PŘÍMO Z MNICHOVA | Už je těžké vůbec si vzpomenout na doby, kdy Bayern působil jinde než v supermoderní Allianz Areně, která se okamžitě zařadila mezi ikonické světové stadiony. Jak vypadá okolí nádherného stánku? Na návštěvě Mnichova během utkání s plzeňskou Viktorií (5:0) jsme se podívali i do tréninkového centra bavorského giganta nebo na slavný olympijský stadion. Čtěte obsáhlou reportáž, nebo si prohlédněte německé kulisy ve videu.
I nefotbaloví fanoušci z dálnice vyhlížejí futuristický architektonický klenot, jehož vnější plášť z ETFE plastových panelů ve dny zápasů svítí do dálky různými barvami. Nějaké rozsáhlejší a hravější světelné projekce se ale už na fasádě Allianz Areny nekonají. Řidiče na dálnici rozptylovaly natolik, že nehodovost v době zápasů nebo koncertů prudce stoupala. A tak už raději pořadatelé zápasů na doporučení policie nechávají na plášti jedny barvy po celou dobu konání událostí na stadionu.
Plášť Allianz Areny, který už při blízkém pohledu přece jenom nese menší stopy opotřebení, je jedna věc. Druhou je samotná špičková architektura interiéru arény z dílny kanceláře Herzog & de Meuren, která se postarala třeba ještě o nádherný stadion v Bordeaux nebo plánovanou rekonstrukci Stamford Bridge.
Všechny východy v Allianz Areně jsou bezpečné, pohodlné pro fanoušky, tribuny jsou dostatečně strmé, akustika výborná. Na stadionu svítí dvě velkoplošné obrazovky, je tu dostatek skyboxů, všechno je vymyšlené chytře pro fanoušky a je na svém místě.
V tomto ohledu Allianz Arena nastavila standardy, jak vypadá moderní fotbalový stadion 21. století – a to jak v dobrém, tak pro někoho i ve špatném. Stadion si vzal příklad z amerických sportů, kde se obří sportoviště umisťují na kraje města a obklopují je mamutí parkoviště. To mnichovské je mimochodem největší v Evropě, na Allianz Arenu je napojen relativně umně schovaný několikapatrový parkovací kolos pro 9800 aut.
Dopravní dostupnost autem pro návštěvníky z okolí je samozřejmě vynikající, z arény lze rovnou zamířit na dálnici. Ke stanici metra se jde parkem zhruba kilometr, a tak jsou davy lidí natolik rozptýleny, že prakticky nemá jak docházet k tlačenicím či nepokojům.
Bezpečnostní perimetr se tak vytváří úplně automaticky, což je zvlášť v porovnání se stadiony z minulosti, které příliš nepomohly při nedávných tragédiích v Africe či Asii, ale taky u nepokojů okolo Stade de France, velká výhoda pro diváky. Tedy pro ty, kteří nepotřebují nějaké velké vzrušení okolo, ale spíš vyhledávají zábavu jako jet s rodinami do kina nebo na nákupy do multiplexu.
Jenže pro některé zapálené fotbalové milovníky, kteří chtějí vidět sepětí klubu s jeho fanoušky a městským prostředím a po zápase si zajít do nedalekého baru na pivo, je tento způsob fotbalu jaksi vylouhovaný, bez všech přitažlivých mimofotbalových aktivit.
Allianz Arenu doopravdy v době mimo zápas obklopuje jenom tichý šum projíždějících aut a dvě větrné turbíny na kopci. Před stadionem, nad kterým líně zapadá slunce, parkují obytňáky. Jinak stadion přitáhne maximálně pár kolařů a zvědavých turistů. Nikde okolo si na pivo nezajdete.
