos na jaře pomohly Chabařovicím k návratu do ústecké I. B třídy.
Za plotem jeho domu na kraji Přestanova se staví kruhový objezd. „O zahradu naštěstí nepřijdu,“ řekne 38letý Martin Levinský, když se posadí do dřevěného altánu. V životě už přišel o víc, musel se naučit žít s jedním okem. Většinou nosí skleněnou protézku: když se mu rozbije, musí sáhnout po lehce vytahané černé pásce á la pirát.
Vyprávíte svůj příběh často?
„V okolí to každý ví, lidi se už moc neptají. Upřímně, dřív jsem se o tom nerad bavil, ale postupem času to z člověka opadne a rozpovídá se. Vždyť je to už osm let, co se mi to stalo.“
Co se vám tedy stalo?
„Přihodilo se to u mě v práci, se švárou jsme si chtěli odvézt dřevo. Dneska už na autě stahujeme náklad popruhy, ale tenkrát jsme měli ještě obyčejné gumicuky. Když jsme je připevňovali, zdálo se mi, že jeden je volný. Sáhl jsem na něj – a už to bylo.“
Zlomek vteřiny, který obrátí život vzhůru nohama.
„Hned jsme letěli do nemocnice. Přitom mě pánbůh pár dnů předtím varoval.“
Jak?
„Stejný gumicuk mě trefi l do zad. Byla to výstraha, ale já ji nevyslyšel.“
Věděl jste hned, že o oko přijdete?
„Když jsem se ve špitále probudil po operaci, hned jsem zkoušel, jestli vidím. Bylo to ta první věc, kterou jsem udělal. Zakrýval jsem si zdravé oko a nejdřív jsem viděl výseč, pak jen siluety a pak už ani to ne. Roztrhala se mi sítnice, do toho krvácení a špatná srážlivost. Už to nešlo zachránit.“
Nadával jste na osud?
„Když za mnou přišla manželka, řvali jsme oba dva. Cesta zpátky je pomalá, začínáte skoro znovu. Ztratíte střed vidění a máte problém. Naléval jsem pití do sklenice, ale všechno teklo vedle. Nebo jsem chtěl otevřít dveře, jenže místo na kliku jsem sáhl do prázdna. Doktor mi říkal, abych třeba rok počkal s řízením auta, že se mozek musí srovnat s novou situací.“
A srovnal se?
„Nebyl to ani rok, sedl jsem za volant dřív. Asi po půl roce jsem už zase jezdil, cítil jsem se na to. Ale když pršelo, vadily mi stěrače. A v zatáčkách mi překážely sloupky na krajích čelního skla. Když máte obě oči zdravé, vůbec si neuvědomíte, jak se žije jen s jedním. Pak se něco stane a… bum! Už to nevrátíte zpátky.“
Zpátky se nedá vrátit ani hořká zkušenost, kterou jste udělal po úraze ve fotbalových Chabařovicích.
„Poslali mě do béčka. Všechno to ovlivnilo zranění, najednou jsem byl poloviční. Bolelo mě, že už o mě nestojí, byly i slzy. Moc jsem nechápal, že bych já jako jedinec mohl mít takový vliv na výsledky, ale nakonec jsem se s tím smířil. Dostal jsem druhou šanci u nás v Přestanově a do Chabařovic se časem vrátil.“
| Čislo 11 jako Nedvěd |
| Obdivoval anglického kanonýra Alana Shearera, dokonce má jeho černý dres z Newcastlu (na snímku). Ale Shearerovo číslo 9 Martin Levinský nenosí. „Když jsem před lety přišel do Přestanova, chtěl jsem Alanovu devítku, ale nedostal jsem ji. Tak jsem sáhl po jedenáctce.“ Po jedenáctce? To je přece symbol Pavla Nedvěda z jeho nejslavnějších časů. „Jednu dobu jsem měl dlouhé vlasy a slýchával jsem: Ty jsi jako Nedvěd! Tak jsem si na něj začal trochu hrát,“ chechtá se Levinský. „Ne, vážně: Pavel je ikona. Byl jiný než všichni ostatní, rád na jeho styl vzpomínám.“ Bude jednou Levinský taky funkcionářem? Nedvěd to přece dotáhl na viceprezidenta Juventusu Turín… „Až skončím s hraním, určitě nebudu chtít fotbalu nechat. Chabařovice jsou pro mě srdcovka a rád jim budu dál pomáhat, pokud bude potřeba.“ |
Myslel jste vůbec po zranění na fotbal?
