Papadopulos: V Německu je péče lepší
I on se podobně jako Tomáš Rosický na čas v Arsenalu zařadil mezi zraněné. A proto ví, jak rehabilitace v londýnském celku probíhá. „Někdy jim to trvá trochu déle,“ naznačuje Michal Papadopulos.
Nadějný útočník strávil s mužstvem „kanonýrů“ sezonu 2003/2004. Pak se přes Baník, Leverkusen a Cottbus nakonec dostal do Mladé Boleslavi.
Jak vás tehdy léčili?
„Ještě v Baníku mi operovali koleno a v Londýně mi to ještě trochu doznívalo. Musím říct, že se všechno snaží vyřešit cestou klidu, než aby někoho hned operovali. Někdy jim to trvá trochu déle. Tenkrát jsem byl také překvapený, když mi řekli, že nemůžu měsíc nic dělat.“
Konzervativní léčba tedy v Arsenalu převažuje?
„Spíše ano. Pokud to nejsou přetržené zkřížené vazy, nebo zranění, které se musí řešit pouze operací, preferují lékaři Arsenalu spíše klid. Ovšem to je pouze můj názor. Ani nevím, jestli jsou to pořád ti stejní doktoři.“
Jak početný tým se o zraněné hráče stará?
„Když jsem tam byl já, byl to hlavní lékař a tři čtyři fyzioterapeuti. Nevím, kdo vynáší hlavní rozhodnutí, jestli operovat a jakým způsobem. Mně jen popsali, co mám dělat a já jsem to plnil.“
Pod nůž jste nakonec šel?
„Ne, nemusel jsem. Tak vážné to zas nebylo.“
Jak tedy péče vypadala?
„Hráč hlavně posiluje, dělá určité cviky na svalové partie, které by se měl zpevnit. Jinak je to taková klasika. Je to stejné jako všude na světě.“
Zkuste to přeci popsat?
„Kromě elektriky, kdy vám na postižené místo pouští jemný proud, chtěli, abych chodil hodně do bazénu. Snažil jsem se ve vodě dělat různé cviky, a také jsem plaval.“
Kam hráči na tyto procedury docházejí?
„Veškerý servis byl v areálu tréninkového centra. Jenže já jsem byl jiný případ, než je teď Tomáš, jednak jsem nebyl žádná hvězda, ale mladý kluk, a za druhé jsem měl jen lehké zranění.“
Působil jste také v Německu. Zkuste lékařskou péči srovnat?
„Nechtěl bych se do toho moc pouštět, ale budu muset říct, že v Německu to bylo lepší. Tam si mě vzal jeden člověk, který se o mě pořád staral. Věděl, co potřebuju, věděl, co vylepšovat. Byl se mnou každý den třeba čtyři hodiny v kuse. V Německu byli zastánci toho, aby byl člověk co nejdřív zpátky, a proto se mu i víc věnovali. V tom jsem cítil rozdíl.“
