Hrdina Douděra slzel: Jsem emoční magor! Jak jsem to trefil, věděl jsem
Jakmile se mu balon odlepil od nártu, věděl, že jde o dokonalou ránu. Taky že ano. Míč zapadl k tyči, Slavia šla do vedení a David Douděra se stal hvězdou finále MOL Cupu proti Spartě. „Když byl covid, s bráchou jsme takové střely trénovali,“ smál se po zisku první trofeje v kariéře.
Jak si užíváte vyhrát trofej na Letné?
„Je to neskutečný pocit. Jsem nesmírně šťastnej za celou Slavii, mám opravdu velkou radost.“
Navíc jste finále rozhodl gólem a centrem.
„Já si tohle nepřipouštím, nepotřebuju to ventilovat ven. Jo, dal jsem hezký gól, takže jsem rád. Zvládli jsme to ale jako tým. Klukům jsem pomohl, oni zase mně, protože posledních deset minut jsem si myslel, že mi upadnou nohy. Mačkal jsem si i body na rukou, abych se trošku nabudil. Takhle by to mělo vypadat.“
Po úvodní brance jste měl v očích slzy. Co jste v tu chvíli prožíval?
„Ani nevím, jak to vysvětlit. Už jsem to několikrát říkal, nějakým způsobem jsme byli vychovávaní, každý fotbalista má svoji cestu... Pro mě je to první trofej, nepředstavitelný pocit. Já jsem takový emoční kluk, emoční magor. Hodně to prožívám. Vlastně ani nemám slov. Kdybych vám všechno popisoval, byli bychom tady hodinu a vy byste mě měli za magora. Já vím, že to tak působí, ale ze mě jdou emoce ven. Jestli na mě někdo kouká špatně nebo dobře, to neovlivním. Jsem rád sám za sebe, za celou Slavii, pro takové výhry děláme fotbal.“
Šlo o nejdůležitější gól kariéry?
„Určitě. Nebyl nejhezčí, i když samozřejmě hezkej byl, ale rozhodně nejdůležitější.“
Cítil jste, že vám střela před prvním gólem sedla dokonale?
„Hned, jak jsem to trefil nártem. Nesvezlo se mi to jako na Bohemce. Přesně jsem věděl, že balon zapadne k tyči. Takové voleje zkouším i na tréninku, s tátou během individuálních tréninků. Když byl covid, s bráchou jsme takové střely trénovali. Tudíž vím, že když to dobře trefím, je to gól.“
Vnímal jste, že od první minuty máte více ze hry?
„Byli jsme dobře takticky připravení a cítili jsme, že jsme herně i běžecky lepší. Soustředili jsme se, šli jsme do zápasu pokorně, každý z nás. Když se to takto povede, vyleze z toho maximální týmový výkon. To dneska rozhodlo.“
Jak jste vnímal úžasnou kulisu?
„Naši fanoušci byli nepředstavitelní. Po zápase za mnou přišel táta a říkal, že nečekal, že budou slyšet víc slávističtí fanoušci. Víceméně jsme se na Letné cítili jako doma, lidi nám moc pomohli.“
Neměli jste v druhém poločase pocit, že útočíte na Tribunu Sever jako v Edenu?
„Jednoznačně, moc jsem si to užíval. Fakt jsem si připadal jako v Edenu.“
Je to sen, že po deseti měsících ve Slavii rozhodnete finále poháru proti Spartě?
„Jasně, nevěřil bych tomu, ale já o sobě moc povídat nechci. Je mně to takový blbý, jakou cestu jsem ušel, co všechno se stalo. Že mně umřel pes, tohleto a támhleto. Bylo by to fakt na hodně článků... Ale nemám to zapotřebí. Jsem vděčný za to, co je. Ale sezona ještě nekončí, rádi bychom titul.“
Vybudí vás vítězství k jízdě v nadstavbě?
„Z psychologického hlediska je to jednoznačně důležité. Tým to nabudí. V nadstavbě je to o psychice, není to úplně o fotbale, protože jakmile hrajete derby, už něco umíte.“
Co říkáte na výkon rozhodčího Dalibora Černého? Přijde mně, že si u obou týmů vybudoval respekt.
„Nechci, aby to vyznělo, že někomu lezu s prominutím do prdele, ale musím před ním smeknout klobouk. I co se týče komunikace, je nejlepší v lize. Když za ním doběhnu, něco se mu snažím říct a on mně pokorně odpoví. Zdůraznit musím slovo pokorně. Na nic si nehraje, není arogantní. Někteří rozhodčí v lize mi naopak přijdou strašně arogantní. Přístup pana Černého pomáhá i nám hráčům. Komunikace je důležitá v životě, i na hřišti. Fakt klobouk dolů.“