Bayern každopádně z Allianz Areny umí vytěžit maximum, aniž by ze stadionu vystrkoval méně majetné fanoušky, což je ostatně obrovské plus německého fotbalu oproti Anglii nebo americkému sportu. Přesto Mnichovu právě výtěžky ze stadionu umožňují udržet se mezi největšími kluby světa, a taky proto je Allianz Arena referenčním bodem pro mnohé evropské velkokluby. Kvůli tomu chce Barcelona rekonstruovat Camp Nou, a i na základě mnichovské zkušenosti se Real pustil do několikaleté přestavby Santiago Bernabeu.
Své udělala i iniciativa města, které v zájmu výstavby stadionu uspořádalo referendum a po souhlasu občanů se Mnichov výrazně podílel na vybudování potřebné infrastruktury. Práce na kolosálním projektu vyšla na 8 miliard korun, nicméně není to ani polovina, co prakticky ve stejné době stála pražská O2 arena. Tedy 17 miliard korun.
Zruinovaný soused
Bayern se na výstavbě stadionu podílel s méně úspěšným rivalem a sousedem, Mnichovem 1860. A toho výstavba Allianz Areny do jisté míry zruinovala. Jednak nápad sdílet stejný stadion zprvu pořádně popudil fanoušky modrobílých, a kromě toho byly finanční náklady pro menší mnichovský klub prostě až příliš vysoké.
Nehledě na to, že se tehdejší klubový prezident Karl-Heinz Wildmoser a jeho syn zapletli do korupční aféry okolo stadionu, když nastavili podmínky soutěže příhodné pro spřátelenou rakouskou stavební firmu Alpine. I kvůli tomu Wildmoser junior zamířil na čtyři a půl roku do vězení a mezitím finanční síla Mnichova 1860 uvadala. Bayern příležitosti bezezbytku využil a de facto za pakatel vyšachoval svého městského rivala z vlastnictví stadionu, nad nímž má dnes mnichovský velkoklub stoprocentní kontrolu.
Je to spektakulární pád klubu, který byl přitom v 60. letech dominantním celkem ve městě. Když se v roce 1963 zakládala německá bundesliga, dokonce zaujal TSV 1860 své místo mezi elitou na úkor Bayernu právě díky tomu, že v německém fotbale znamenal víc než jeho městský rival.
Série mimořádných přešlapů ale TSV 1860 vytlačila do pralesa. Stačí poukázat na jeden příklad, který měl na celém dalším vývoji fotbalu v Mnichově zásadní podíl – to když TSV 1860 vystrnadil z klubu jednoho nadějného mladého záložníka, který snil o tom, že bude oblékat modrobílé barvy. Facky a tvrdé fauly na tréninku ale přiměly Franze Beckenbauera, aby z klubu odešel a začal oblékat barvy největšího městského rivala. Zbytek už rozsekla historie.
TSV 1860 už za posledních pár let hrál derby maximálně s rezervou Bayernu, když se ještě mátožil ve čtvrté lize. Dodnes se potácí v nižších soutěžích a z Allianz Areny už se před pěti lety, kdy kvůli dluhům neobdržel ani licenci pro třetí ligu, odstěhoval na Grünwalder Stadion. Stánek leží na opačném konci města, jeho jihu, a je pevnou součástí fotbalových dějin města. Dokonce natolik, že i Monty Python natočili svůj slavný skeč o filozofickém fotbale právě tady.
Klasický městský stadion uprostřed zástavby, kde projíždějí tramvaje a najdete tu klasické čtyřkové hospody a kiosky s kebabem, pojme okolo 15 tisíc diváků. Ačkoliv na svém místě stojí už 111 let, zvenku díky pravidelným úpravám rozhodně nepůsobí jako zřícenina. Mimo zápasy je ale veřejnosti hermeticky uzavřen i kvůli tomu, že fanshopy příznivci najdou jen v centru nebo kousek od tréninkového centra Mnichova 1860.
