Když má říct, jestli bude zítra večer fandit Plzni, nebo Lokerenu, ošívá se. Někdejší reprezentant Roman Vonášek totiž sice na západě Čech začínal s velkým fotbalem, v belgickém městečku však prožil podle svých slov nejlepší roky kariéry. Šéfoval tam české kolonii, do níž patřili i Jan Koller, Václav Budka, Martin Pěnička či Daniel Zítka.
Jak se přihodilo, že ve druhé polovině devadesátých let bylo v Lokerenu tolik Čechů?
„V té době nebylo tolik manažerů, ve Spartě končila spoustě lidem smlouva a přišla mi konkrétní nabídka z Lokerenu. Byl to nováček ligy, dneska je samozřejmě těžko pochopitelné, že takový tým získá hráče ze Sparty. Tehdy byl manažer Pepa Chovanec, na prodloužení smlouvy jsme se nějak nedohodli, což pro mě bylo celkem zklamání. Tak jsem možnost jít do Lokerenu přivítal. A se mnou šli Honza Koller, který měl k odchodu volno, a Venca Budka, kterému končila smlouva stejně jako mně. Za rok přišel Martin Pěnička, kterému vypršel kontrakt ve Slavii. Bylo to i díky tomu, že v Lokerenu dříve působili Josef Vacenovský a Karol Dobiáš. Měli s Čechoslováky dobré zkušenosti.“
A čím to bylo, že se vám v Lokerenu všem dařilo?
„Vyplatilo se jim to, no. Vzpomínají na to, že se jim dlouho nepodařil takhle dobrý kup. Bylo to dané i tím, že byli nováček, takže rozdíl mezi Spartou a nimi tam byl v hráčské kvalitě znát. Na hřišti jsme splňovali to, co se od cizinců čeká – patřili jsme k nejlepším. Honza Koller hrál v sestavě, kde se dalo, a byl nejlepší střelec týmu. Já jsem byl druhý nejlepší. Tím jsme se zapsali mezi místní fanoušky. A díky tomu těch šest a půl roku v Lokerenu beru jako svoje nejlepší a to nejen po fotbalové stránce, ale i z pohledu života.“
Vytvořili jste tam docela velkou skupinku. Nedívali se na vás spoluhráči divně?
„V kádru tehdy bylo hodně Belgičanů, jeden Jugoslávec, dva černoši a zbytek Češi. Ale pomohlo nám, že Češi a Vlámové jsou si povahově blízcí. A taky to, že jsme hráli stabilně, Honza Koller dával góly, takže jsme zapadli. Později jsem zažil, když tam chodila spousta Afričanů, že byla v kabině hustá atmosféra. Tehdy s námi to ale bylo v pohodě. Dokonce se někteří naši spoluhráči učili i česká slova.“
Byli jste fotbalově nejzkušenější v týmu. Patřili jste i v kabině mezi nejvýraznější osobnosti?
„Tam to moc nefunguje jako u nás. Belgičani přijdou, svlečou se, odtrénují, oblečou se a jdou pryč. Vyčnívali jsme. Když se nedařilo, vletěl do kabiny prezident a jeho nespokojenost padla jako první na nás. Jedním vyhraným zápasem se to spravilo. Byli jsme ale celou dobu v první lajně – v dobrém i zlém.“
Jaký byl život v Lokerenu? V Belgii mají hodně druhů piv...
(směje se) „To je pravda, druhů mají hodně. Ale Vlámové jsou specifičtí v tom, že jsou strašně pracovití – na rozdíl od Valonů, proto jsou mezi nimi problémy. Vlámové jsou od pondělí do pátku v práci, o víkendu si ale v restauraci nesednete. Když jsem šel v týdnu s rodinou do parku, sedli jsme si a dal jsem si pivo, na klubu to hned věděli a byl problém. Říkali nám, ať si o víkendu děláme, co chceme, ale v týdnu to neradi viděli. To jsme radši jezdili s dětmi na výlety.“
