Tahoun Vacek: Já a reprezentace? Ty bláho!

Máte životní formu?
„Doufám, že ne, že se ještě můžu zlepšovat. Ale každopádně se teď cítím dobře – hlavně fyzicky. Spousta lidí možná neví, že jsem se v tom nejdůležitějším fotbalovém věku od osmnácti do dvaceti trápil v Německu s vážným zraněním. Jestli jsem tehdy odehrál čtyři soutěžní zápasy a odtrénoval čtrnáct dní, je to moc. Teď jsem zdravý, což je pro mě nejdůležitější, a zase získávám sebejistotu, jakou jsem měl před vážným zraněním.“ 

Trenér Sparty Jozef Chovanec minulý týden prohlásil, že jste měl být už dávno v reprezentaci. Jak se taková slova poslouchají?
„Strašně hezky – zvláště od pana Chovance, o němž je známo, že mančaft nikdy moc nechválí. Hodně mě to potěšilo zejména proto, že jsem se s panem Chovancem bavil a vím, že on vnímá, že se snažím tvrdě pracovat. Tomu, abych se dostal zpátky, chci obětovat úplně všechno. Když člověk pozná úplné dno a přepadají ho myšlenky na konec s fotbalem, váží si všeho úplně jinak. Vždyť já jsem vlastně až tady ve Spartě začal hrát seniorský fotbal.“

Cítil byste se na reprezentaci?
„Ty bláho, to jsou otázky, na které bych nechtěl odpovídat. Zatím toho za sebou nemám tolik, abych mohl o něčem takovém mluvit. Ale podívat se do národku je sen každého kluka a já doufám, že se mi to jednou splní.“

Ve Spartě vám dal první šanci Michal Bílek, současný trenér národního týmu. To by pro vás mohla být výhoda, ne?
„To vůbec nevím. (směje se) Obzvlášť v záloze máme v reprezentaci velký přetlak, jsou v ní kluci, kteří hrají lepší soutěže, než je česká liga. Ale na pana Bílka vzpomínám. Na Spartu jsem přišel podepsat smlouvu o berlích, doporučil mě tenkrát pan Plíšek a pan Křetínský vzal můj přestup na svoje triko. Po operaci jsem začínal v béčku, odehrál jsem dva zápasy a pan Bílek na nich zrovna byl. Už tenkrát mi řekl, že jednou by ze mě mohl být velký hráč. Vzal mě do přípravy áčka a hned v prvním jarním kole ve Zlíně mě postavil do základní sestavy.“

Vybral jste si tehdy číslo 25, čímž jste si nastavil laťku hodně vysoko.
„Jak to?“

S číslem 25 hrál přece ve Spartě Tomáš Rosický a fanoušci ve vás viděli jeho nástupce.
„Jo takhle. (směje se) Ale to bylo celé tenkrát úplně jinak, v první moment mě vůbec nenapadlo, že pětadvacítkou hrál Tomáš Rosický. Na Spartě to funguje tak, že když přijde někdo mladej, dostane od kustoda číslo, které je zrovna volné. Myslím, že přede mnou ho měl Pavel Mareš, a protože mám podobnou velikost jako on, zdědil jsem to po něm. Ale s pětadvacítkou jsem hrál už v Bielefeldu, takže jsem byl jedině rád.“

Loni v létě se hodně nahlas mluvilo o vašem odchodu ze Sparty do německého Freiburgu. Jak jste to prožíval?
„Pořád se mluví o tom, že nabídky na mě tady jsou. A když přišel Marek Matějovský, vzali zejména novináři jako hotovou věc, že Sparta bude chtít vydělat nějaké peníze zpět, takže mě pustí. Ale já jsem panu Chovancovi říkal, že se ještě necítím na přestup ven, že ještě můžu jít ve Spartě nahoru. A pan Chovanec mi dal za pravdu.“

Ale skutečně to vypadalo tak, že by na vás v konkurenci Marka Matějovského, Juraje Kucky, Jiřího Kladrubského a dalších nemuselo zbýt místo…
„To je Sparta, tady má místo jisté jen Řepa. Jinak si nikdo z nás nemůže říct, že bude hrát příští zápas, trenér to hodně mění. Ale já jsem věřil, že když budu pracovat, dokážu se do sestavy dostat. Sice jsem byl chvíli naštvaný, že musím hrát defenzivního záložníka, ale pak jsme si s Kucou sedli a i on si naši spolupráci pochvaloval. Navzájem jsme si hodně pomohli.“

Málokterý hráč na vašem místě by odmítl nabídku z Bundesligy.
„Bylo to trošku riziko a někteří lidé byli možná naštvaní, že jsem nechtěl ze Sparty jít, ale od trenérů jsem cítil, že by chtěli, abych tady ještě zůstal, takže jsem to dál neřešil. Sparta mi pomohla v momentě, kdy jsem na tom byl nejhůř, a já jsem to bral tak, že bych jí to ještě měl oplatit. Nechtěl jsem prostě odcházet ze Sparty nuceně.“

Risk se vyplatil. Teď přece zažíváte ve Spartě skvělé období, ne?
„Uvidíme. Ve Spartě je to strašně specifické, stačí, aby se nám nepovedl jeden zápas, další zremizujeme a vše se najednou otočí o 180 stupňů. Obecně na tyhle otázky nerad odpovídám, protože doufám, že to nejlepší mám ještě před sebou.“

Jak se vám hrálo proti Liverpoolu?
„Hrát proti němu byl můj sen. Sledoval jsem ho už jako malej kluk kvůli Patrikovi Bergerovi, s kterým jsem si pak zahrál ve Spartě, takže nám o Liverpoolu vyprávěl. Jsem rád, že jsme si ten zápas užili, odešli jsme se vztyčenou hlavou a ukázali všem, že to v nás je. I když vím, že teď v Anglii to bude úplně jiný zápas.“

Měl jste na noze rozhodující gól, jenže vaše střela v závěru zápasu jen těsně minula branku.
„Balony, s kterými se hraje Evropská liga, jsou hodně nevyzpytatelné. A přiznám se, že jak po té mé střele plaval, věřil jsem, že zapadne do brány. Chyběl fakt kousek.“