Druhá část rozhovoru s novou posilou pražské Sparty Patrikem Bergrem.
První část rozhovoru s Patrikem Bergrem čtěte zde>>>
S Řepkou se znáte už od mistrovství Evropy šestnáctek, kdy jste v roce 1990 získali zlato v Erfurtu. Jak jste se od té doby oba proměnili?
„Jsme dospělí, každý máme svoji rodinu. Oba jsem hráli venku, myslím, že svým způsobem nám to zlato pomohlo, protože se o nás už trochu vědělo. Řepa je pořád stejný, neřekl bych, že se nějak výrazně změnil. Po fotbalové stránce byl vždy takový agresivní, od podlahy už hrál v patnácti letech. Myslím, že i díky tomu, jak hraje, to dotáhl tam, kam to dotáhl.“
Dá se říct, že těmi společnými zkušenostmi k sobě máte ve Spartě nejblíž?
„Máme k sobě nejblíž alespoň z toho důvodu, že se známe od čtrnácti let. Znám ho nejlíp ze všech těch kluků. Ano, momentálně si s ním nejvíc rozumím, ale jsem tady krátce, takže jsem se nestihl s některýma klukama ani pořádně pobavit.“
Asi víte jak se příznivci Sparty zachovali k Pavlu Horváthovi. Nebojíte se náladovosti fanoušků?
„To, co se stalo Pavlovi, jde absolutně mimo mě, tohle bych nechtěl komentovat. Uvidím, co se bude dít, nebyl jsem tady, vím o tom jen z internetu a novin. Nemám k tomu co říct. A nemyslete si, že jsou v cizině fandové sametoví, když se nedaří, dokáží to dát také pěkně najevo.“
Těšíte na návrat do české ligy?
„Hodně. Musím říct, že mám ze všeho zatím dobré pocity. Jsem zvědavý jaká bude liga, jakou to bude mít kvalitu, v jakém se bude hrát tempu, jestli se změnily stadiony.“
Z televize si asi přesný obrázek neuděláte, že?
„Ne, to nejde, člověk na tom hřišti musí být fyzicky, aby se do toho dokázal vžít. Jsem na to opravdu zvědavý.“
Jak dlouho budete na vrcholové úrovni ještě hrát?
„Na to nedokážu odpovědět. Záleží na tom, jak na tom budu zdravotně. Mám ve Spartě smlouvu na dva roky a může se stát, že ten kontakt dodržím. Teď se cítím dobře. Když budu zraněný, tak jsem tady k ničemu a nepomůžu jim.“
Od ledna jste fit, to je na vás za poslední léta docela dlouhá doba, že?
„Vždycky jsem měl takové zranění na čtyři pět týdnů, pak jsem se stejně dlouhou dobu vracel zpátky a když už zbýval poslední krok, kdy jsem se měl vrátit, sestřelilo mě něco znova. Byla to taková řetězová reakce, jenže s tím nic neudělám. To je fotbal. Můžu se snažit dělat vše proto, aby se mi nic nestalo a stejně to přijde.“
Co když přijde zranění nyní?
„Kdyby mělo přijít nějaké delší, tak už bych nepokračoval.“
Co myslíte tím „delší zranění“?
„Kdybych měl mít něco, že bych byl mimo třeba čtyři měsíce, to už bych neměl sílu na to, abych se tři měsíce trápil v posilovně a dostával se do toho znovu. Ne, už bych na to fakt sílu neměl! V kariéře jsem kvůli zraněním prostál dva a půl roku a už bych na to neměl ani fyzicky ani psychicky.“
Neříkal jste si při těch všech zraněních, že jste prokletý?
„Bral jsem to tak, jak to je. Jsou fotbalisti, kteří nemají zranění za celou kariéru, jsou fotbalisti, kteří kvůli zranění skončí ve dvaadvaceti. A já jsem měl to štěstí, že vždycky, když se mi něco stalo, jsem dostal tu nejlepší péči a dokázal jsem se vždy vrátit. Nemůžu přemýšlet nad tím, proč jsem tak často zraněný, to bych se zbláznil.“
Pídil jste se někdy po tom, jestli za vašimi častými zdravotními problémy není i něco jiného?
„Ne, nikdy.“
Někdy se za vším skrývá špatné využívání určitých partií svalů. Tak jako to třeba docent Pavel Kolář objevil u Tomáše Rosického a naordinoval mu speciální cviky.
„Rosa dělal cviky a stejně na mistrovství Evropy nejel. Když půjdu k deseti různým doktorům, tak mi každý řekne něco jiného, co mi bude dělat. Po první operaci kolena jsem nebyl sedm let zraněný. Pak to přišlo. Neřeším proč. Nevím, jestli je to opotřebovaností. Netuším to a neřeším to. Když jsem zraněný, řeknou mi jak dlouho to bude trvat, co mám dělat, to plním a snažím se dostat zpět.“
Máte nyní nějaký speciální režim?
