Redaktor Sportu: Když jsem hrál proti Liverpoolu
Gigant, jeden z nejslavnějších klubů světa. FC Liverpool. A já si proti němu zahraju! Štípal jsem se, jestli se mi to nezdá. Nezdálo, los Poháru UEFA nás s Libercem na podzim 2000 doopravdy poslal na slavný Anfield Road. Byli jsme s klukama nadšeni, ale také plni obav, jestli proti takovému týmu obstojíme. Nakonec z toho „vzešly“ dva fantastické zápasy.
Autobus se zabořuje do tmy, nabírá kurz Anfield Road. Se spoluhráči si v hlavách promítáme, jaké to bude. „Bude to asi kolotoč, snad neuděláme ostudu,“ přitočí se ke mně tehdejší kapitán Slovanu „Bogas“ Pilný. „No, to se klidně může stát,“ reaguju s úsměvem.
Za pár minut se otevírá železná brána Anfieldu, úvodní zápas s Liverpoolem se přiblížil.
S tak velkým klubem jsme se setkali, na rozdíl od některých současných sparťanů, všichni poprvé v životě. Tomu také odpovídala nervozita. Tu se snažil otupit svým typickým způsobem trenér Ladislav Škorpil.
„To budou zejtra fotky v novinách! Johana s Heskeym, paráda,“ vtipkoval kouč na předzápasové poradě. Představa snímku hlavičkového souboje holohlavého obránce Petra Johany a černého útočníka Emile Heskeyho, taktéž bez vlasů, byla fakt parádní.
Jenže jak se utkání blížilo, šla sranda stranou. Anfield mě ohromil už den před zápasem, když jsme na něm trénovali. A teď bude navíc plný lidí a na druhé straně hřiště proti nám obrovský favorit!
Stojíme v tunelu, kam doléhá neutuchající řev fanoušků Liverpoolu. Kolíky klapou, vedle nás hvězdy, většinu z nich jsme do té doby viděli jen v televizi.
„Čau, Šmíco,“ vyhrknu směrem k Vladimíru Šmicrovi, tehdejšímu záložníku Liverpoolu. „Nazdár,“ zní odpověď, kterou doprovodí široký úsměv.
Podáváme si ruku, přitom si vzpomenu na naše souboje v žácích a dorostu, on v dresu Slavie, já v zelenobílém Bohemky.
Teď se proti sobě postavíme na Anfieldu. „Byly to s vámi super zápasy,“ říká Šmicer s odstupem deseti let. Na hřišti jsem však přišel do styku spíš s Patrikem Bergerem, který hrál zleva.
Angličané nás zpočátku mačkají jako citron, do vápna létá jeden centr za druhým. Jenže držíme pořád 0:0, liverpoolský tlak se rozplývá. Krátce po přestávce ovšem Liverpool kope penaltu. Napěchovaná tribuna za brankářem Zbyňou Hauzrem, jemuž za zády vlají obrovské prapory a duní chorály, se těší, až si zakřičí gól.
Jenže elitní snajpr Robbie Fowler trefuje břevno! Na to, co se stalo poté, nikdy nezapomenu. Když míč skončil v autu, Anfield zmlkl. Čtyři vteřiny naprostého ticha. Fanoušci byli v šoku, snad nevěřili, že takový borec minul.
Ticho však vzápětí vystřídalo hromové „Róóbie Fowler, Róóbie Fowler...“. Žádné výčitky, nic takového. Zatracovat hráče kvůli neproměněné penaltě se v Anglii nenosí...
Nakonec jsme bezbrankovou remízu neudrželi, tři minuty před koncem se trefil Emile Heskey. Už tehdy hráli za Liverpool současný kapitán Steven Gerrard (nastoupil v odvetě v Liberci) nebo obránce Jamie Carragher (hrál oba zápasy), kteří se budou snažit teď vyřadit Spartu.
Mně však utkvěl v paměti nejvíc záložník, tehdejší reprezentant Anglie, Nick Barmby. Ten chlap měl snad dvoje plíce. Co ten udělal za zápas sprintů, klobouk dolů. Prostě motorová myš.
Extratřídu ukázal i útočník Michael Owen, který v Liberci dal gól minutu po příchodu na trávník. Doma jsme sice senzačně vedli „Štajnyho“ (Jiří Štajner) hlavičkou, ale nápor soupeře jsme neustáli. Odešli jsme však se ctí.
Možná největší zážitek kolem duelů s Liverpoolem je ale ten po úvodním zápase. U autobusu na nás čekaly desítky fanoušků „reds“ a žádali o podpis. Když jsem pohlédl do davu, spatřil jsem v něm snad osmdesátiletou stařenku. Na sobě měla dres Liverpoolu, kolem krku klubovou šálu, v ruce papírek a propisku.
„Liberec, great match,“ špitla, když jsem zabořil propisku do papírku...