„Hned jsem věděl, že budu zase jednou kopat. Víte, pro mě je fotbal všechno. Kvůli němu jsem kdysi seknul s číšnictvím a šel dělat do výtahové firmy na CNC a NC stroje, abych měl volné víkendy.“
Vy jste vážně fotbalový fanatik.
„Kvůli fotbalu se doma i hádám. (usmívá se) Když jsem se dal trochu dohromady, návrat ke sportu mi nikdo nerozmlouval. Najednou to opadlo a chvilku mi nikdo nic nevyčítal.“
Jaký byl comeback s jedním okem?
„Připadal jsem si jako žák. Fyzička mi zůstala, ale začaly se mi dít zvláštní věci. Jednou jsem na tréninku odkopl míč, otočil jsem se a najednou rána. Trefi l jsem spoluhráče čelem na spánek, šel k zemi. Při zápase jsem se nechtěně srážel se soupeři, kteří nevěděli, co se děje.“
Teď už je to lepší?
„Je, ale pořád to není ono. Nemám prostorové vidění a hraju převážně na levé straně. Pomohlo mi, že jsem brzy začal dávat góly a zjistil jsem, že zase mám na základ. To mi hodně pomohlo.“
Přiznejte, jste terčem vtípků? Češi milují černý humor.
„No jéje, pořád jsou nějaké srandy. V partě se dobře doplňujeme. Stačí se mě zeptat, jak to vidím, nebo jestli dávám míče naslepo.“
A dáváte?
„Dávám. Ale to jsem dělal i před zraněním, je to pro mě přirozené.“
Mimochodem, jak se cítíte s pirátskou páskou?
„Jako pouťová atrakce. Děti si na mě ukazovaly: Jééé, pirát! Ze začátku je to možná hezké, ale když si vás lidi pořád všímají, začne to vadit. Pásku nosím nerad, skleněná protézka je mi bližší a přirozenější.“
Co když se rozbije?
„I to se může stát. Spadne na dlaždičky a roztříští se, je jako křišťál. Mám nárok na dvě ročně. Když obě rozbiju, nemám nic. Pak přijde na řadu pirátská páska.“
I s ní jste ovšem nasázel pár gólů.
„Góly pro mě dost znamenají. Do Chabařovic jsem se vracel za jediným cílem – za kronikou. Věděl jsem, že mám šanci být mezi třemi nejlepšími střelci v historii klubu. Teď, když se to povedlo, jsem dál nenažraný a chtěl bych dát aspoň 100 gólů za Chabařovice. Teď mám 84 nebo 85, snad bude ještě jedna sezona stačit. Maximálně dvě.“
A pak? Konec?
„Za chvíli mi bude čtyřicet, po zápase mě všechno bolí. Když se mě potom zeptají, jestli bych ještě šel za béčko, tak se tomu směju. Blíží se moment, kdy to přenechám mladším.“
Do té doby si ještě užijete postup z okresního přeboru zpátky do I. B třídy, kterou jste před rokem opustili. Je v Chabařovicích euforie?
„A jaká! Lidi na nás chodí a po zápasech si s nimi zpíváme. Vysoký jalovec, vysoký jako já… Nebo: Tak jsme první, no a co? Paráda. S fanoušky jsme byli i na pouti. Tohle mě baví, kvůli tomu jsem se vracel.“