„Nemám. Mám režim jako všichni ostatní. Nepotřebuju žádné úlevy. Je mi čtyřiatřicet a regenerace trvá déle než u mladého kluka, ale jinak dělám vše co ostatní.“
Marek Jankulovski třeba chodí na tréninky dřív a operované koleno si speciálně rozcvičuje. Vy nic takového neděláte?
„Ne. Koleno mám nyní zdravé. Jestli se tam něco stane, tak se stane. Nemyslím, že bych musel chodit půlhodiny předem do posilovny a tam se rozhýbávat. Necítím to tak.“
Ptám se na to vše proto, že si všichni ihned po vašem návratu do Česka položili otázku: Kolik toho tady ten Berger asi odehraje?
„Ale to já sám nevím. Můžou koupit dvacetiletého kluka, ten si urve koleno a tři roky nebude hrát. Kdyby na Spartě věděli, že se mi za tři měsíce něco stane, tak mě nepodepíšou. Jenže to nevědí. Tak se to prostě brát nedá.“
V roce 2001 jste kvůli kolenu skončil i s reprezentací. Sedí ten důvod?
„Bylo mi doporučeno, abych zredukoval počet zápasů a cestování, jestli si chci prodloužit kariéru.“
Byla to tehdy těžká volba?
„Ne.“
Opravdu?
„Nebyla to těžká volba.“
To je tak snadné vzdát se reprezentace?
„Kdybych tehdy doktora Steadmana ze Států neposlechl, tak bych tady teď neseděl. Absolutně toho nelituju.“
Jenže být v národním týmu přináší pocity, které asi v klubu nezažijete.
„Já jsem si v nároďáku odehrál své. Asi padesát zápasů, byl jsem na dvou mistrovstvích Evropy a když jsem se dozvěděl, že musím zmenšit počet zápasů, byla to jediná možnost.“
Když vám tohle doktor řekl, rozhodl jste se z minuty na minutu?
„To asi v tomto případě nejde. Probíral jsem to ze všech stran.“
Jak to vypadalo?
„Přemýšlel jsem nad tím dost, ale nakonec to bylo jednoduché rozhodnutí. Kde jinde můžu ubrat zápasy a omezit cestování, než v reprezentaci. Těžko řeknete v klubu, který vás platí, tak já budu hrát každých čtrnáct dní. To nejde, že? Nebo: teď s váma na zápas nepojedu, protože bych měl méně cestovat. Když byl nároďák, nikam jsem nejel, nic se nehrálo a já jsem v klidu doma odpočíval deset dní. To mi pomohlo.“
Byl to tehdy jediný důvod, proč jste se vzdal reprezentace?
„Ne, ještě tam byla rodina. Děti rostly a v tu dobu jsme s Liverpoolem hráli poháry a já jsem byl furt pryč. Když tam byla nějaká pauza, tak v tom zase byl nároďák a já na něj odjel. Děti mi rostly, neviděl jsem je, když jsem přijel, byly zase o kus větší.“
Když váš kamarád a spoluhráč z Liverpoolu Vladimír Šmicer odjel na reprezentační sraz a vy jste zůstal doma, nebylo vám to líto?
„Ne. Byl jsem se svým rozhodnutí smířený. Já jsem tam mohl být, kdybych chtěl, ale rozhodl jsem se sám za sebe, že tam nebudu. A nebyl důvod, abych to rozhodnutí měnil. Nikdy!“
Ani ve chvíli, kdy se týmu dařilo? Nezáviděl jste úspěchy, třeba ten na EURO 2004?
„Kdybych tam byl, tak bychom třeba vypadli ve skupině. Takhle se to nedá brát. Ale klukům jsem fandil, měl jsem dokonce od Šmíci lístky na finále, chtěl jsem tam jet se synem. Kluci hráli fantastický fotbal, byli favoriti, přál jsem jim, už i proto, že jsem s většinou hrál.“
Opravdu vám necukaly nohy?
„Neměl jsem pocit, že bych tam měl být. Byl jsem doma s rodinou a užíval jsem si dovolené.“
Nikdy vás nenapadlo se vrátit?
„Ne, to rozhodnutí skončit jsem už jednou udělal. A nedělal jsem ho ze dne na den. Bylo pevné.“
Uvědomujete si, že jste třeba část fanoušků svým rozhodnutím zklamal?
„Jestli to jsou opravdoví fanoušci, tak moje důvody pochopí, že? Přece mi někdo nepřestane fandit jen proto, že jsem skončil s nároďákem.“
Také jste od roku 2001 přerušil kontakt s českými médii. Proč jste to udělal?
„Udělal jsem to proto, že se párkrát napsalo něco jiného, než jsem řekl, nebo se překroutilo pár slovíček a já jsem potom neměl zapotřebí číst něco, co jsem neřekl. Měl jsem svatý klid. Vůbec mi to nechybělo.“