Ústředí třetiligového klubu stejně jako samotný Grünwalder Stadion mimochodem leží nedaleko centrály Bayernu na Säbener Strasse. Tam sídlí vedení Bayernu, trénuje tu áčko a juniorka a fanoušci proudí do zdejšího klubového obchodu. Veškeré ostatní mládežnické kategorie Bayernu se naopak přestěhovaly do prosluněného a příjemně působícího Campusu Bayern kousek od Allianz Areny. Tam ostatně sehrála i mládež Plzně své vítězné utkání proti výběru mnichovského velkoklubu v Youth League.
Olympijský komplex je přístupný
Grünwalder Stadion sloužil i jako domácí stánek Bayernu až do roku 1972, než se klub přestěhoval na olympijský stadion. Návštěva olympijského komplexu je i dnes absolutním sportovním zážitkem. Areál je celý přístupný veřejnosti a hned při vstupu návštěvníka odpálí blažená směs zeleně s architektonickým futurismem. Membránová střecha tvořená z tažných lan i padesát let po své původní výstavbě působí prozřetelněji než řada upachtěných monotónních staveb současnosti.
Po obvodu stadionu vede cestička, kterou lze z úrovně země vystoupat až do nejvyššího bodu na stadionu u komentátorských stanovišť. Od země návštěvníka dělí jen metr vysoký plot, a i pro ty, kteří závratěmi normálně netrpí, je pohled desítky metrů dolů adrenalinový zážitek. Po stadionu chodí skupinky návštěvníků, které mohou zamířit kamkoliv do ochozů, třeba i na hrací plochu či atletickou dráhu.
Sedmadvacet let po konci války a pádu nacistického režimu byl Mnichov centrem obrody demokratického Německa a olympijský park se stal jeho stále živoucím symbolem. Radostné hry a pozitivní přístup k technologiím měl změnit pohled světa na Spolkovou republiku, a taky pohled samotných německých občanů na sebe samotné. V tomto smyslu se sport v Mnichově hluboce podepsal na společnosti, i když tragický Mnichovský masakr v olympijské vesnici dodnes zanechal hluboký šrám na pověsti Her.
Návaznost na futurismus střechy olympijského stadionu je u Allianz Areny zřejmá. Příběh Bayernu ostatně je o neustálém postupném a racionálně řízeném růstu, který je vydáván za vzor fungování pro největší světové kluby. Bayern nemůže svým rozpočtem konkurovat Realu, Barceloně, a už vůbec ne City či PSG. Jenže místo toho dělá jiné věci – zkrátka funguje efektivně a s jasným klubovým plánem a rozpočtem, nenechá se vyhodit z míry a dobře si pojmenovává chyby a přešlapy.
A především Bayern umí na největším ekonomickém trhu v Evropě využít své neotřesitelné pozice v německém fotbale. Má masivní síť kontaktů s kluby i agenty, které si umí zavázat, ale nenechat se jimi obehrát. A tak chytře a relativně levně nakupuje hráče, čímž sráží jednu nevyhnutelnou položku ve fotbale, kde jiné kluby zbytečně přeplácejí. Samozřejmě Bayern dosáhne i na výrazně lepší sponzorské smlouvy než jeho protivníci, za nimiž nesmějí až na výjimky stát bohatí investoři.
Jenže to s sebou nese obrovskou cenu. Tím vším Bayern požírá své soupeře. Nejdřív v samotném městě a Bavorsku i Allianz Arenou, a teď už i hlavně posledních deset let v kuse v celém Německu. Je těžké si představit, že by totéž se stejnými úspěchy mohl Mnichov dělat v jiném prostředí, než v jakém působí.
Bayern je velmi tvrdý hráč, ale není úplně nemilosrdný nebo nekompromisní. Jako svého času Borussii Dortmund umí pomoct svým bundesligovým soupeřům, kteří se ocitnou v nesnázích. A na rozdíl od jiných klubů vychází vstříc fanouškům. Ostatně musí, když je více než z poloviny vlastněn právě jimi. A přirozený růst Bayernu dokumentují i stěhování, která klub za svou historii podstoupil.
